Jsou pancéřovaní jako tank a přitom dokážou být hbití jako blesk. Jsou nebezpeční i plaší zároveň. V nekonečných propletencích močálů jižní Louisiany,kterým bezkonkurenčně kralují, mají prakticky jediného nepřítele - člověka. Pojďme za těmito predátory rovnou do nitra jejich bahenní říše. Pojďme nahlédnout do podivného světa tvorů, kteří pamatují úsvit života na naší planetě a dinosaury přežili o miliony let - do světa aligátorů.
Žuch! Danny a Charles praštili o zem otřískanou kánoí, kterou sundali z vleku. Tady,pod špinavým mostem na břehu W est Pearl River, pár kilometrů na západ od New Orleansu, to na žádnou velkou a napínavou výpravu nevypadá. Kolem žádná divočina a taky žádné vesty, žádné pušky, zásoby, nic. Jen dvě pádla. »Tak jdeme na to,« říká Danny a usedá na místo kormidelníka. Na krku mu visí velký tesák aligátora, ale »krokodýla Dundeeho« tento muž moc nepřipomíná. Charles, který jde na příď, už trochu víc. Hlavu mu zdobí apartní slamák, doslova »ozubený« tesáky predátorů. »Tohle je ten nejlepší způsob, jak se jim dostat až skoro do kuchyně, věřte mi,« říká Danny. »Můžete jet velkou výletní motorovou lodí. Zavezou vás někam ke břehu, kde je uvidíte zblízka jako v zoo, budou jim házet kusy masa, ale to je fakt k ničemu. Já to nemám rád a nikdy to dělat nebudu.« Kánoe se potichu vznáší na vodě. Oba muži klidně zabírají pádly a nekonečná ramena W est Pearl River se pomalu zužují. Stromy kolem se protahují do výšky a ještě před chvílí ostré slunce ustupuje království stínu. Tady začínají pověstné močály Honey Island, říše louisianských aligátorů. »Jen zásadně bez motoru, s kánoí, hezky potichu můžete poznat jejich život. Někdy možná celé hodiny budete bloudit nazdařbůh - nespatříte nic, ale pak najednou objevíte samici aligátora, jak sedí na vejcích,« říká Danny, hovornější z dvojice bažinných traperů. Aligátoři patří k Louisianě jako jazz, mississippské parníky nebo ostrá cajunská kuchyně. Od čtyřicátých let nastal opravdový boom lovu. Aligátoři se stali významným artiklem kvůli kůži, zubům i chutnému masu, až se nakonec ocitli v pásmu silně ohrožených zvířat. Ještě v roce 1970 se odhadoval jejich počet v celé Louisianě na pouhých 170 tisíc. Díky přísné regulaci lovu a programu na záchranu populace se dnes počítá, že jich je kolem milionu. »Aligátoři hrají významnou roli v naší kultuře,« potvrzuje Robert T homas z Political Economy Research Centra v New Orleansu. »Oblékáme si je, jíme je a hlavně s úžasem pozorujeme jejich život.« Kánoe se noří do pralesa močálů. Z vody trčí obrovské cypřiše s obnaženými kořeny. V ětve podivných stromů pak jakoby zpět vracejí vodě husté spletence lišejníků, někde vám skoro cuchají vlasy, m usíte se sklánět a proplétat tou změtí. Močál a les všude kolem zní kakofonií divných zvuků. Tak by snad mohla vypadat poslední cesta po řece Styx. Dost ponuré a nehostinné místo pro člověka, ale perfektní útočiště pro divokou zvěř a aligátory především. Charles vydává zvuk aligátořího mláděte. »Ale nečekejte,že se to tu jimi musí hned hemžit,« obrací se na chvíli zpředu. »Teď aligátoři hlavně odpočívají, jejich dnem je noc. To vyrážejí za potravou. T i mladí žerou hlavně hmyz, hlemýždě,ti větší, co mají ke dvěma metrům a více, loví hlavně ryby, želvy, hady, vodní ptáky,menší savce a hlavně požírají mršiny. Ale v podstatě jsou schopni sežrat úplně všechno - kus dřeva, kameny a dokonce i plechovky,« končí svůj neobvykle dlouhý výklad Charles. Oči okamžitě