Na "pltích" po Dunajci

Bílá košile a ozdobná kazajka, husté vlasy svázané do ohonu. Tomáš mává dlouhou "šprisou" a neohrabaný smrkový vor se dvanácti lidmi na palubě ho poslouchá jako věrný pes. Na zádi mu sekunduje Jožo, ale ten vyšívanou kazajku nemá. Protože na voru diriguje vždy "predník". Bývaly časy, kdy ten nejzkušenější "pltník" se poznal snadno. "Všetci pltníci nosívali malé tvrdé klobúky, ktoré mali pripevnené na farebnom podklade mušle z Baltiku," otáčí se Tomáš, student z Bratislavy, ale rodák z Pienin. "Keď pltník splavil svoj tovar k moru, mohol si pripevniť na klobúk jednu mušlu. Kto mal najviac mušlí, bol najlepší."

Plavba na voru, který tvoří pět svázaných dlouhých "necek", začíná až příliš klidně a majestátně. Vory zvolna proplouvají jeden za druhým rovným úsekem podél vesničky Červený Klášter. Sem tam topoly, v řece se koupají turisté.

Ale už se blíží hlavní dominanta Pienin Tri koruny (982 m), které se tyčí na levé polské straně Dunajce. Za Kompou se Dunajec zužuje, voda náhle zrychluje a proud sílí. Na levém břehu se v zatáčce tyčí vysoká a strmá Ostrá - "skála sebevrahů". Tady je pravá vstupní brána do Pienin. "Legenda hovorí, že z tejto skaly shadzovali neposlušných poddaných," říká Tomáš. Dunajec se náhle řítí jako šílený. Kde se ztratila ta klidná řeka z míst, kde vory vypluly?

Smrkové chvojí na přídi voru už stěží pochytává vlny cákající daleko přes příď až na pasažéry. Tomáš i Jožo se vší silou opírají o "šprisi" - dva metry dlouhá bidla - a tlačí vor na severní stranu, aby nenarazil na skálu. Mají stěží čas na historky. Dunajec nasává plavidlo do svého nejužšího a zároveň nejhlubšího místa. Jmenuje se Zbojnický skok. "Tady vraj Jánošík preskočil, keď ho naháňali pandúry. A preto tu zkúšal chlapcov zo svojej družiny. Prijal len toho, kto osm metrů hlboký a dvanáct široký Dunajec preskočil," překřikuje Tomáš hukot vody mezi mohutnými záběry. Vor se díky Tomášovi a Jožovi řítí bezpečně kolem další strmé skály, prý se jmenuje Sviňa. Vůbec ne proto, že by tvarem připomínala prase, ale kvůli tomu, že tady mívali voraři nejvíc těžkostí proplout a nadávali tu na "sviňskú robotu".

Dunajec sloužil odedávna jako dopravní tepna. Už ve 2. století p. n. l. se po něm k Baltu plavili řečtí a římští kupci kvůli jantarům. Vorařit se na Dunajci začalo v osmnáctém století. Hlavně zjara, když byla vysoká voda, se až k Baltu splavovalo dřevo, železo, léčivé byliny, sušené švestky, sýr, medovina i další zboží. První turisté se na vory nalodili v roce 1867. Dnes jich v hlavní sezoně propluje denně devítikilometrovou soutěskou několik stovek.

V ostrém meandru Barštyk se tvoří pěna z rozpuštěného vápence. "Predpokladá sa, že práve táto pena na Dunajci dala názov Pieninám - že sa pení," vypráví v klidnějším úseku plavby Tomáš, který patří ke starému rodu pieninských vorařů. Tráví tu každé léto svých studií. Pltnické řemeslo se dá naučit za půl roku. Vorař se musí naučit poznat v řece každý kámen. A k tomu potřebuje nejméně padesát šedesát jízd. Dnes nejstarší slovenský vorař, jedenašedesátiletý Ján Mačutek, strávil na vorech skoro celý život.

Napravo se ježí vrcholky sedmi zkamenělých mnichů, kteří nedodrželi boží zákaz. "Kartuziáni boli mnísi, ktorí sa smeli medzi sebou rozprávať len raz v roku na Vianoce," říká Tomáš pod masivem, kde stál ve středověku klášter. Za další zatáčkou přichází Facmiech, dříve nejtěžší místo plavby. Polští voraři, kteří prý nedosahovali takové zručnosti jako Slováci a převrátili tam pár vorů i s turisty, však před několika lety odstřelili nebezpečnou skálu Kobyla, jež trčela přímo uprostřed řeky. Tomáš dává najevo své opovržení, že voraři tímto zásahem přišli o největší vzrušení. Přímo před vorem se zdvíhá nejkrásnější skála Pienin Sokolica (747 m) s krásnou vyhlídkou. A řeka pořád bouří. Přichází úplně nejrychlejší úsek plavby. Pasažéři jentaktak stačí uniknout skalnímu otvoru Švjokrina gmba - Tchýní huba, kolem níž kvete vzácný relikt z prehistorické doby Králik zawadského pravý, který roste jen tady a kdesi na Sibiři. "Ale nielen toto. Tam vyviera storočný prameň, o ktorom legenda hovorí, že kto z neho sto rokov vodu pije, sto rokov sa dožije," směje se Tomáš a pomalu kormidluje vor k přístavu na slovensko-polské hranici. Tady se "pltě" rozebírají na "necky", nakládají na auta a vozí zpátky do Červeného Kláštera. Jen pár metrů odtud stojí na úzké pěšině dřevěná celnice jak ze Tří veteránů. Davy turistů mávají před očima celníků pasy a občankami a vracejí se většinou pěšky krásnou dvouhodinovou procházkou na místo startu.

Může se hodit
JAK SE TAM JEDE: Nejjednodušší cesta autem do Červeného Kláštora je z Popradu přes Kežmarok a Spišskú Belú, potom na Toporec a Haligovce, nebo ze Spišské Belé na Podolínec, Hniezdne a přes Veĺký Lipník a Haligovce. Auto se zaparkuje na parkovišti v přístavu vorů v Červenom Kláštore, kde je i restaurace. Zpátky se jde krásnou cestou pěšky nebo se jede autobusem.

CO JEŠTĚ VIDĚT: Po celých Pieninách jsou nádherné procházky a túry. V rámci sjetí Dunajce lze objednat i muziku a opékání berana.

KDE BYDLET: Centrum Červený Kláštor: tel.: 00421 964 2785, 00421 905 269 315 Motorest Dunajec: tel.: 00421 963 97105, 00421 905 389 413 Chata Pieniny

DALŠÍ INFORMACE: Združenie Pltníctvo Dunajec tel.: 00421 905 389 413, 00421 905 269 315 www.region.sk/pieniny/rafting

KDY SE JEZDÍ: Vorařská sezona začíná 15. dubna a končí 31. října, jezdí se denně od 8 do 18 hodin.



V některých úsecích Dunajce mají voraři plné ruce práce.

Česko-polská hranice na Dunajci.

Pltník Tomáš a za ním pieninská dominanta-Tři Koruny.

Vory v Červeném Klášteře čekají na své pasažéry.