Pro nás je to ale trochu jinak. My tu nezačínáme, ani nekončíme. Pro nás to je jen jeden z cílů na dlouhé cestě světem.
JAK NÁM ZMRZL TAJNÝ PLÁN
Během cestování v Jižní Americe jsme se dozvěděli o možnosti dostat se do Antarktidy vojenským letadlem z Chile. Nebylo by to špatné. Kolik by to stálo, se nám nikdy zjistit nepodařilo, ale určitě by to nebylo tolik, kolik bychom dali za normální běžný turistický lodní lístek či letenku.
Rozjeli jsme tedy plán "vojenští letci" a doufali, že by mohl vyjít. Nestalo se tak, armáda zamítla žádost oficiální i žádost neoficiální. Kromě toho nám vzkázali, že letí jen dvakrát ročně, v listopadu či v březnu. No co, aspoň jsme to zkusili.
Z chilského Punta Arenas létají i letadla civilní. Na jeden den za 1800,- US$, za 2600,- US$ na dva dny s přenocováním. Tuto možnost ale zavrhujeme - za tyhle peníze se nám to zdá jako hodně drahý krátký výlet.
A tak jsme zkusili v Punta Arenas ještě jednu možnost - chilské námořníky. Ti také jezdí ale jen dvakrát ročně, na začátku a na konci sezony. Proto jsme se přesunuli do Ushuaie a dalším bodem programu bylo: někoho podplatíme a na turistickou loď se dostaneme tady, kde jich jezdí úplně nejvíce. Nechtěli jsme se svého snu zkrátka vzdát. Spoléhali jsme, že se nám podaří kontaktovat nějakého ruského námořníka... Obava ze ztráty pracovního místa ale byla silnější než touha si přivydělat, a tak i tato možnost selhala.
CESTOVKA - POSLEDNÍ MOŽNOST
Zbývá nám ještě jedno řešení - odplout na turistické lodi. Přesně podle původního plánu. Ushuaia je místem, odkud se do Antarktidy vydává nejvíce lodí. Naše poslední naděje. Zkoušíme nemožné - obcházíme cestovky a ptáme se na zájezdy v cenové relaci "last minute". A také na to, zda nám naloží kola.
Otázka na kola vždy vyvolává nechápavý úsměv. Znáte to, taková ta reakce, když někoho nechcete urazit sdělením, že si myslíte, že je cvok. Kromě toho se "na poslední chvíli" nic neprodává.
KDO HLEDÁ, NAJDE
Dva dny běháme po Ushuaie a už v několikáté cestovce nám nabízejí argentinskou loď za pár dolarů, tedy v porovnání třeba s těmi ruskými.
Daří se nám zarezervovat si nejlevnější kajutu na lodi, která se jmenuje stejně jako toto město - Ushuaia. Cena 2400,- US$ za osobu je v porovnání s nejnižšími cenami jiných zájezdů méně než poloviční. Ještě vyslovujeme naši prosbu, zda by bylo možné naložit na loď naše kola. Slečna Silvina to domlouvá během pár minut.
Argentinská loď Ushuaia je velmi malá, tzv. expediční typ, berou jen 60 cestujících. To je důležité v případě vylodění na pevninu, protože žádná loď v Antarktidě nesmí vylodit na jednom místě více než 100 lidí najednou. Takové je pravidlo.
Další výhodou je velikost kajuty. Nejlevnější kajuty jsou na lodích většinou troj- či čtyřlůžkové. Na naší lodi jsou ale všechny kajuty jen dvoulůžkové. Zvracet v Drakeově průlivu s cizími lidmi v jedné místnosti je určitě nepříjemné. My budeme blinkat o samotě.
Do Antarktidy plují dva druhy lodí: výletní a expediční. Obrovské výletní zaoceánské lodě nikde nezastavují, pevné země se člověk nedotkne. Expediční lodě jsou buď velké či malé. Velké expediční lodě, které pojmou 200-400 cestujících, nemohou vysadit všechny lidi na břeh najednou. Člověk se dotkne pevné země jen občas. Z toho vyplývá, že nejlepší jsou lodě malé do 100 turistů na palubě. Mají jedinou nevýhodu – víc houpou.
|
Mořská nemoc |
PEKLO NA MOŘI
Je první únorový den krátce po půlnoci a my vyrážíme k ledovému kontinentu – přes Drakeův průliv. Ten je noční můrou všech turistů, kteří se chtějí plavit za ledovými krásami Antarktidy z Jižní Ameriky. Střetávají se tu dva oceány, vanou tu silné větry. Zažíváme to na vlastní kůži.
Stokilometrový vítr, vlny až pětimetrové, loď se naklání 40 stupňů vlevo a hned 40 stupňů vpravo. Osmdesátistupňová houpačka. Lidé, kteří leží, se sotva udrží na posteli. Lidé, kteří neleží, se sotva udrží na nohou. Kdo se nedrží, stále někam padá.
Při plavbě Drakem je k obědu pouze vepřový biftek s nasekaným zeleným salátem. K večeři je vepřový biftek s nasekaným zeleným salátem. V kuchyni se kouzla při tomhle dělat nedají. Jídlo si ale dopřává jen ta šťastná menšina, většina trpí v poloze ležmo v kajutách.
A JE TO TADY!
