Vraťte se na pár hodin o století zpátky, do doby c.k. mocnářství, do časů dvorské nádhery, noblesy, etikety. Je na to ta pravá noc,noc Plesu ve vídeňské opeře.
Ples, jehož kořeny sahají až k »tančícímu« Vídeňskému kongresu v letech 1814-1815, kdy si po napoleonských válkách dva roky evropští panovníci a diplomaté nejen dělili kontinent, ale také se bavili, hodovali a tančili. Na jednu noc je monarchie obnovena a skví se jako na vrcholu své slávy. Ples v opeře má novodobé kouzlo císařských rokokových slavností, kde si můžete být jisti, že na parketu s vámi krouží desítky lidí se skutečným šlechtickým rodokmenem. Jako tehdy i nyní mají dámy nádherné večerní toalety. Každý rok samozřejmě jinou, ve starých, okoukaných by se cítily zcela nemožně. Muži přicházejí v předepsaných fracích ozdobených šerpami a vyznamenáními ve zlatě a stříbře. Medailemi udělenými za válečnou statečnost, ale i koupenými v obchodě se suvenýry,řády i neřády, pravými, falešnými i fantastickými. To vše nahrazuje v Rakousku dávno zakázané šlechtické tituly. Ples je ale i výstavní sbírka samolibosti a ješitnosti v masovém provedení. Pokud někdo nemá vnější znamení své důležitosti, pak se alespoň nechá titulovat, ať právem či neprávem, nějakým akademickým či jinak honosným titulem. To se v Rakousku, kde řádí titulomanie, dosud stále nosí. Manželky se oslovují paní doktorová, inženýrová, profesorová. Neboť jako za monarchie, člověk bez titulu není v Rakousku člověkem. Na plesovou noc celá opera rozkvete tisíci květin, stoly se prohýbají, víno, samozřejmě šampaňské, teče příslovečným proudem a už tak nablýskaná budova se blyští víc než jindy, na nádheře se nešetří. Za zvuku fanfár přichází čestní hosté v čele se spolkovým prezidentem Thomasem Klestilem. Po rakouské státní hymně pak zahájí slavný večer balet opery a žáci operní baletní školy. Sto šedesát párů předvede za zvuků polonézy Frederika Chopina předtančení, které patří každý rok k vrcholným bodům celého plesu, asi jako provedení Smetanovy Mé vlasti na začátku Pražského jara. A potom už zazní povel tanečního mistra »Všechno valčík!« a to už se roztančí celá opera. O půlnoci a ve tři hodiny ráno se ozve čtverylka ze Straussovy operety Netopýr, kterou si s chutí zatančí ti dříve narození, ale mezitím se až do pěti hodin ráno dostanou ke slovu i ti mladší se svými moderními tanci. Obecenstvo, které se samozřejmě nevejde na ústřední parket, se už po slavnostním zahájení rozchází na menší parkety po všech poschodích budovy, kde jim hrají různé velké i malé orchestry a sólisté, z nichž duo klavíristů v Casino-baru má »typicky rakouská« jména: Franz Nowak a Johann Turek. V budoáru opery po celou noc bezplatně opravují a upravují tancem porušené účesy dam vizážistky a stylistky jednoho velkého a proslaveného vídeňského salonu krásy, ve druhém suterénu pak sklepníci nalévají celou noc sekt ročníku 1996 a letošní víno. A v tanečních přestávkách se plesoví hosté pokoušejí o štěstí na stolech vídeňského Casina. V záři reflektorů si nechávají dámy obdivovat svou nejnovější plesovou róbu a vyhlíží mezi tančícími páry známé herce, spisovatele,operní zpěváky,politiky,slavné hudebníky a hvězdy filmového nebe. Mezitím jejich manželé v lóžích »oťukávají« své zahraniční hosty z řad průmyslníků a obchodníků a zkouší, zda by se nedalo využít setkání k uzavření výhodné obchodní smlouvy. I tomu účelu slouží Ples v opeře. Ovšem je tu také kvůli seznamování a vyhledávání náležitých známostí. Pyšní otcové z vyšších kruhů přivádějí své dospívající dcery, aby je při tak vzácné příležitosti a v neobyčejném prostředí uvedli do společnosti. Nejedni dobře situovaní manželé vděčí své přítomnosti na operním plese za své životní štěstí. Není divu, že všechny vstupenky