sjedou na tenký plášť dřevěné kánoe. Co kdyby se tu najednou objevil zvlášť nenažraný aligátor nebo co kdyby byl jenom zvědavý a jen tak si zlomyslně drcnul do vratké kocábky? »Na lidi prakticky neútočí. Došlo už sice ke smrtelným úrazům, ale ty by šly za celá desetiletí spočítat na prstech,« snaží se vyvrátit pochybnosti Danny. »Skóre se výrazně přiklání na stranu lidí, na úkor aligátorů,« říká se smíchem a blýská obrovským tesákem na krku. »Děsí nás jejich příšerný předpotopní zjev. Vypadají jak draci. I to přispívá k horší pověsti, než si vlastně zaslouží.« Aligátoři tedy prý nejsou zdaleka tak nebezpeční, jak vypadají. Přesto podobně jako v amerických parcích, kde mají medvědy,platí i v Louisianě nebo na Floridě, kde přicházejí lidé do kontaktu s aligátory nejvíce, pravidla, čeho se vyvarovat a co v blízkosti aligátorů nedělat: 1) nepřibližovat se zvláště k velkým aligátorům; 2) neprovokovat zvířata a nedráždit je; 3) nelézt do vody a neplavat tam, kde se vyskytují větší jedinci; 4 ) neplavat ve volné přírodě v blízkosti hustě zarostlých břehů, a už vůbec ne v noci a za soumraku, kdy aligátoři vyrážejí na lov; 5) zásadně aligátory nekrmit - pak ztrácejí svůj přirozený respekt k člověku a začínají se k němu nebezpečně přibližovat; 6 ) neházet do vody nebo nenechávat na pobřeží zbytky ryb; 7) nedovolit domácím zvířatům plavat ve vodách, kde se vyskytují aligátoři - zejména psi se stávají mnohonásobně častěji terčem útoků aligátorů než lidé. »Teď potichu,« zvedá najednou výstražně ruku Charles na přídi kánoe. »Támhle je,opatrně.« Asi patnáct metrů od loďky v temnu pod korunami stromů se cosi pomalu vlní těsně pod hladinou. Aligátor zlehka čeří vodu. Vlastně ho přímo nevidíte, ale tušíte. Není to asi žádný macek, ale určitě tam je, až z toho po zádech běhá mráz. Všimne si lodi, zamíří k ní? Nevystřelí z vody jako to obrovské monstrum ve filmovém hororu s příznačným názvem Aligátor? Zmizí tak náhle,jak se objevil? Ještě jeden lehký záběr pádlem a je to snad míň než deset metrů. Dech se tají napětím... Hladina se zavírá. Aligátor je pryč. Teď už je všude kolem jen nefalšovaná divočina. Aspoň to tak vypadá. Málokdo by věřil, že jen pár kilometrů odtud na sever je základna pro testování vesmírných raketoplánů. »Máme jen malé skupiny,a dostaneme se tak do míst, kam skoro nikdo nepřijde,« říká Danny, zatímco se na druhé straně o poznání blíž vlní těsně pod hladinou další aligátor. Jeden tu má prý aspoň pět metrů, tvrdí chlapi. Za chvíli je tu další a pak ještě jeden. Není to žádná show . Aligátoři nevyskakují z vody ani netrhají svými tesáky náv-nady. Jsou plaší a opatrní. Rychle mizí z dohledu. Taková je pravá divočina. Oba průvodci dávají najevo, že se »lov« podařil. »Býval jsem učitelem. Ale tohle mám ještě raději,« říká Danny. »Myslím si, že to je ta nejlepší práce, jakou vůbec m ůžu dělat.«
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT Z New Orleans je to k W est P earl River na americké poměry kousíček. Čtyřicet minut jízdy autem. Vyplatí se ale zajistit si plavbu bažinami u jedné z desítek agentur.Nejlepší je objednat si cestu předem v hotelu.
CO JEŠTĚ VIDĚT Francouzskou čvrť s krásnou architekturou. Jsou v ní stovky hudebních barů, kde uslyšíte pra vý new orleanský jazz, blues, nebo frankofonní zaydeco.V některé z typických hospůdek určitě ochutnejte kroko dýla a některé z dalších ostrých jídel cajunské kuchyně. Stojí za to i vypra vit se parníkem proti proudu Mississippi.
