Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Z Brušperku vyrazili na starých čezetách do Austrálie. Trvalo jim to rok

aktualizováno 
Během 430 dnů projeli Čech Marek Vantuch a Slovenka Ivana Haraslínová na starých čezetách Evropu, Asii a Austrálii. Část trasy jeli po stopách trabantů Dana Přibáně. Překonávali problémy s úředníky, stařičkými motocykly i s vlastní únavou. Náš život na cestách skončil po 33 tisíc kilometrech, píše Marek Vantuch.

V kráteru sopky Batur, Indonésie | foto: Marek Vantuch, Ivana Haraslínovápro iDNES.cz

Z Česka do Austrálie se dá dostat různě a s Ivankou jsme se rozhodli, že to zkusíme „po zemi“ na motorkách. Na velkých BMW jsme jet nechtěli. Jsme oba hrdí Čechoslováci, ale na jawách dneska jezdí každý, tak padla volba na čezety. A k tomu na ty nejhezčí - na ČZ 150C.

Vybrat si smůlu dopředu

Trvalo nám rok, než jsme je dali dohromady a když už jsme téměř měli v rukou poslední víza, zkrátil jsem své motorce přední vidlici o protijedoucí auto, které mi nedalo přednost. Díky tomu, že jsme si smůlu vybrali ještě před odjezdem, nám bylo jasné, že po cestě se už nic špatného stát nemůže.

Šedesátkou jsme prosvištěli Evropou a první problémy přišly až v Turecku. Měli jsme ale štěstí na kolemjdoucí a vždycky se našel nějaký šikovný Turek se svářečkou.

Odpočinek při průjezdu horami, Černá Hora

Odpočinek při průjezdu horami, Černá Hora

Pohled do stepních krajin, Turecko

Pohled do stepních krajin, Turecko

Rozhodli jsme se zkrátit si cestu přes Gruzii a Arménii, ale trochu jsme podcenili zimní počasí. Ruce jsme si zahřívali na motoru nebo na předním světle a když jsme konečně sjeli zpět do nížin, v horké sprše jsme se sesuli k zemi a říkali si, jestli to vlastně máme zapotřebí.

Problémy sbližují

Když jsme se vzpamatovali a vjeli do Íránu, vybuchla černé číze spojka a my zůstali ve vesničce uprostřed kurdských hor na severozápadě země. Rodina vesnického obchodníka nás ale nenechala ve štychu, skrz nánosy ovčího trusu nás odvedla k sobě domů, pohostila čerstvým sýrem a uvolnila půlku svého domu. Další den jsme se rozloučili, spojku poskládali bez prasklého šroubu a pokračovali jsme do Tabrízu.

Čím víc problémů s motorkami nás potkávalo, tím lepší zážitky jsme měli s domorodci, kteří se nás snažili vyhrabat z našich malérů. Po pár nocích strávených v íránských rodinách se motorky konečně umoudřily a my mohli projet pouštěmi až k hranicím Pákistánu.

Večerní idilka, Centrální mešita, Yazd, Írán

Večerní idilka, Centrální mešita, Yazd, Írán

Íránští vojáci nás předali svým chudým pákistánským kolegům, kteří nás ubytovali v jedné z místností policejní stanice a uvařili nám k večeři čočkové kari. Na motorky jsme si ještě pro zlepšení chlazení připevnili větráky a uložili jsme se k spánku hned vedle pracovního stolu a pákistánské vlajky. V dalších dvou dnech jsme ujeli skoro sedm set kilometrů Balúčistánem do Kvéty, kde jsme nemohli bez policejní eskorty ani opustit hotel.

Vypálené oči

V Indii jsme z klidných a relativně opuštěných cest vjeli do pravého bezohledného šílenství. Cestování v noci jsme zavrhli hned po prvním pokusu, kdy nám dálková světla protijedoucích aut vypálila bílá místa do očí. Rozhodli jsme se co nejrychleji zmizet do Nepálu, kterému zrovna Indové zablokovali hranice a probíhala tam palivová krize.