už jsou dávno vyprodány. A to přesto, že lože se stolovým zařízením, v přízemí i na jevišti vždy pro osm až deset osob, stojí maličkost - 200 tisíc šilinků, to je půl milionu korun. I ta nejlevnější jednotlivá křesla kolem stolů ve vedlejších místnostech bez pohledu na taneční parket a na galerii v šestém patře budovy stojí dva tisíce šilinků. Ovšem kromě této ceny musí jejich »majitel« navíc zaplatit vstupní lístek za 2900 šilinků. To všechno přijde dohromady v přepočtu bratru na 13 600 korun. Ale ostatně proč ne,když jen kvůli Plesu v opeře se do Vídně na jeden večer sjíždí celý tance a noblesy chtivý svět. Boháči i zvědavci přilétají až z Ameriky, Austrálie,Japonska a třeba i Thajska. Platí nejen lístek, ale nechávají další horentní sumy za hotelové pokoje, nové plesové róby, účesy v nejdražších salonech, za nákupy před plesem. Tyto nemalé obnosy nejsou zdaleka zanedbatelnou položkou v příjmech rakouské turistiky. Zvony na svatoštěpánském dómu už dávno odbyly půlnoc, ale ples zdaleka nekončí. V operních kuloárech roznášejí kameloti plesové noviny s nejaktuálnějšími plesovými fotografiemi a drby. U exkluzivních barových pultů pojídají hosté neméně exkluzivní Olio polévku, která se už v 18. století, podávala jen na císařských dvorních plesech, a popíjejí nějaký ten exkluzivní koktejl nebo exotický drink. Ručičky na hodinách se pomalu blíží době kuropění a do ulic vyjíždějí tramvaje s vídeňskými dělníky na ranní šichtu. Nával tanečníků na parketech pomalu řídne,ti starší už odešli nechat odpočinout své znavené údy do okolních hotelů, kde si najali pokoje už mnoho měsíců dopředu. Pouze ti nejmladší a nejvytrvalejší vydrží až do rozbřesku, při němž výjimečně otevírají okolní kavárny, aby plesovým hostům s nevšední výdrží nabídly exkluzivní, a proto i náležitě drahou snídani - ústřice či japonské suši. Mírně unavení plesoví hosté při nich už spřádají plány na příští rok. Neboť ples skončil, ať žije ples.
Ples, jehož kořeny sahají až k »tančícímu« Vídeňskému kongresu v letech 1814-1815, kdy si po napoleonských válkách dva roky evropští panovníci a diplomaté nejen dělili kontinent, ale také se bavili, hodovali a tančili. Na jednu noc je monarchie obnovena a skví se jako na vrcholu své slávy. Ples v opeře má novodobé kouzlo císařských rokokových slavností, kde si můžete být jisti, že na parketu s vámi krouží desítky lidí se skutečným šlechtickým rodokmenem. Jako tehdy i nyní mají dámy nádherné večerní toalety. Každý rok samozřejmě jinou, ve starých, okoukaných by se cítily zcela nemožně. Muži přicházejí v předepsaných fracích ozdobených šerpami a vyznamenáními ve zlatě a stříbře. Medailemi udělenými za válečnou statečnost, ale i koupenými v obchodě se suvenýry,řády i neřády, pravými, falešnými i fantastickými. To vše nahrazuje v Rakousku dávno zakázané šlechtické tituly. Ples je ale i výstavní sbírka samolibosti a ješitnosti v masovém provedení. Pokud někdo nemá vnější znamení své důležitosti, pak se alespoň nechá titulovat, ať právem či neprávem, nějakým akademickým či jinak honosným titulem. To se v Rakousku, kde řádí titulomanie, dosud stále nosí. Manželky se oslovují paní doktorová, inženýrová, profesorová. Neboť jako za monarchie, člověk bez titulu není v Rakousku člověkem. Na plesovou noc celá opera rozkvete tisíci květin, stoly se prohýbají, víno, samozřejmě šampaňské, teče příslovečným proudem a už tak nablýskaná budova se blyští víc než jindy, na nádheře se nešetří. Za zvuku fanfár přichází čestní hosté v čele se spolkovým prezidentem Thomasem Klestilem. Po rakouské státní hymně pak zahájí slavný večer balet opery a žáci operní baletní školy. Sto šedesát párů předvede za zvuků polonézy Frederika Chopina předtančení, které patří každý rok k vrcholným bodům celého plesu, asi jako provedení Smetanovy Mé vlasti na začátku Pražského jara. A potom už zazní povel tanečního mistra »Všechno valčík!