Na džípu divočinou Konavle

  • 1
Nasedááát! Jedééém! Povel ostře prořízne absolutní ticho tohoto zapomenutého kraje. Turisté skáčou do aut a pevně se poutají pásy. Adrenalin letí závratně vysoko - jízda divočinou začíná. Dokonalý klid ruší pouze nepravidelné vrnění motorů. Nikde nikdo. Jsme v chorvatském Konavli - bohem, ale především lidmi zapomenutém kraji.

Jen na úbočích jsou patrné polorozpadlé vesničky a sem tam obdělávaná políčka dávají tušit, že mimo civilizaci přece jen úplně nejsme.

Koroptve, zajíci a šakali nás sledují v prazvláštním souznění, jako by ta kolona džípů pro ně byla ojedinělou turistickou atrakcí. Nechce se ani věřit, že jen pár kilometrů odsud, doslova přes kopec, přistávají denně na mezinárodním letišti desítky letadel.

Na začátku byl Cavtat
Všechno vlastně začíná v Cavtatu v milém prázdninovém městečku s bohatou minulostí. Tady nasedáme do džípů spolu s několika dalšími lidmi. Tady začíná oblast Konavle. Území všech i nikoho, území, přes nějž se s nebývalou arogancí převalila válka v bývalé Jugoslávii, území, o jehož bohatství si nedovolí nikdo pochybovat.

Zahrada Chorvatska - i tak by se dala Konavle nazvat. Tento prostor na mapě tvarem připomíná půlměsíc. Táhne se od Cavtatu až po Molunat, nejjižnější chorvatskou přímořskou vesničku, u níž je ještě možné hovořit o turistickém ruchu. Z jedné strany je ohraničená mořským pobřežím, z druhé bosenskými hranicemi.

Ony pomyslné okraje půlměsíce vytvářejí až dvanáct set metrů vysoké horské hřbety, mezi nimiž se rozkládá rovné údolí, naprostá placka - zelené Konavosko polje.

Čím výše, tím lépe
Je až nepochopitelné, kde se najednou bere tak bujná vegetace, husté listnaté lesy, mezi nimiž vzdorně vystrkují svoje koruny několikametrové štíhlé cypřiše, i vysoké hory, které se strmě šplhají přímo z Jadranu. Na jeden takový vrchol právě vyjíždíme.

Džípy se točí po sakramentsky úzkých serpentinách a pod námi se pomalu rozevírá celá oblast. Maja, Chorvatka, která se ujala řízení našeho vozu, jim rovněž nemůže odolat. Trochu nebezpečná zábava - stačí jediný špatný pohyb, špatně vybraná zatáčka a letíme dolů. Místní kopce sice dosahují výšky pouhých 550 metrů nad mořem, ale i zdejší srázy nahánějí hrůzu.

Půl kilometru nad hladinou nás čeká parádní vyhlídka. Velji do, jak se "kopec" jmenuje, nabízí ostrý vítr, ale i rozhled na celou dubrovnickou riviéru i s Elafitskými ostrovy. Vidíme dokonce i Lopud, druhý největší ostrov tohoto souostroví, u jehož břehů se v roce 1931 utopil slavný český básník Viktor Dyk.

Nevypočitatelný Jadran
Jadran je opravdu nevypočitatelné moře. Po většinu léta se tváří přívětivě, klidně, mírně, jako by to snad ani nebyl nespoutaný živel, který dokáže potápět lodě a vraždit jejich posádky. To je však jen jedna tvář, ta lepší, která se hodí na ukazování turistům i do průvodců a různých oslavných prospektů, jichž jsou informační střediska a cestovní kanceláře plné.

Ta druhá se dokáže zjevit během pár minut. To pak ale nastává peklo. Několikametrové vlny, silný nárazový vítr bora, všude jen voda a sůl. Je dobré si tohle alespoň jednou prožít. A zapamatovat. Člověk pak už má vždy z přírody respekt. Sjíždíme z vrcholu dolů a vydáváme se do srdce této oblasti - na Konavosko polje.


Na džípu 
divočinou

Vzhůru na safari
Džípy funí, ale evidentně jim terén vyhovuje. Jediná cesta vedoucí napříč úrodným údolím je na prach vysušená, divoká, s nebezpečně vykukujícími balvany i zrádně maskovanými dírami. Nepatrná šířka cesty nedovoluje předjíždět, celá kolona se proto rytmicky kolébá v pravidelných odstupech.

Hlavně ať nejede žádný podobný nadšenec proti nám!

A je to tady! Uzavřená část hlavní cesty odklonila dopravu přes tuto polní "stezku". Je to však nečekaně zajímavý zážitek. Proti nám se valí auta nejdražších značek, která tu vypadají přinejmenším nepatřičně. Opravdu pozoruhodný kontrast. Výborné vozy na rozbitých cestách jak pro Chorvaty typické.

