Na severu Afriky

Při bouřlivé plavbě s lodí Sitno v Biskajském zálivu jsme přišli o šéfkuchaře a brzy to pocítila celá posádka. Žádná vlna ho sice z paluby nespláchla, avšak vysoká horečka a izolace před neznámou chorobou na marodce dostatečně vyděsila ruského kapitána i druhého palubního důstojníka z Polska, který plnil roli lodního lékaře.

Po konzultacích s Prahou se nepřítomnost skutečného lékaře na palubě řešila tím nejdražším způsobem, totiž odklonem do nejbližšího vhodného přístavu. Souhlas k takové změně plánované cesty do Indie přišel až daleko za Gibraltarem u afrického pobřeží, takže nejvhodnější se jevila návštěva T unisu, vlastně jeho avanportu La Goulette. Na pravém traversu majáku Bílého m ysu, nejsevernějšího bodu Afriky,začal jednu pozdní prosincovou noc závod o život našeho šéfkuchaře, při němž se každý člen posádky vypnul k mimořádnému výkonu. T ehdy jsem vůbec netušil, že se na Bílý m ys budu moci po mnoha letech podívat osobně a dokonce se svou ženou Jarmilou. Poněkud dobrodružná povaha se u mě nezapřela ani při výběru cestovní kanceláře. V olba padla na proslulou, dnes však zkrachovalou Oasis Tours. Již přistání v T unisu nebylo bez problémů. Dosluhující boeing Tunisairu se nesmazatelně podepsal na mém saku, bláhově odloženém do zavazadlového prostoru. Zelený reklamační list sepsaný na letišti s místními úředníky, neboť nikdo z posádky letadla se k přijetí reklamace neměl, žádnou náhradu škody nepřinesl. Zatímco většina cestujících letadla mířila do letovisk na jihu země, náš autokar se vydal na sever do Bizerty, kde byl zahraničním turistům určen asi jen náš hotel. Ani nevím jak se mi podařilo přemluvit manželku k cestě taxíkem na Bílý mys. Nebyla to totiž žádná vyhlášená atrakce jako jízda na velbloudech, výlet do pouště nebo návštěva místního bazaru. Z hotelových hostů asi nikdo nevěděl, že je tak blízko nejsevernějšího místa v Africe. Nicméně po absolvování většiny místních atrakcí, včetně zašlapávání hotelového fakíra do jeho hřebíkové lože při jedné večerní show , podlehla mému naléhání. Možná také proto, aby stále nemusela poslouchat historku o zachráněném šéfkuchařovi. Cesta na sever v T unisku neznamenala žádné ochlazení. Navíc tuto přímořskou oblast právě zasáhla čtyřicetistupňová vedra. S otevřenými okénky nám však bylo v autě lépe než u bazénu nebo v hotelovém pokoji. Konečně se před námi objevil kopec a na něm stavba připomínající maják. T uristická mapa, kterou jsem měl s sebou, si však s podrobností námořní mapy vůbec nezadala a toto místo prostě ignorovala. Navíc na prašné cestě,která k majáku odbočovala, byl zákaz vjezdu. Za chvíli se však objevila směrovka na Cap Blanche. Ukazovala na jinou prašnou cestu mířící k moři. Moje cestovatelské vzrušení rostlo, stejně jako obavy manželky o svůj život. Na úzké silnici lemované trnitými křovinami nebylo ani živáčka, stále se svažovala a moře nebylo pořád vidět. Ačkoli Tunisko patří k zemím s vysokou osobní bezpečností, jakkoli pomalá jízda taxíkem v neznámém prostředí nabádala k ostražitosti. K Bílému mysu jsme se nakonec nedostali. Jediné, co se mi podařilo na tomto výletu uskutečnit, byla krátká procházka prašnou cestou k nejbližší zatáčce v naději, že spatřím moře. Trvala jen o něco déle, než se stačilo taxi na úzké cestě otočit. Na zpáteční cestě nepadlo jediné slovo. U hotelu se však ženě viditelně ulevilo. Odměna taxikářovi za dvouhodinovou jízdu ve výši 20 dinárů i se spropitným představovala pouhé promile částky,kterou ruský kapitán Sitna vyúčtoval pojišťovně za odbočení do T unisu. Sám jsem tehdy několikastránkovou zprávu překládal do angličtiny. U šéfkuchaře se naštěstí zjistila jen alergie na mořskou nemoc a od Suezu nám již znovu připravoval své pochoutky.

Autor je bývalým námořním důstojníkem, který procestoval řadu zemí světa. Je rovněž autorem mnoha odborn ých a cestovatelských publikací.