Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Když se na zábradlí vyšvihne Mr. Bůček. Na skok v Mostaru

  4:00aktualizováno  4:00
Pokud přemýšlíte, kam vyjet, abyste u Jadranu v Chorvatsku jen neleželi na pláži, doporučujeme Mostar v nedaleké Bosně. Malá vzdálenost, velký zážitek. Najdete tam Orient, legendární most a skokany. Jen je, probůh, nenapodobujte. I já jsem si to rychle rozmyslel.

Největším lákadlem Mostaru je starý (po válce nově postavený) kamenný most. | foto: Milan Vodička, MF DNES

Takový hezký den na sebevraždu, sluníčko svítí, až peče, obloha je modrá, lidé se usmívají a řeka dole má tu nejkrásnější smaragdovou barvu, jakou jsem kdy viděl. Ale nikde nikdo v plavkách.

Taky most je prázdný. Přitom to není žádná závratná výška, jen jako byste skákali ze sedmého patra. Žádní skokani, a tak tady nestojí ani žádní diváci. Jen pár lidí kráčí na druhou stranu.

Začínám si říkat, že pověsti o mostu v Mostaru, odkud se místní mladíci vrhají dolů do řeky, jsou jen legendou. Možná se tady skáče jen o Vánocích. Nebo výhradně osmý den v týdnu. Anebo ve starých pověstech jadranských, kdo ví.

Ale najednou se na zábradlí vyšvihne Mr. Bůček.

Nejdřív přichází oplácaný pán, tváří se jako skokan, ale jen vybírá peníze....

Nejdřív přichází oplácaný pán, tváří se jako skokan, ale nakonec jen vybírá peníze.

Pánové, platíme

Tak přece... Ne že bych sem jel jen kvůli těm skokům. Mostar má úžasné renomé. Dostane mě minutu poté, co zaparkujeme. První ulička mě nasaje do jiného světa. Před dvěma hodinami jsem byl v Chorvatsku u moře. A to je Evropa. Teď jsem v Orientu.

Domečky jako z knížky Z Bagdádu do Cařihradu, na ulici před obchodem stojí figurína s plným vybavením pro břišní tance. Na tváři závoj, na kotnících náramky. A vzadu mešita. Támhle taky. Mezi tureckými pantoflíčky se zvednutými špičkami leží rezavý německý samopal z druhé světové války a cedulka, že se s ním můžete vyfotit za jedno euro.

Fotogalerie

Ulička se mírně svažuje a najednou je tu oblouk lahodně prohnutý nad řekou Neretvou, jako by tam gymnastka udělala most.

Je to opravdu most. A na něm teď stojí Mr. Bůček.

Tohle jméno mě napadne okamžitě. Na sobě jen bermudy a pár pořádných tetování. A spoustu nadváhy. Rozhodně žádný Adonis. Vypadá jako skokan, který se po hlavě vrhá hlavně na jídlo.

Když je tady on, je tady taky náhle spousta lidí. Koukají na něj dychtivě, jak tam stojí. Přelezl zábradlí a pod ním je jen řeka. A těch sedm pater. Je to hloubka.
Stojí tam v klidu a suverénně. Jako by pod ním byl tak metr.

Pak tam začne chodit. Už z toho dostanete závrať. Chodí a něco vykládá. Už tomu rozumím. Říká nám, že se bude skákat. Možná. To záleží jen na nás. Jestli vytáhneme peněženky. Máme dát dohromady pětapadesát eur. To je jeho sazba. Mr. Bůček je profík.

U zábradlí se nás mačká snad stovka.

Abychom tomu lépe rozuměli, Mr. Bůček si občas stoupne tak, že má paty nad hlubinou a péruje jako sportovní skokan na můstku jen na prstech. Vypadá to, že se každou vteřinu odpíchne a skočí. Ale to nás jen napíná, abychom rychleji platili.

Vždycky si to rozmyslí, drží v ruce nějakou čepici, nebo to je snad hadrová taška, a chodí po ochozu zábradlí sem a tam. Lidé mu dávají peníze, protože tohle samozřejmě chtějí vidět.