Jak se cestuje s čezetou

Čezety opravdu nevypadají jako ty nejspolehlivější stroje na dálkové cestování. Nebudeme vám lhát, spolehlivé nejsou a ani to nebylo naším záměrem. Možná jsme to ale trochu přehnali a třeba v Indonésii jsme prakticky každý den řešili nějaký technický problém - ať už jen vyčištění karburátoru, nebo prasklé špice. Nejvíce problémů jsme měli s praskajícími zadními blatníky, které jsme svařovali od Turecka přes Pákistán až po Nepál, kde jsme je nechali pořádně vyztužit.

Dnes už čezetám skoro nikdo nerozumí. V Indonésii přestala jedné motorce fungovat jednička a bylo složité zjistit, čím by to mohlo být. Naštěstí se na naší stránce našlo pár zkušených lidí, kteří nám poradili, že musíme rozebrat motor a pružinku vyměnit. Naštěstí jsme ji vezli s sebou a museli jsme jen rozpůlit motor. Pro dva informatiky to nebyl žádný problém.

Po roce na cestách jsme v Austrálii byli v opravách tak zběhlí, že vyčistit hlavu motoru nám spolu s kompletním přetěsněním zabralo jen kolem hodinky a půl. Stroje už na tom ale nebyly vůbec dobře a museli jsme si hodně dávat pozor na to, kudy jezdíme. Šance, že se na nekončících australských roletách nenávratně poškodí, byla nemalá.
Více informací najdete na stránkách www.vantuch.cz

Před hranicemi jsme nabrali benzín do PET lahví a vjeli na prázdné nepálské cesty. Koukli jsme z dálky na Annapurnu, prozkoumali rozpadlé chrámy Káthmándú a na východě se vrátili do Indie.

Byli jsme na cestě už více než čtyři měsíce, oslavili jsme Vánoce i narozeniny a začaly přípravy na další velkou zkoušku.

Zatímco přiletět do Barmy není problém, přejet její hranice ve vlastním vozidle tak jednoduché není.

Ještě před třemi lety to bylo přímo nemožné, dnes je potřeba si zajistit agenturu, která vás přes zemi proveze a nejlépe se přidat k větší skupině cestovatelů. Proto jsme nechtěli nic nechat náhodě a motorky dát do pucu.

Odlehlými horami státu Nagaland na východě Indie jsme dojeli až do města Imphal, kde jsme započali třídenní maraton oprav. Když jsme znovu vyjeli, Ivančin stroj si vysypal ložisko do motoru a museli jsme ho naložit na korbu náklaďáku. Naštěstí se naše mechanická zručnost tou dobou již značně zlepšila a i když jsme měli na opravu jen jeden den, za pomoci místních svářečů a velkých kladiv se nám povedlo dát vše do pořádku.

Je čas na volno

Vjezd do Barmy jsme stihli. Kufry jsme si odložili do doprovodného auta ke státní úřednici, která na nás po cestě dohlížela. Čízy bez nich po barmských cestách doslova létaly a proplouvaly pískem mezi tisíci chrámy Baganu. Po dvou náročných týdnech jsme vjeli do Thajska, kde jsme absolutně selhali v tamějších horách.

Terasovitá políčka, východní Nepál

Terasovitá políčka, východní Nepál

Ledovcová procházka, Karákóram, Pákistán

Ledovcová procházka, Karákóram, Pákistán

Na jedničku jsme sledovali, jak nás předbíhají thajské děti na odrážedlech. Rozhodli jsme se, že po půl roce na cestách je čas na dovolenou, tak jsme vyrazili na ostrovy. Klid a mír jsme našli v národním parku Tarutao, kde jsme se s kraby procházeli po opuštěných plážích a v noci se koupali v moři se světélkujícími planktonovými potvůrkami.

