Jestliže tamější nejznámější středisko Whistler se může pochlubit sítí lanovek a sjezdových tratí, nekonečné pusté hory všude okolo jsou jako stvořené pro skialpinistické výpravy. V letošní, na sníh doposud chudé zimě, tak může být Kanada zajímavou alternativou pro vyznavače extrémního lyžování ve volném terénu.
Kde bude olympiáda v roce 2010?
Ideálním výchozím bodem pro několikadenní lyžařské výjezdy do hor je kanadské velkoměsto Vancouver. Na dvoudenní skialpinistickou túru odtud vyrážíme brzo ráno – včetně psa jsme čtyři a naše prostorné auto zaplňujeme beze zbytku, přesně podle Murphyho zákonů: v zadní části máme naházené batohy, lyže a ostatní materiál, my se uvelebujeme vpředu a celou prostřední trojsedačku zabírá ležící zlatý retrívr jménem Amoráč.
Cesta do hor vede po legendární silnici "Sea to Sky Highway“. Ještě než komunikace opustí hranice města, vpravo nad ní se zvedají vysoké svahy pobřežních hor s lyžařskými centry Seymour, Cypress a Grouse Mountain, kam se obyvatelé miliónové metropole vydávají na odpolední nebo víkendové lyžování. My ale dnes směřujeme dále do vnitrozemí, kde očekáváme méně lidí a kvalitnější sníh.
Po hodině cesty přijíždíme do Whistleru, největšího lyžařského střediska v Kanadě. Lyžování zde patří podle amerických lyžařských časopisů k nejlepším v Severní Americe, a tak nikoho nepřekvapuje, že město bude hostit sjezdové disciplíny zimních olympijských her v roce 2010.
Krátce si prohlížíme moderní a honosné centrum, ze kterého vedou lanovky na vrcholy Whistler a Blackcomb, ale protože nás zajímá spíše lyžování v liduprázdné přírodě než přelidněné sjezdovky, pokračujeme po silnici směrem na městečko Pemberton.
Večerní pohled na Mt. Matier
Zasněžený prales
V sedle nad jezerem Duffey Lake parkujeme u kraje silnice. Sněhu tu leží asi dva metry a jak odhaduje znalec zdejších poměrů Zdeněk, nahoře ho bude nejméně dvakrát tolik.
I Amor pochopil, že konečně skončila nudná cesta autem, a tak zatímco my lepíme na skluznice stoupací pásy a připravujeme skialpinistickou výstroj, on s přebytkem energie honí sněhové bloky, které na něj padají ze stromů. Jsem zvědav, jak bez lyží zvládne hluboký sníh na prudkých svazích…
Od silnice vede částečně zasněžená stopa po louce k lesu, kde nás čeká první dobrodružný moment – musíme překonat padlý strom, pod kterým teče dravý potok. Naštěstí sníh na kládě "drží“, a tak jediný, kdo má trochu problémy, je Amor. Moc se mu na druhou stranu nechce, ale nakonec zvítězí láska k pánovi, volajícího z protilehlého břehu.
Cesta vede nádherným lesem monumentálních douglasek a tújí, kterým kanaďané říkají červené cedry. Největší stromy zde mají v průměru více než jeden metr, blíže k pobřeží ale mohou dosahovat až třímetrové tloušťky. Asi po dvou hodinách les konečně řídne a my se dostáváme do otevřeného údolí.
S Amoráčem na jednom z vrcholků
S Amoráčem až nad mraky
Chata Keiths Hut leží mimo lavinová pole, na kraji lesa, asi 50 výškových metrů nad dnem údolí s výhledem na dominantní 2710 m vysoký Mt Joffre.
Lyže a hůlky necháváme přede dveřmi, sundáváme ze zad batohy a "ubytováváme se“ v podkroví na několika posledních místech na podlaze. Panuje tu pohoda a družná atmosféra, umocněná teplem z litinových kamínek nad kterými se suší mokré věci.
Chata Keiths Hut poskytuje skromné zázemí pro vícedenní pobyt v horách
Druhý den ráno necháváme v chatě vše, co nebudeme potřebovat během lyžování a vyrážíme vzhůru. Stoupáme řídkým smrkovým lesem a po půl hodině se dostáváme na zaoblený hřeben, který nás dovede na sněhovou planinu pod ledovcem Anniversary Glacier.
Zatím se nám jde docela dobře, jenom Amoráč, který se ještě včera proháněl v hlubokém sněhu, se teď plahočí ve vyšlápnuté stopě za námi.
Usuzujeme, že nejvyšší vrchol této oblasti, 2783 m vysoký Mt. Matier, dnes nezdoláme, a tak uhýbáme doprava a stoupáme směrem ke skalnímu masivu, kde si dáme polední pauzu. Výhled odtud je úchvatný: Pod námi v údolí se třpytí temně modrá hladina jezera Duffey Lake a nad ním skalnatý hřeben Cayoosh s vrcholy vysokými okolo 2400 m. Nikde ani živáčka.
Obří slalom mezi obřími tújemi
Po půlhodině odpočinku nazouváme opět lyže a spouštíme se zpátky do údolí. Na hřebenu nad chatou se s Michalem rozhodujeme do vedlejšího údolí, které je vlevo do chaty. Budeme sice muset k chatě opět vystoupat, ale na druhou stranu tato varianta slibuje zajímavý sjezd pralesem obřích douglasek.
Poměrně strmý zalesněný svah je průjezdný jen díky obrovské vrstvě sněhu, která překrývá padlé kmeny, kameny a jiné terénní nerovnosti. Noříme se mezi stromy, tvořící jakési gigantické slalomové branky mezi kterými kličkujeme zanořeni po pás v hlubokém prašanu. Tohle se holt dá zažít jenom v Kanadě!
Zimující orli bělohlaví nedaleko městečka Squamish
Cesta zpátky k silnici už probíhá bez problémů, stejně jako noční přesun autem do Vancouveru. Největší práci po příjezdu nám dá probudit Amora, kterému se asi během jízdy autem zdály psí sny o sněhu, ledovcích a dvounohých bláznech na lyžích…
Může se hoditJak se tam dostat Jak se dostat do hor Lyžování v Coast Mountains Většina ledovců končí v nadmořské výšce kolem 1500 m, mnohé však zasahují až do 300 m n. m. Nejbližší ledovec končí 30 km od Vancouveru. Průměrná sněhová pokrývka kolísá mezi 0,5 m až po 10 m. Bezprostředně v horách nad městem je normální sněhová pokrývka 4 a více metrů. Během častých sněhových bouří napadne metr sněhu i během jednoho dne. Lehký prašan padá v období listopad až únor, někdy však i v dubnu a květnu. Skialpinismus je možné provozovat v pohodě do konce června a někdy až do srpna. Ke konci sezóny je větší pravděpodobnost slunečních dní beze srážek. Odhaduje se, ze v Coast Mountains je asi 5000 bezejmenných vrcholů, na kterých nikdy nestála lidská noha. Nejvyšší horou je Mt. Wadington (4019 m), na lyžích je to na jeho vrchol nejméně 10 dní pochodu přes rozsáhlá ledovcová pole a hluboká neprostupná údolí. Bezpečnost Ubytování Další informace: www.bivouac.com. |
Text a foto: JAN HOCEK