Nejdřív přichází oplácaný pán, tváří se jako skokan, ale jen vybírá peníze....

Když se sejde dost lidí (a dost peněz), najednou se objeví štíhlý mladík, poleje se vodou, aby se ochladil, a jde na věc.

Cítím adrenalin. Ne ten jeho, protože ten chlap je úplně klidný. Je to náš adrenalin. Jsme vzrušení, jako bychom měli skákat my. Tlačíme se na sebe, mačkáme se, jak hledáme nejlepší výhled a nejlepší záběr. Skoro to vypadá, že někoho přehodíme přes zábradlí.

Panebože, ať to neprošvihnu, říkám si. Už asi podesáté ostřím na střed nejvyšší bod mostu, odkud se bude skákat, držím foťák namáčknutý a v nejvyšší pohotovosti čekám.

A najednou se něco konečně děje.

Přichází cizinec

Těžce zkoušené město

Přestože od konce války uplynulo už téměř 20 let a historické jádro, až na nepatrné výjimky, se opět leskne v celé své křehké kráse, vzdálenější ulice stále ještě občas  poskytnou pohled na rozstřílené fasády a zpustošené domovní bloky. Občas se na nárožích objeví vybledlá graffiti s lilií ( prvním státním znakem nezávislé Bosny ) – němý svědek značení držitele území.

Běžný turista někdejší přísné rozdělení tolik nepocítí, snad jen názvy ulic a jména ve vývěsních štítech mohou vnímavějšímu napovědět, v které části se zrovna nachází.

Jenže skákat chce někdo úplně jiný. Bůček vybírá někde na druhém konci mostu a najednou se na nejvyšší bod vyškrábe chlápek. Spíš dědeček. Prolétne davem jako oštěp a už stojí na druhé straně zábradlí. Divný skokanský obleček: šortky, tričko, boty.

Zezadu se ho někdo pokouší zadržet. On se chechtá, jako by ho lechtali. Taky Bůček přibíhá, běží po ochozu mostu jako akrobat na visutém laně, jistě a obezřetně. Hučí něco do chlapa. Ale opatrně. Jako když mluvíte na mrakodrapu se sebevrahem a nechcete, aby vás vzal s sebou. Tohle není domluvené. Žádný klaun. Bůček se tváří velmi vážně.

Pak si to chlap rozmyslí, přelézá zase zpátky. No, přelézá. Spíš spadne pozadu divákům do náručí. Směje se jako dítě a něco brebentí, možná anglicky, ale krk bych za to nedal. Je vidět a slyšet, že je zkárovaný až po sítnice.

Pak je zase klid a pod mostem propluje kajakář.

A najednou to v řece šplouchne. Někdo skočil. A my jsme ho neviděli. Skočil, ale jinde.

Dívka láká do restaurace na hadžijski čevap. Má v kroji docela zajímavý dekolt.

Dívka láká do restaurace na hadžijski čevap. Má v kroji docela zajímavý dekolt. Možná však, že to kouzlo příliš překrývají vystavené suvenýry.

Domečky tady vypadají tak, že by se zde Kara ben Nemsí cítil hned jako doma....

Domečky tady vypadají tak, že by se zde Kara ben Nemsí cítil hned jako doma. Mešity a na bazaru prodejny s figurínami v plné polní pro břišní tance.

Už skáče

Vy neskákejte

Skoky do vody si mladíci v Mostaru dokazovali mužnost od nepaměti, teď si tím vydělávají peníze. Na rozdíl od amatérů vědí přesně, co mají dělat, kam skočit a co čekat. Voda je velmi chladná a proud řeky Neretvy silný. Podle stavu vody je most 21 až 24 metrů nad hladinou. Od ní ke dnu to bývá tak čtyři pět metrů, takže na něj skokan může narazit.