CO SI KOUPIT No přece krokodýla. Takřka v každém druhém obchůdku se suvenýry můžete koupit preparovanou hlavu krokodýlího mláděte.
Žuch! Danny a Charles praštili o zem otřískanou kánoí, kterou sundali z vleku. Tady,pod špinavým mostem na břehu W est Pearl River, pár kilometrů na západ od New Orleansu, to na žádnou velkou a napínavou výpravu nevypadá. Kolem žádná divočina a taky žádné vesty, žádné pušky, zásoby, nic. Jen dvě pádla. »Tak jdeme na to,« říká Danny a usedá na místo kormidelníka. Na krku mu visí velký tesák aligátora, ale »krokodýla Dundeeho« tento muž moc nepřipomíná. Charles, který jde na příď, už trochu víc. Hlavu mu zdobí apartní slamák, doslova »ozubený« tesáky predátorů. »Tohle je ten nejlepší způsob, jak se jim dostat až skoro do kuchyně, věřte mi,« říká Danny. »Můžete jet velkou výletní motorovou lodí. Zavezou vás někam ke břehu, kde je uvidíte zblízka jako v zoo, budou jim házet kusy masa, ale to je fakt k ničemu. Já to nemám rád a nikdy to dělat nebudu.« Kánoe se potichu vznáší na vodě. Oba muži klidně zabírají pádly a nekonečná ramena W est Pearl River se pomalu zužují. Stromy kolem se protahují do výšky a ještě před chvílí ostré slunce ustupuje království stínu. Tady začínají pověstné močály Honey Island, říše louisianských aligátorů. »Jen zásadně bez motoru, s kánoí, hezky potichu můžete poznat jejich život. Někdy možná celé hodiny budete bloudit nazdařbůh - nespatříte nic, ale pak najednou objevíte samici aligátora, jak sedí na vejcích,« říká Danny, hovornější z dvojice bažinných traperů. Aligátoři patří k Louisianě jako jazz, mississippské parníky nebo ostrá cajunská kuchyně. Od čtyřicátých let nastal opravdový boom lovu. Aligátoři se stali významným artiklem kvůli kůži, zubům i chutnému masu, až se nakonec ocitli v pásmu silně ohrožených zvířat. Ještě v roce 1970 se odhadoval jejich počet v celé Louisianě na pouhých 170 tisíc. Díky přísné regulaci lovu a programu na záchranu populace se dnes počítá, že jich je kolem milionu. »Aligátoři hrají významnou roli v naší kultuře,« potvrzuje Robert T homas z Political Economy Research Centra v New Orleansu. »Oblékáme si je, jíme je a hlavně s úžasem pozorujeme jejich život.« Kánoe se noří do pralesa močálů. Z vody trčí obrovské cypřiše s obnaženými kořeny. V ětve podivných stromů pak jakoby zpět vracejí vodě husté spletence lišejníků, někde vám skoro cuchají vlasy, m usíte se sklánět a proplétat tou změtí. Močál a les všude kolem zní kakofonií divných zvuků. Tak by snad mohla vypadat poslední cesta po řece Styx. Dost ponuré a nehostinné místo pro člověka, ale perfektní útočiště pro divokou zvěř a aligátory především. Charles vydává zvuk aligátořího mláděte. »Ale nečekejte,že se to tu jimi musí hned hemžit,« obrací se na chvíli zpředu. »Teď aligátoři hlavně odpočívají, jejich dnem je noc. To vyrážejí za potravou. T i mladí žerou hlavně hmyz, hlemýždě,ti větší, co mají ke dvěma metrům a více, loví hlavně ryby, želvy, hady, vodní ptáky,menší savce a hlavně požírají mršiny. Ale v podstatě jsou schopni sežrat úplně všechno - kus dřeva, kameny a dokonce i plechovky,« končí svůj neobvykle dlouhý výklad Charles. Oči okamžitě sjedou na tenký plášť dřevěné kánoe. Co kdyby se tu najednou objevil zvlášť nenažraný aligátor nebo co kdyby byl jenom zvědavý a jen tak si zlomyslně drcnul do vratké kocábky? »Na lidi prakticky neútočí. Došlo už sice ke smrtelným úrazům, ale ty by šly za celá desetiletí spočítat na prstech,« snaží se vyvrátit pochybnosti Danny. »Skóre se výrazně přiklání na stranu lidí, na úkor aligátorů,« říká se smíchem a blýská obrovským tesákem na krku. »Děsí nás jejich příšerný předpotopní zjev. Vypadají jak draci. I to přispívá k horší pověsti, než si vlastně zaslouží.