Pohoda nám po měsíci skončila a pokračovali jsme do Malajsie. Přišel první problém s mořem. Trajekty do Indonésie před několika lety zrušili, tak jsme motorky museli naložit na loď se zeleninou, která je za pořádný balík převezla přes dvě stě kilometrů širokou Malackou úžinu. My naskočili do letadla a vyrazili jsme navštívit orangutany.

Ploužení po Indonésii

Bez vlastních motorek jsme se v indonéské veřejné dopravě trápili a když se nám pak ještě orangutani schovali do džungle, vrátili jsme se raději do Medanu zpět za našimi milovanými čezetami. Čekala nás cesta Sumatrou na jih. Abychom si ji trochu okořenili, rozložili jsme stan pod sopkou Sinabung. Ráno jsme přes zalepené oči koukali, jak na nás sopka chrlí mraky popela.

Posílení touto zkušeností jsme pokračovali skrz hory dál na jih. Občas jsme píchli, občas čistili karburátor a občas se zasekli v dešti. Naše thajská dovolená byla už dávno zapomenuta, opět nám docházely síly, a tak jsme si naplánovali další dovolenou na Bali.

Největší kokosová houpačka, Bali

Největší kokosová houpačka, Bali

Začali jsme na to šlapat ještě více a ujeli jsme náš dosavadní rekord - 460 km za den. Jakmile jsme ale přejeli na Jávu, jakékoliv šance na rychlou jízdu byly uťaty 160 miliony lidí na rozloze dvou Českých republik. Průměrnou rychlostí deset kilometrů za hodinu jsme se plahočili na východ a tak tak jsme si alespoň stihli prodloužit naše měsíční víza. Za další týden jsme se za stálého opravování dalších a dalších poruch motorek doplahočili až na vysněné Bali.

Čeští kluci a holky nám na Bali připravili úžasné přivítání a procestovali s námi celý ostrov a okolí. Nám se nikam nechtělo, ale konec víz se nekompromisně blížil a my měli mezi Bali a Austrálií ještě spoustu ostrovů, chtěli jsme na Lombok a z něj na Sumbavu.

Australské úřednické peklo

Přespali jsme na staveništi v houpacích sítích a pak okolo Komodských ostrovů jeli až na Flores, odkud jsme dvacetihodinovou plavbou trajektem přejeli na ostrov Timor a pak do jeho východní části. Dojeli jsme k Austrálii a ke splnění našeho cíle chyběl už jen kousek. V Dili, hlavním městě Východního Timoru, jsme strávili skoro dva měsíce a prakticky po celou dobu jsme přespávali u místních rodin. I tahle epizoda ale skončila, spolu s německým cestovatelským párem jsme naložili motorky do kontejneru a vyrazili na poslední část cesty, vlastně do cíle.

Fotogalerie

Nastalo papírovací peklo a trvalo měsíc, než jsme byli schopni na motorkách odjet z Darwinu. Pak jsme konečně vyrazili do divočiny.

Namísto přeplněných indonéských cest jsme za den potkali jen pár cestovatelů. Usínali jsme za křiku papoušků a budili jsme se s utíkajícími klokany.

Setkali jsme se se spoustou cestovatelů a četli si v hamakách na těch nejpoklidnějších místech.

Za dva měsíce jsme projeli národní parky na západním pobřeží Austrálie a naši cestu zakončili v Perthu. Čízy jsme naložili na paletu a poslali je domů. Po více než roce a 33 300 km jsme ukončili náš život na cestách.

Náklady na cestu

Na benzínu jsme propálili 73 000 Kč, za údržbu, oleje a náhradní díly okolo 30 000 Kč. I když jsme spoustu času strávili pod stanem, ubytování nás stálo 75 000 Kč a projedli a propili jsme více než 130 000 Kč.

