Zvát české lyžaře do Livigna je jako nosit dříví do lesa. V tomto italském středisku jsou druhými nejčastějšími návštěvníky. Jezdí jich sem tolik, že v hotelech není výjimečné narazit na menu v češtině. Většina ovšem míří na sjezdovky a to je škoda. Livigno totiž nabízí výborné podmínky i pro běžky.
Nejhezčí okruh je trochu schovaný. Na mapách u tratí v centru není nijak vyznačen. Z centra se k němu dostanete po turistické běžkařské trase. Začátek najdete v místě, kde v zimě končí silnice u skupiny usedlostí s názvem Tresenda, a turistický okruh se stáčí zpět k centru města. Tam je značka a dole nápis start.
Celý okruh měří přes deset kilometrů a nejvyšší bod je přibližně o 200 metrů výše než start. Běžkaře nejprve otestují menší stoupání a esíčka na nedaleké louce, ale po kilometru už začíná upravená trasa mírně stoupat kolem potoka vzhůru údolím.
První větší stoupání je na druhém kilometru. Není však nijak dlouhé. Následuje mírná pasáž místy, kde se údolí dělí. Levé údolí je vhodné spíše pro skialpinisty a vyšlapaná stopa byla důkazem, že ho znají. Upravená běžkařská trasa míří do pravého údolí. V jeho ústí na čtvrtém kilometru začíná stoupání. Do kopce vede trasa až na šestý kilometr k malé chatě. Těsně pod ní je výšlap opravdu prudký, jinak spíše pozvolný.
Odměnou je samotné údolí směřující k nedaleké hranici se Švýcarskem. V létě tudy vede silnice. V zimě je uzavřená kvůli sněhu a lavinám. Pokud vyrazíte dopoledne, je obvykle jen vaše. Později sem pár běžkařů dorazí, ale opravdu jen pár. Trať je přitom pravidelně upravována, chybějící kilometrovník byl rychle nahrazen novým a na šestém kilometru reagovala údržba i na aktuální nebezpečí.
Nejnižší místo modrého turistického okruhu v Livignu kousek nad přehradou.
Na běžkách v Livignu
To když se skupina německy mluvících běžkařů se slovy „schön“ a „wunderbar“ vydala vzhůru údolím po zasněžené silnici. (přiznávám, že mě to napadlo také, jen jsem měl skatové běžky do závějí nevhodné pozn. redaktora) Naštěstí šli jen kousek. Jejich stopy údržbu vedly k umístění zákazové cedule upozorňující na nebezpečí lavin.
Naopak na druhou stranu, směrem dolů, čeká běžkaře čtyři kilometry dlouhý, ale nijak nebezpečný sjezd. Kousek od začátku sjíždění se dopoledne obvykle objevila skupina kamzíků, ale běžkařům nevěnovali příliš pozornosti.
Trasa vede po zasněžené uzavřené silnici. Nechybí tak dopravní značky, ze sněhu tu a tam vykukují svodidla a kvůli blízkosti hranice i informační tabule ukazující, jaké jsou v Itálii rychlostní limity. Okruh je to nádherný a navozuje pocity pohybu v nedotčené přírodě, jaké znají třeba skialpinisté.
Mírný sjezd ke třetímu kilometru vrchního lyžařského okruhu v Livignu
Před druhým kilometrem vrchního lyžařského okruhu v Livignu
Nadmořská výška láká reprezentanty
Na okruzích přímo v Livignu je znát, že jste prakticky v centru města a také to, že je zde běžecké lyžování nesmírně populární. Okruhy nejsou přeplněné, ale běžkařů je dost. Hodně je místních, ale zaslechnout bylo možné i češtinu, dokonce nechyběla ani slečna v dresu českých olympioniků.
Podle Martiny Bormoliniové z místního turistického centra to není nijak neobvyklé a trénovat sem jezdí celá řada reprezentantů z různých zemí. „Okruhy jsou připraveny od listopadu a končíme v květnu. Udržet sníh je na nich snazší, než na sjezdovkách. Na běžky sem můžete přijet i v době, kdy to na lyže už nejde,“ vysvětlila.
Bod zlomu za šestým kilometrem. Odtud trasa pokračuje čtyři kilometry dlouhým sjezdem po zaváté silnici.
Sportovce láká i značná nadmořská výška. Dva okruhy u města leží ve výšce kolem 1 800 až 1 900 metrů, třetí od 1 900 do 2 100 metrů nad mořem. Z českých sportovců sem pravidelně jezdí třeba kanoisté Jaroslav Radoň a Filip Dvořák.
„Poprvé jsme to tu zkoušeli v zimě před olympiádou v roce 2012 s Ondrou Synkem, to se nám osvědčilo. Tahle destinace je pro nás úplně ideální: nadmořská výška, přece jenom jsme v 1 800 metrech, a čerstvý vzduch. Navíc se nám tady líbí, je to ideální na trénink, je tady pohoda,“ popisoval Jaroslav Radoň.
Ale to, že zde trénují sportovci, vůbec neznamená, že si sem nemůže troufnout každý. Modrý turistický, 18,5 kilometrů dlouhý okruh je nenáročný. Všechna stoupání jsou mírná, jen výjimečně je kratičké prudší stoupání. Ze stadionu v centru Livigna běžkaře vyveze až k usedlostem za městem. Zajímavostí je v horní části střelnice biatlonistů a navazující černě značené okruhy.
Jaroslav Radoň na běžkách v Livignu
Bod zlomu za šestým kilometrem. Odtud trasa pokračuje čtyři kilometry dlouhým sjezdem po zaváté silnici.
Červená sportovní trasa měří 8,4 kilometru. Stručně se dá popsat jako „velbloudí hrby“. Po společné rovince na stadionu následují krátká a prudká stoupání střídavě s podobně prudkými sjezdy. Odměnou lyžaři jsou mimo samotného běhu i výhledy na Livigno z vyšších částí tratě.
Na startu společném pro obě trasy nechybí toalety a stojany na lyže. Občerstvení pak v této části najdete prakticky přes ulici v restauracích města. Vzhledem k bezcelní zóně se lze najíst i za přijatelné ceny.
Pouze běžky si do Livigna vezme jen člověk, který sem míří trénovat. Běžného lyžaře by jízda po trojici okruhů nevydržela bavit po celý týden. Jako zpestření pro několik dopolední nebo odpolední jsou však běžky v Livignu skvělou volbou.