« Aligátoři tedy prý nejsou zdaleka tak nebezpeční, jak vypadají. Přesto podobně jako v amerických parcích, kde mají medvědy,platí i v Louisianě nebo na Floridě, kde přicházejí lidé do kontaktu s aligátory nejvíce, pravidla, čeho se vyvarovat a co v blízkosti aligátorů nedělat: 1) nepřibližovat se zvláště k velkým aligátorům; 2) neprovokovat zvířata a nedráždit je; 3) nelézt do vody a neplavat tam, kde se vyskytují větší jedinci; 4 ) neplavat ve volné přírodě v blízkosti hustě zarostlých břehů, a už vůbec ne v noci a za soumraku, kdy aligátoři vyrážejí na lov; 5) zásadně aligátory nekrmit - pak ztrácejí svůj přirozený respekt k člověku a začínají se k němu nebezpečně přibližovat; 6 ) neházet do vody nebo nenechávat na pobřeží zbytky ryb; 7) nedovolit domácím zvířatům plavat ve vodách, kde se vyskytují aligátoři - zejména psi se stávají mnohonásobně častěji terčem útoků aligátorů než lidé. »Teď potichu,« zvedá najednou výstražně ruku Charles na přídi kánoe. »Támhle je,opatrně.« Asi patnáct metrů od loďky v temnu pod korunami stromů se cosi pomalu vlní těsně pod hladinou. Aligátor zlehka čeří vodu. Vlastně ho přímo nevidíte, ale tušíte. Není to asi žádný macek, ale určitě tam je, až z toho po zádech běhá mráz. Všimne si lodi, zamíří k ní? Nevystřelí z vody jako to obrovské monstrum ve filmovém hororu s příznačným názvem Aligátor? Zmizí tak náhle,jak se objevil? Ještě jeden lehký záběr pádlem a je to snad míň než deset metrů. Dech se tají napětím... Hladina se zavírá. Aligátor je pryč. Teď už je všude kolem jen nefalšovaná divočina. Aspoň to tak vypadá. Málokdo by věřil, že jen pár kilometrů odtud na sever je základna pro testování vesmírných raketoplánů. »Máme jen malé skupiny,a dostaneme se tak do míst, kam skoro nikdo nepřijde,« říká Danny, zatímco se na druhé straně o poznání blíž vlní těsně pod hladinou další aligátor. Jeden tu má prý aspoň pět metrů, tvrdí chlapi. Za chvíli je tu další a pak ještě jeden. Není to žádná show . Aligátoři nevyskakují z vody ani netrhají svými tesáky náv-nady. Jsou plaší a opatrní. Rychle mizí z dohledu. Taková je pravá divočina. Oba průvodci dávají najevo, že se »lov« podařil. »Býval jsem učitelem. Ale tohle mám ještě raději,« říká Danny. »Myslím si, že to je ta nejlepší práce, jakou vůbec m ůžu dělat.«
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT Z New Orleans je to k W est P earl River na americké poměry kousíček. Čtyřicet minut jízdy autem. Vyplatí se ale zajistit si plavbu bažinami u jedné z desítek agentur.Nejlepší je objednat si cestu předem v hotelu.
CO JEŠTĚ VIDĚT Francouzskou čvrť s krásnou architekturou. Jsou v ní stovky hudebních barů, kde uslyšíte pra vý new orleanský jazz, blues, nebo frankofonní zaydeco.V některé z typických hospůdek určitě ochutnejte kroko dýla a některé z dalších ostrých jídel cajunské kuchyně. Stojí za to i vypra vit se parníkem proti proudu Mississippi.
CO SI KOUPIT No přece krokodýla. Takřka v každém druhém obchůdku se suvenýry můžete koupit preparovanou hlavu krokodýlího mláděte.