« a to už se roztančí celá opera. O půlnoci a ve tři hodiny ráno se ozve čtverylka ze Straussovy operety Netopýr, kterou si s chutí zatančí ti dříve narození, ale mezitím se až do pěti hodin ráno dostanou ke slovu i ti mladší se svými moderními tanci. Obecenstvo, které se samozřejmě nevejde na ústřední parket, se už po slavnostním zahájení rozchází na menší parkety po všech poschodích budovy, kde jim hrají různé velké i malé orchestry a sólisté, z nichž duo klavíristů v Casino-baru má »typicky rakouská« jména: Franz Nowak a Johann Turek. V budoáru opery po celou noc bezplatně opravují a upravují tancem porušené účesy dam vizážistky a stylistky jednoho velkého a proslaveného vídeňského salonu krásy, ve druhém suterénu pak sklepníci nalévají celou noc sekt ročníku 1996 a letošní víno. A v tanečních přestávkách se plesoví hosté pokoušejí o štěstí na stolech vídeňského Casina. V záři reflektorů si nechávají dámy obdivovat svou nejnovější plesovou róbu a vyhlíží mezi tančícími páry známé herce, spisovatele,operní zpěváky,politiky,slavné hudebníky a hvězdy filmového nebe. Mezitím jejich manželé v lóžích »oťukávají« své zahraniční hosty z řad průmyslníků a obchodníků a zkouší, zda by se nedalo využít setkání k uzavření výhodné obchodní smlouvy. I tomu účelu slouží Ples v opeře. Ovšem je tu také kvůli seznamování a vyhledávání náležitých známostí. Pyšní otcové z vyšších kruhů přivádějí své dospívající dcery, aby je při tak vzácné příležitosti a v neobyčejném prostředí uvedli do společnosti. Nejedni dobře situovaní manželé vděčí své přítomnosti na operním plese za své životní štěstí. Není divu, že všechny vstupenky už jsou dávno vyprodány. A to přesto, že lože se stolovým zařízením, v přízemí i na jevišti vždy pro osm až deset osob, stojí maličkost - 200 tisíc šilinků, to je půl milionu korun. I ta nejlevnější jednotlivá křesla kolem stolů ve vedlejších místnostech bez pohledu na taneční parket a na galerii v šestém patře budovy stojí dva tisíce šilinků. Ovšem kromě této ceny musí jejich »majitel« navíc zaplatit vstupní lístek za 2900 šilinků. To všechno přijde dohromady v přepočtu bratru na 13 600 korun. Ale ostatně proč ne,když jen kvůli Plesu v opeře se do Vídně na jeden večer sjíždí celý tance a noblesy chtivý svět. Boháči i zvědavci přilétají až z Ameriky, Austrálie,Japonska a třeba i Thajska. Platí nejen lístek, ale nechávají další horentní sumy za hotelové pokoje, nové plesové róby, účesy v nejdražších salonech, za nákupy před plesem. Tyto nemalé obnosy nejsou zdaleka zanedbatelnou položkou v příjmech rakouské turistiky. Zvony na svatoštěpánském dómu už dávno odbyly půlnoc, ale ples zdaleka nekončí. V operních kuloárech roznášejí kameloti plesové noviny s nejaktuálnějšími plesovými fotografiemi a drby. U exkluzivních barových pultů pojídají hosté neméně exkluzivní Olio polévku, která se už v 18. století, podávala jen na císařských dvorních plesech, a popíjejí nějaký ten exkluzivní koktejl nebo exotický drink. Ručičky na hodinách se pomalu blíží době kuropění a do ulic vyjíždějí tramvaje s vídeňskými dělníky na ranní šichtu. Nával tanečníků na parketech pomalu řídne,ti starší už odešli nechat odpočinout své znavené údy do okolních hotelů, kde si najali pokoje už mnoho měsíců dopředu. Pouze ti nejmladší a nejvytrvalejší vydrží až do rozbřesku, při němž výjimečně otevírají okolní kavárny, aby plesovým hostům s nevšední výdrží nabídly exkluzivní, a proto i náležitě drahou snídani - ústřice či japonské suši. Mírně unavení plesoví hosté při nich už spřádají plány na příští rok. Neboť ples skončil, ať žije ples.