Po dvou dnech na otevřeném moři konečně vidíme zemi. Hnědou a bílou. Té bílé je o poznání více. Připlouváme k souostroví Jižní Shetlandy. Po snídani je na programu první vylodění na Půlměsíčním ostrově.
V 10:17 vyskakujeme ze člunu a dotýkáme se holínkami nového kontinentu. Úžasný pocit. Vylodili jsme se přímo uprostřed kolonie tučňáků uzdičkových. Na pláži se povaluje tuleň Weddellův. Kolem nás se prohánějí ptáci - především buřňáci a také "největší mrcha Antarktidy" chaluha velká. Ta se živí hlavně vajíčky tučňáků a někdy také těmi malinkými tučňáčky.
ZDEJŠÍ FAUNA
Vedle tučňáků, tuleňů a létavých ptáků jsou dalšími živými hvězdami naší plavby v antarktických vodách velryby - téměř neustále se nám naskýtá pohled na ta obrovská zvířátka. Z kapitánského můstku se co chvíli ozývá: "Velryby na pravoboku! Velryby na levoboku!"
Velryby většinou plují tak 100-200 metrů od lodi. Když se zdá, že nikam nepospíchají, loď zvolní či úplně zastaví a kapitán čeká, abychom si my na palubě mohli užívat. Nejlepší ale je, když devět metrů dlouhý a deset tun vážící plejtvák malý pluje přímo podél lodi. A když jsou hned plejtváci tři a trvá to přes hodinu...
NA KOLE MEZI TUČŇÁKY
"Ne abyste na těch kolech ujeli!" loučí se s námi kapitán. Z lodi míříme tentokrát i s koly člunem ke břehu. Řidič člunu září a hýří vtipem - kola ještě nikdy nevezl. Vyložení kol probíhá hladce. Ani jeden jsme se při tom neutopil a ani kola ve vodě neskončila.
|
Zatímco se dá za ledovci jet třeba na kole, ledovce mizí před očima... VÍCE ZDE. |
Je 4. února 2004, hodinky ukazují 16:43. Historická chvíle. Naše kola se dotýkají nového kontinentu! Ledového kontinentu! Dotýkají se Antarktidy! Celá kolonie tučňáků oslích jen nevěřícně kouká, jak dva blázni poskakují kolem něčeho, co tu v životě neviděli.
U vody je blátíčko a balvany, dál od břehu je sníh. Boříme se hluboko do sněhu a kola poponášíme. Jet se opravdu nedá. Přesto to pak z kopce zkoušíme, ale víc než metr, dva, se ujet nedá. Vůbec nám to ale nevadí, něco podobného jsme čekali. Nám šlo jen o to, posadit se na kolo na tomto nedostupném kontinentu. Je to pro nás jeden z vrcholů dosavadního cykloturistického ježdění.
PLAVNA POKRAČUJE
Další dva dny bude program na lodi i nadále podle zaběhnutého antarktického řádu - snídaně, vylodění, oběd, vylodění, večeře. Mezi jednotlivými vyloděními se bude loď Ushuaia přesouvat na nová místa a my budeme sledovat další a další nádherné ledovce, zasněžené hory, velké bílé či bledě modré kry, plující zbytky zamrzlého moře a především zástupce zdejší fauny.
Ale v Antarktidě, snad více než kde jinde, záleží vše na počasí. Jedno dopolední vylodění je zrušeno. Velké vlny zabraňují bezpečnému přistání člunu u břehu. Místo vylodění na pevnině se plavíme na člunech mezi mořem a větrem zajímavě vytvarovanými krami a pozorujeme tuleně leopardí líně se převalující na ledu.
NÁVRAT
Cesta zpět byla klidná, což z naší dvojice ocenila hlavně Lucka. Kapitán říká, že naposledy byl takovýhle klid před 40 dny a zároveň dodává: "V noci přijde vítr, takže až poplujeme zítra zpět na jih, lidé si opět užijí."
Do Ushuaie připlouváme přesně na čas. Sledujeme, jak loď přivazují k molu. Ještě nás čeká poslední snídaně, společné foto na zadní palubě a loučení s novými kamarády a také s posádkou, která byla skutečně skvělá. Za těch deset dnů jsme všichni vytvořili skvělou partu.
Ledová anabáze končí, ale chvíle na tmavomodré vodě, mezi ledem a sněhem, mezi tučňáky, velrybami a tuleni se člověku navždy vryjí do paměti. A my jen doufáme, že tohle všechno tu zůstane na věky. Lidé nesmí dopustit, aby ten nádherný ledový svět byl narušen, zničen, aby se ztratila ta čistota, ta podstata přírody.
|
Nyní bude cesta pokračovat přes Buenos Aires do Montevidea, následovat by měla Severní Amerika a po krátké návštěvě Afriky návrat do Prahy. Ten Lucie s Michalem plánují na jaro roku 2005. Více o cestě dvou nadšených cyklistů najdete na jejich webu ZDE. |
 Michal Jon a Lucie Kovaříková na kolech v Antarktidě |
 Michal Jon a Lucie Kovaříková na kolech v Antarktidě |
 Michal Jon a Lucie Kovaříková na kolech v Antarktidě. Drobné tmavé tečky v pozadí jsou tučňáci. |
