Na cestě pod horu

  • 3
Celodenní jízdou autobusem se ve středu členové expedice Qgir-K2 začali přibližovat druhé nejvyšší hoře světa. Společně s námi cestují už i čtyři Pákistánci - styčný důstojník (univerzální zástupce vlády), sirdár (popoháněč nosičů) a dva pomocníci. Cesta vedla západním cípem velkého Himálaje, podél koryta bájné řeky Indus. Řidič sice je evidentně velmi zdatný, ale na silnicvi, které jsme jen za jediný den viděli 500 kilomterů, a která přitom nemá ani 50 souvislých metrů bez zatáčky, předjížděl, ačkoliv bylo jasné, že dříve nebo později musí zákonitě dojít k čelnímu střetu.

Přitom stále nějakých padesát a dvě stě metrů nad korytem rozvodněné řeky, bez svodidel a v rozkolíbaném autobuse brousícího neustále prakticky neexistující krajnice, si všichni skutečně užili.

Poslední nocleh v hotelu (všichni so dali sprchu ještě před večeří) na všechny čekal v Chilasu. Dnes je na programu dalších 200 kilometrů po bájné Karakorum Highway - pojedeme asi 10 hodin - a od pozítří už pěšky za nosiči.

Jedno očkování jsme opoměli všichni

Velké debaty a dotazování na všechny strany před odjezdem bylo věnováno poviným, resp. doporučovaným očkováním pro Pákistán.  Byl v tom trochu zmatek. Tak například slovutný průvodce Lonely Planet doporučuje jako naprosto nezbytné očkování proti malárii. Naproti tomu neoficiální hlas z ambasády zněl: malárii ne, z toho vám bude akorát špatně od žaludku, ale proti žloutence určitě. Lékař, který původně měl s expediční skupinou tak vyrazit, se zachoval jako ministerstvo obrany a preventivně doporučil všechny vakcinace a navrch i tyfus.

Každý si to přebral po svém. Je pravda, že dohromady máme vakcíny skutečně všechny. Ale to jenom tehdy, když je celá skupina pohromadě - jeden má to a jiný zase ono. Jedno očkování - a veledůležité - nemáme ale bohužel nikdo: proti otravě z autobusu. Dneska jsme v něm seděli 14 hodin...

Styčák je voják

Pákistánská vláda se stará o expedice na svém území o poznání pečlivěji než Nepálci. I styčného důstojníka výpravě přidělili mladého klučinu, který zatím chodil po ledovci Baltoro pouze s třekařema. Expedice jsme jeho první. Rozhodně ale nepůsobí nijak vyjukaně, je klidný, v autobuse se potil stejně jako my a přitom se občas stačil i sympaticky usmát.

Tak jsme si říkali: tentokrát jsme to vyhráli! Spravedlnost existuje. Dosud totiž má Himalaya 8000 zkušenosti vlastně jenom se styčáky - Nepálci a to jsou úplatní a vyděrační lumpové až běda. Jenomže chválíme možná den už před polednem. Náš sympatický styčný důstojník je totiž kapitánem pákistánské armády, u které sloužíuž 6 let a za živého boha nám nechce říct, u jaképak zbraně? Ale začíná možná svítat, protože přátelský Pákistánec s inteligentní tváří se nás ptá: A jaké máte zaměstnání? A co dělá tuhle Josef? A znáte se dlouho? A na co máte diktafon? A víte, že platí nařízení po ukončení výpravy předat úřadům kopie záznamu v kamerách...?
U jaképak zbraně tenhle chlapec asi tak slouží? To bysme opravdu rádi věděli...