Zvláštní je, že z mostu ta výška tak strašlivě nevypadá. Romanticky zbarvená řeka skoro láká, aby to člověk zkusil – zdá se, že se nic nemůže stát. Ale je to vyslovený hazard, každý rok se tady i přes veškerá varování něco stane. Skokan si při špatném dopadu na hladinu může těžce poranit páteř nebo přivodit bezvědomí, totéž může způsobit náraz na dno. Protože proud ho rychle odnese pryč, zůstane bez pomoci.

Potíže hrozí, i když skok dopadne dobře a skokan vyleze na břeh: místní skokani mu jeho nerozvážnost (a to, že jim nezaplatil za "jejich" most) často vysvětlí ručně.

Kousek po proudu je na skalisku skokanský můstek. Asi tak pro mě. Odhaduji, že má tři čtyři metry. Víc ne.

Když se skokan vynoří, všichni mu tleskáme. Je vidět, že je to mladý kluk. Ale jsme rozpačití. To má být všechno? Nějak tomu nerozumíme. Teď to vypadá, že z mostu se neskáče, ale kouká.

Mladík vylézá na druhé straně na břeh a už se o něj nikdo nezajímá. Koukáme na Bůčka, kdy skočí on. Pořád nic.

Jenže najednou je mladík mezi námi. Hup a skočí na zábradlí.

Hup a Bůček skočí ze zábradlí. Mezi nás. Aha, je to jen výběrčí peněz, kasírtaška, vrchní, který prchne.

Mladík stojí nahoře. Má soustředěné oko a husí kůži. Neprotahuje to. Jak skočí, dav hýkne. Cvak, cvak. Mačkám spoušť, jako bych ji chtěl mít na prášek.

Skokan padá trochu dopředu, ale srovná to. Musí si trochu zamávat rukama.
Cvak, cvak, cvak. Pořád mačkám. Slyším, jak lidé hučí vzrušením a moje závěrka pláče.

Skokan se zapichuje do vody, jako když tam strčíte tužku. Slyším šplouchnutí. Mačkám a závěrka sténá.

Skokan zajíždí pod hladinu jako Milena Duchková. Ani kapka vody navíc. Znovu potlesk.

Uvědomuju si, že pořád mačkám. Nech už toho, říkám si. A skokan plave ke břehu. Plave jako ryba, protože proud je rychlý.

Nejdřív přichází oplácaný pán, tváří se jako skokan, ale jen vybírá peníze....

Konečně. Za pár vteřin to žbluňkne.

Orient a Japonci

Jsem ukojen. Jdu dál, protože mám pocit, že show už skončila. Teď se můžu věnovat městu. Něco takového bych nečekal. Tady by se klidně mohly točit pohádky tisíce a jedné noci, jen by stačilo vyhodit deštníky od Coca-Coly, carlsbergu a Sarajevského piva.

Domečky jsou maličké a přesně takové, jaké vídával v Orientu už Kara ben Nemsí. Horní patro přesahuje to spodní, na oknech jsou ozdobné mříže nebo okenice.

Domky jsou bílé a malebné. Mají jedinou chybu, jsou příliš zastíněné prodejnami suvenýrů a Japonci. Jinak to tady vypadá jako na bazaru. Pořád nějaké látky, průsvitné barevné šátky, jaké potřebujete doma, když si hrajete v ložnici na harém a na pašu, džezvy, tepané mosazné talíře, koberečky. U jednoho krámku sedí na bobku stařičký muslim v bílé říze a když ho chci fotit, zakryje si tvář rukou. Orient jako vyšitý. A protože na správném bazaru koupíte úplně všechno, mají tady taky sošku Josipa Broze Tita, předpotopní fotoaparáty a vlaječku fotbalového klubu Jedinstvo Brčko.

Může se hodit

Pokud jste ve středním Chorvatsku někde u Splitu a níž, dorazíte do Mostaru za dvě až tři hodiny. Pozor, do Bosny a Hercegoviny musíte mít cestovní pas. V Bosně sice platí bosenská marka, ale s kunami či eury nebudete mít problém.