Dalších 50 000 Kč zmizelo za nákupy, pohledy, suvenýry a celkově udržování nás v co možná nejvíce lidském stavu. Za aktivity a vstupy jsme nechali jen 30 000 Kč, což se v porovnání s ostatními čísly opravdu ztratí.

Zbytek peněz padnul na cestovní náklady jako jsou víza, agentury, kontejnery a poplatky, což dohromady bylo kolem 250 000 Kč. Když se připočtou různé malé výdaje a případně věci, které jsme si nezaznamenali, můžeme se bavit o částce mezi sedmi a osmi sty tisíci za 14 měsíců cestování ve dvou na motorkách přes půl světa.

Cesta do Austrálie na čezetách začala 2. září 2015 v moravskoslezském Brušperku, skončila 6. listopadu 2016 v australském Perthu.

Cesta do Austrálie na čezetách začala 2. září 2015 v moravskoslezském Brušperku, skončila 6. listopadu 2016 v australském Perthu.

Autoři:




Nejčtenější

Krabí invaze v zátoce Sviní
VIDEO: Zátoku sviní obsadili krabi. Miliony jich zemřou na silnici

Zátoka podél kubánského poloostrova Zapata prožívá opět další invazi. Nejde však o vojenskou akci, ale čistě rozmnožovací. Silnice a domy totiž každý rok...  celý článek

Tchajwanský turista je po 47 dnech strávených v horách v péči lékařů. (26....
Ztracený turista přežil v Himálaji 47 dní, přítelkyně se záchrany nedožila

Záchranáři ve středu našli naživu tchajwanského turistu, který s přítelkyní před měsícem a půl zmizeli v horách v oblasti Dhading v centrálním Nepálu....  celý článek

Dřevěný kostelík v Lipné u Potštátu
Oderské vrchy: Projděte si drsný svět větru a zvrásněného kamení

Toulání Oderskými vrchy na kole či pěšky přináší ty nejhezčí cestovatelské zážitky, které lze na území naší domoviny získat. Málo obydlená krajina prostoupená...  celý článek

Velký bariérový útes, obrazem
Odumírající korálové útesy může zachránit obyčejný ocet

Hvězdici trnitou, která devastuje korálové útesy napříč Tichým a Indickým oceánem, lze zlikvidovat obyčejným kuchyňským octem. Podle agentury AFP na to přišli...  celý článek

Do terénu, na polňačky nebo lesní cesty, se hodí silnější kola od průměru 20...
Koloběžky nejsou jen pro děti. Jak se na nich jezdí a jakou vybrat

Na koloběžce jezdili králíci z klobouku, Hurvínek i Krteček. Dávno to však není jen zábava pro děti nebo pohádkové postavičky. Kouzlo koloběhu objevují i...  celý článek

Další z rubriky

Na střelnici nedaleko Longyearbyenu nás půl dne v teplotách okolo minus dvaceti...
Kurz přežití a pušku s sebou. Tak se studuje na Špicberkách, píše Češka

Je to jediná vysoká škola na světě, kde musíte nejdřív absolvovat kurz přežití, aby vás přijali. Univerzitní centrum na Špicberkách je nejseverněji položená...  celý článek

Pohled na rozhlehlý pozemek sanatoria z mojí rákosové chatičky.
Jak jsem zvracela v Peru. Léčba magickou ayahuascou očima čtenářky

O amazonské ayahuasce, liáně duše, jsem toho spoustu četla a viděla. Od různých článků na internetu přes dokumentární film až k pestrým ohlasům mnoha lidí,...  celý článek

Mezi jezery využíváme potok a táhneme naložené lodě vodou pěšky.
Samota na rozvodí oceánů. V divočině na Aljašce nemá čas žádný význam

Tam, kde je ticho nejhlasitější a především daleko od signálu, teplé sprchy a měkké postele jsme se vydali splouvat řeku Alatnu. A vybaveni jsme byli loděmi,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.