Tady je jeden z rájů skalních milovníků horských kol. Kořeny a bahno, skály a rokle. Padlé stromy, hromady klestí a brody. Zde se odvážlivci sápou a pak zase spouštějí na svých kolech v takovém terénu, kde i chodec nejednou leze po čtyřech. Pojďme nahlédnout do světa, který je výletním cyklistům zapovězen. Samozřejmě s patřičnou opatrností, náležitou výbavou a znalým a zkušeným průvodcem. Chce to horské kolo ve slušném stavu, dobře utaženou přilbu, láhev s pitím a tatranku do kapsy na dresu. Ale hlavně odvahu a trochu předchozích zkušeností, protože toto není výlet pro začátečníky. Už serpentiny z hlavního zbraslavského náměstí po asfaltu nahoru na Báně dají zabrat. Když pálí slunce, brzy se zpod helmy dere pot. Pepík Tetek ale vedle točí pedály, jakoby to byla rovinka. Hned poznáte, že "umí". K sedlu je jako přikován. Zatímco nohy kmitají, tělo se ani nehne. Není mu už dvacet a na horském kole není ani žádný závodník. Ale je to jeho koníček a kraj kolem Cukráku vpředu patří k jeho světu. "Ještě chvíli to vydrž po silnici, za chvíli tam jsme," říká. Ta pravá chvíle začíná u zastávky autobusu na Báních, kde se červená turistická značka ponoří do lesa. Zatím je to pohoda. Mírně do kopce, kolem kapličky, pak se přejede asfaltová cesta a hupem přes příkop znovu do lesa, kde začínají nesčetné kořeny. Ale na této trase nic netrvá dlouho. Terén se brzy mění, záhy se prudce vzhůru zvedá kamenitý kopec. "Teď přichází první zkouška. Dej si lehký převod, posuň zadek na špičku sedla a nejdi z něho, jinak ti ustřelí zadní kolo," radí Pepík Tetek a frekvenčně drandí do prudkého zalamováku. Kdo je méně zdatný, tak už to tady jede "na kašpara" - tak říkají "bikaři" kombinaci nejmenšího tácu s největším pastorkem. Je to dřina. Zadní kolo poskakuje a smeká přes kameny. Ale předchozí rady pomáhají. Ještě že nepršelo. To by to bylo dvakrát tak těžší. I tak nahoře člověk málem spadne z kola. "Tak co, jak je?" směje se Josef Tetek. Naštěstí odměna za tu námahu nahoře "Na vyhlídce" je přímo skvostná. U sloupu vysokého napětí se otevírá nádherný výhled na vltavskou kotlinu. Dole se leskne Vltava, ukazují se protější břehy, Vrané. Je čas na krátký oddech a posilnění z cyklistické láhve. "Vyplatí se mít na takovou túru iontový nápoj. Je to daleko lepší než minerálka nebo limonády. Zůstaneš fit a tolik se neunavíš." Ale znovu do sedel, ať tělo moc nevychladne. Přichází další dlouhý drncavý výjezd po kamenech až na vrchol hřebene. Pak se padá dolů lesem na svážnici a brzy přicházejí příčné kořeny v lese. "Tady někde po pravé straně se skrývá Cukrák, ale nikdy ho neuvidíme, protože je zakryt lesem," říká průvodce. Pěšina je pustá, nikde nikdo. Jako někde na Šumavě. Jen na široké cestě v lese ukrývají svoji felicii milenci. Blíží se mýtina, ale ještě před tím pozor. Pepík Tetek projíždí hromadu pořezaného klestí. Jedna větev vyletí a prásk! Kolo se zablokuje odhozeným klackem a drát je rázem pryč. "Ukaž, nevadí, to se stane. Uřízneme ho a povolíme trochu brzdy, aby ti kolo neškrtalo. Domů to dojedeš," uklidňuje Pepík Tetek. Následuje krátká operace a pak se zase pokračuje. Přichází výjezd k Jílovišti u motelu v těsné blízkosti strakonické "dálnice". Je další čas