Je však pravda, že v případě Konavle se na neudržované krajině podepsaly režimy, jež si celou oblast předávaly jako horký brambor. V době socialistické Jugoslávie byl region znárodněn. Pak se přes něj v devadesátých letech minulého století, v době rozpadu této multikulturní země, přehnaly srbské válečné hordy, a když konečně nastal mír a možnost restitucí, vše zamrzlo na mrtvém bodě.

I když půda patří konkrétním lidem, navracení majetku zatím není z velké části vyřešeno.

Ostatně různé režimy a vlády si právě tady podávaly ruce s neobvyklou rychlostí. "Mému dědovi je devadesát šest let. Po celý život žije v jedné zdejší vsi na jedné adrese. A už zažil šest republik," usmívá se Krešo, náš mladý průvodce a řidič v jedné osobě.

Možná i proto si Konavle zachovala svoji divokou tvář. Údolí mezi dvěma horskými pásy nás brzy překvapuje. Klima se mění, z vlahého mořského vzduchu brzy nezbývá nic. Je horko k zalknutí, ovzduší připomíná nejparnější české léto někde uprostřed jihočeských luk.

Snažíme se v džípech překonat terénní nástrahy. Teď už nejedeme ani po cestě, spíš jen po takových vyježděných kolejích od aut, která tu byla před námi.

Jako v jižních Čechách
Přijíždíme k řece Konavočici. Zelená, příjemná oáza s čistou vodou skýtá potřebné ochlazení. Studí to, až píchá. Je to neuvěřitelné, v takovém parnu by člověk očekával o několik stupňů více. Řeka je rájem pro rybáře a i okolí je vyhlášeným lovištěm (dokonce se to zde tak i jmenuje - divokých prasat a koroptví.

Čeká nás další výjezd do stometrových výšin. Vrh sveti Ilje s nadmořskou výškou šest set padesát metrů se tyčí přímo nad pobřežím. Ještě tedy zapnout bezpečnostní pásy a přebrodit řeku. Naštěstí to jde výborně, vody je málo a pod koly džípů jen jemně ševelí. Jízda nespoutanou krajinou pokračuje. Tu je potřeba důrazně přišlápnout plyn a tady zase lehce ubrat, tak jak si to příkrý a nezvladatelný ráz kraje žádá.

Sveti Ilje nabízí fantastický výhled. Vidíme Černou Horu, Boku Kotorskou i s poloostrovem Prevlakou, nejjižnějším územím Chorvatska, které po staletí sloužilo jako vojenská základna a jež se turistům otevřelo po dlouhých letech první červnový den letošního roku. Obdivujeme i nehostinná bosenská pohoří, která jsou jasným důkazem toho, proč není možné tuto zemi nikdy ovládnout.

Jen počasí nám nepřeje. Za dobré viditelnosti je totiž možné dohlédnout i dvě stě kilometrů vzdálené italské břehy. Před námi je sjezd po úbočích a potom vesnice Zastolje s toužebně očekávaným obědem. Před jejími branami ale teprve začínáme naplno pociťovat krásu tohoto ojedinělého koutu Chorvatska.

Hluboké a neprostupné lesy, jimž dávají zvláštní kouzlo do nebes se šplhající cypřiše, ztracené vesnice i staré ženy postávající u plotu v tradičních krojích, které se staly nezaměnitelným symbolem celého dubrovnického kraje. Cesta se líně kroutí mezi příkrými stráněmi i mírnějšími loukami, kolem zahrad přecpaných fíky a vinnou révou i po stranách kostelíků, které na úzkých skalnatých výběžcích přejímají ochranu nad všemi, kteří vydrželi příkoří i zlé časy a zůstali.

Chorvatsko si nemůže naříkat. Je to opravdu bohatá země.

MŮŽE SE HODIT

Jak se tam dostat

Nejlepší a nejrychlejší spojení je letadlem na letiště Čilipi, které leží šestnáct kilometrů na jih od Dubrovníku v oblasti Konavle. Jinak je nutno dojet po nepříliš pohodlné Jadranské magistrále. Ubytování najdete nejen v blízkém Cavtatu, ale i v některých zdejších vesničkách. Musíte však počítat s tím, že nabídka bude omezená.

Co si dovézt
Konavle je zemědělským krajem. Vynikající, i když silná rakije, domácí sušené fíky či olivový olej určitě nebudou zklamáním.


 

Oblast Konavle je bohem, ale i lidmi zapomenutá krajina. Z jedné strany ji omývá moře, z druhé hory oddělují Chorvatsko od Bosny.

I džípy tady dostávají zabrat. Cesta vede po prašných cestách, které občas protíná říčka, úzkými serpentinami až na vrcholky místních kopečků.

Jednou ze zastávek je i poklidná vesnička Molunat u moře, kde je možné se vykoupat

Tradiční kroj má stále v Konavli své místo. Zejména staré ženy ho nosí dodnes.

,