V době, kdy se obecenstvo dostávalo do toho pravého varu, měli bratři nárok být jednoduše v posteli. Časový posun šesti hodin v jejich neprospěch ale na nich nezanechal jediné stopy. "Měli jsme jenom obavy z toho, abychom něco nezvorali," doznává po vystoupení o šest let starší Václav. "Program, s nímž jsme přijeli, nese název My to spolu táhnem dál..., jsme neměli moznost ještě nikde vyzkoušet. Byla to premiéra. Nemohli jsme přece přijet nanovo s tím, s čím jsme předstoupili před obecenstvo vloni." Žádné obavy, všechno dopadlo na výbornou, ujišťuji hosty popravdě. Večer setkání byl otevřen tradiční písní Můj brácha má príma brachu..., "ale já mám opravdu príma bráchu," přerušil úvod Václav, aby představil Jana, mnohem málomluvnějšího, a jak starší Václav moji domněnku potvrdil, tak trochu "dozoruje, abych nevybočil...
Jan obsluhuje všechno. Dokonce zavítal i se svým malým akordeonem, dárkem to od babičky, když byl ještě malý kluk. Obecenstvo si rádo poslechlo jeho první písnicku, kterou udivoval tehdy své publikum. Posléze měl v ruce kytaru a hned nato violoncelo, které je jeho hlavním hudebním nástrojem, ty ostatní už přišly tak nějak samy od sebe: "Na co brácha sáhne, na to zahraje."
Posluchači, kteří zpívali současně se sólistou a posléze si i zatancovali, ocenili kumšt obou umělců potleskem zejména při známých melodiích mj. Hallo, mademoiselle, Tu kytaru jsem koupil kvůli Tobě, Stín katedrál, Bim bam, Lékořice, Hříbě a dalších. Tato setkání s krajany, jak sám zpěvák potvrdil, obohatil svými nejoblíbenějšími baladami. Líbila se mj. jak Nautillus, tak i Dítě snu z autorské dílny Petra Jandy. Václav zavzpomínal i na dobu Golden Kids s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou, na svoje vystoupení v Berlíně, na spolupráci s Čs. rozhlasem a ČT, na natáčení filmu a nakonec i na historku, která se udála při předchozí návštěvě Seattlu v USA. Bylo se opravdu z čeho těšit, bratři byli k neutahání - alespoň se to tak jevilo.
Posledním setkáním na šňůře se koná 11. října opět v Torontě a den nato odlétají do Prahy. V době mezi těmito daty budou milí hosté cestovat po různých městech Kanady - London, Kingston, Ottawa, Montreal, St. Catharines, Kitchener, i USA - Detroit, Boston a Chicago, kde, jak potvrdil Josef Mára, je česká komunita nejsilnější a návštěvnost bývá nejpočetnější.
Josef Mára spolu se svou ženou Růženou, majitelé firmy Video El Canada, Ltd., organizují tato setkání českých umělců s krajany, jako tzv. závěsnou službu, již od roku 1990. "Video El Canada je vlastně zásilková služba českých filmu. Jsme jediní na tomto kontinentě, kteří máme smlouvy se všemi existujícími společnostmi. Návštěvy umělců z ČR považujeme za vedlejší činnost firmy a bereme je jako promotion naší firmy. Je to velice zajímavá práce, i když ne neúnavná. Např. s bratry Neckářovými urazíme na jednom turné více než osm tisíc kilometrů a uspořádáme na třicet vystoupení," rozhovořil se Josef Mára. "Ale děláme to rádi, nakonec s mnoha umělci jsem kdysi úzce spolupracoval, takže je radostné se s nimi po tolika letech zase setkat.
Jen pro vytvoření obrázku o propagační činnosti Video El Canada, lze doplnit, že mj. díky její aktivitě mohli se již Čechokanaďané potěšit uměním mnoha hvězd, jako jsou Hana Hegerová, Jiří Malásek, Hana Zagorová, Jiří Zmožek, Milan Drobný, Yveta Simonová a další.
A jak se líbí setkání s krajany Václavu Neckářovi, který byl všemi a všude spontánně uvítán?
"Pro mě je to obrovská nová zkušenost poznávat, jak a kde lidi zakotvili a jak si v emigraci vedou. Je to pro mě důkaz toho, že Češi se prostě nikde neztratí. Fascinoval mě např. Eda Storzer z Victorie. Eda, suchozemec z Roudnice nad Labem, je muž, který navádí zaoceánské lodě do největšího kanadského nákladního přístavu. Anebo takový Ivan G`Vera z Krče, který účinkuje v americké "soup opere" s názvem Tak jde čas, která má dnes na tisíc dílu a beží snad už patnáct let po celém světě. Moc si takových lidí vážím. Je úžasné, jak jsou k nám všichni milí. Bydlíme u přátel a všude se cítíme skutečně jako doma. Navázali jsme tady nová přátelství a já doufám, že budou trvalá. Vidíte, v době, kdy film Ostře sledované vlaky (jeden ze třinácti, ve kterých Václav hrál, mj. za 35 let své pěvecké éry má na svém kontě na 500 písní a přes 20 LP desek) byl oceněn Oskarem - to se psal rok 1968 - jsem do Ameriky nemohl, ale těší mě, že se tak přece jen stalo, i když s třicetiletých zpožděním." uzavírá kratký rozhovor zpěvák, jehož klukovský úsměv a šarm zralého muže nám opět tak nezapomenutelně imponoval.
Z ontárijského Bramptonu své čtenáře zdraví a každý den úsměv přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com