na mírné vydýchání. Projíždí se po červené značce vilkami městečka, pak pod strakonickou k autoservisu a kolem baráčků polní cestou znovu do přírody. Brzy přichází les, kola sviští úvozovou cestou až se nakonec vyjíždí na silnici nad Všenory. Asi 70, 100 metrů a přicházejí největší lahůdky této trasy. Vpředu jsou dvě rokle, které straší a zároveň vábí. "Jeď opatrně. Dej si nejlehčí převod, sedni si "na zadní gumu" za sedlo, pomalu sjížděj dolů a až budeš kus před dolíkem, pusť brzdy a tu jámu projeď. Pak rychle přesuň těžiště, přitáhni se k řídítkům, sedni na špičku sedla a vydupej kopec jak nejvýš můžeš," dává návod na průjezd Pepík Tetek. Kdo jede poprvé, měl by se vždy přesvědčit, do čeho jde. Pohled dolů je ale fakt příšerný. Vypadá to, že několik desítek metrů dlouhý sráz se pomalu nedá ani sejít, natož sjet, pak se to z ničeho nic zlomí a přichází to samé, ale nahoru. "To se přece nedá," přichází zděšená reakce. "Sjet jo, neboj. Ale vyjet celý ne. Kam dojedeš, tam z kola spadneš. Co vím, tak to zatím celý nevyjel nikdo, přes ty kořeny nahoře je asi nemožný se dostat," zní chabé uklidnění. Tak do toho. Kolo poskakuje skoro po stěně dolů, částečně smykem. Po tvářích stékají čůrky studeného potu. "Teď to pusť!" Svět se obrátí naruby, kolo které se ještě před chvílí nezadržitelně řítilo dolů teď v šíleném stoupáku závratně ztrácí rychlost. A konec. Ruce i nohy se zoufale snaží udržet zřícené tělo i s kolem uprostřed stěny. "No dobrý, napoprvé je to dobrý," směje se o pořádný kus výš zřícený ostřílený "bikař". "A teď do druhý rokle!" Vybíhá se nahorů přes kořeny hup na kolo a po 70 až 100 metrech je to tady znovu v bleděmodrém. Nejprve mírnější klesání a pak znovu děsivě prudké. Kvůli výmolům se to ale nedá jet přímo rovně dolů, ale šikmo mezi stromy. Nejdřív mírně doprava, ostře doleva a pak dlouhým obloukem šikmo doprava, sešup až dolů ostře doleva, pak skoro o 180 stupňů k potůčku a nahoru kolem smrku, který se objíždí zleva až na cestu, odkud to kolem oplocenky míří opět prudce nahoru. K čemu tu přirovnat? Snad ke krátkému slalomu lesem vedle lyžařského vleku. Tady opravdu opatrně. Nestojí za to riskovat. "Když jsem tu jel kdysi poprvé, přišel jsem o zuby," říká Pepík Tetek. Po tomto rodeu se jede zbytek trasy už jako ve snu. Další houpáky, paseky, ostré zatáčky, brody a uzoučká lávka, kterou borci nepřecházejí, ale krkolomně přejíždějí. A ještě jedno stoupání, které není možné vyjet, kde se opět "padá z kola". V Černolicích se odbočuje po silnici doprava a za posledním barákem hned doleva lesem do poslední rokle, kde přichází proslulý "Všenorský sjezd" plný prudkých klopených zatáček houpáků a skoků. Tady znovu velmi opatrně. Tělo i nohy jsou už unaveny a k pádu je často kousíček a vysvobození je přitom už na dosah. Najednou jste v dolíku ve Všenorském údolí mezi honosnými vilami z přelomu a začátku století u penzionu Zdenka. Tady u piva v zahrádce může být ta nejlepší konečná.
 "Na vyhlídce" nad Vltavou. |
 Cesta na kole-to je i nelehké stoupání přes kořeny a kameny. |
 Kraj kolem Cukráku je rájem "bikařů". |
 Jeden z těžkých výjezdů po kamenech. |
 Adrenalinová jízda v ráji "bikerů" je jen kousek za Prahou kolem Cukráku. |