Ulice vydlážděná mozaikami z oblázků, které očividně vytahali přímo z řeky, mě dovede až k mešitě Koski Mehmeta paši z roku 1618. Před ní prodávají trička s nápisy jako Jsem instruktor sexu, první hodina zdarma a Jsem muslim, neděs se.
Uvnitř jsou staré hroby a cosi, co vypadá jako karavanseráj, a opět spousta Japonců. Když má někdo klobouček, nevinný obličej a stojí vám v záběru, je ze země Nippon. Teď jich je tady asi padesát a střídavě se jeden po druhém fotí na ochozu, za kterým je nejkrásnější výhled na most. Je tam plno jako v Tokiu na křižovatce.

Přes japonské hlavy vidím, že už zase někdo skáče. Maličké tělíčko v prostoru. Už je mi to ale skoro jedno.

Přejdu most zpátky a sejdu k řece. Strčím ruku do vody. Je opravdu ledová. Prý má v létě tak patnáct stupňů. Koukám na most, jak je ladný. Nevadí, že je to dokonalá kopie. Most, který tady stál od roku 1567, zničili v 90. letech za balkánských válek bosenští Chorvaté, obnoven byl v roce 2004.

Prodavač suvenýrů v uličce Mostaru, starý muslim vám dá najevo, že se nechce

Prodavač suvenýrů v uličce Mostaru. Starý muslim vám dá najevo, že se nechce fotit.

Skoky do vody si mladíci v Mostaru dokazovali mužnost od nepaměti, teď si tím...

Skoky do vody si mladíci v Mostaru dokazovali mužnost od nepaměti, teď si tím vydělávají peníze.

Tohle musel tehdy před staletími plánovat někdo, kdo věděl, co je krásné. Když popojdu dál a koukám na ten labutí oblouk z větší dálky, most se na chvíli spojí se svým odrazem na hladině a vytváří skoro dokonalý kruh. Když se vrátím a jsem znovu přímo u řeky, minarety a domečky na druhé straně sedí pod klenbou jako pod duhou. Odraz toho všeho pluje po vodě, která je tak smaragdová, až mám podezření, že do ní sypou zelenou skalici.

Ne všechno je ale idylické. K vodě přišel páníček s retrívrem. Háže psovi klacek a ten šťastně skáče do vzduchu. Když dojdu blíž, požádám ho, jestli by to na deset vteřin nezopakoval. Odpověď je zmrazující. Arogantní a drsná.

Vzpomenu si hned, jak se Mr. Bůček na mostu ofrňoval, když mu někdo dal půl eura. Pfff, odfrkl si pohrdlivě. Vůbec to nevypadalo jako vtip.

A přátelé mi o chvíli později vyprávějí, jak je brutálně ošidili při placení oběda.
Ale Mostar, řeka a most to přebíjejí. Když jdu zpátky, koukám, že na mostě už zase stojí skokan. Aha, to je ten první. Lidé se před ním rozestupují jako před nějakým maestrem. Je v tom i úcta. Most je opravdu vysoko. Skokan dostává dvě lahve s vodou, kterými se začne polévat. Zchlazuje se, aby teplotní šok po dopadu nebyl tak silný.

Je to menší hubeňour. Napjatý obličej. Chodí rychle a nervózně tam a sem jako boxer před zápasem. Metr tam, metr zpátky. Trochu se ukazuje, trochu je v tranzu, zalitý adrenalinem.

Pak vyleze přes zábradlí. Voda z něj kape tam dolů. Soustředí se a najednou padá. Prostorem opět letí maličké tělíčko. Jako nůž projede obrazem Mostaru, který pluje po hladině.

Pak vyplave, trvá to jen chvilinku. Kruhy, které udělal, už dávno odnesla voda.
Jako by se nic nestalo.

Mostar

Mostar





Nejčtenější

Antropolog Martin Soukup
My máme hodinky, oni mají čas. Jak vědec zkoumá Papuánce s mobilem

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Čeští turisté se koupou na Makarské. K moři do Chorvatska jich ročně míří skoro...
A zase to Chorvatsko. I letos bude pro Čechy nejoblíbenější destinací

Chorvatsko bude letos podle Asociace cestovních kanceláří opět nejoblíbenější destinací českých turistů - stejně jako loni a spoustu předchozích let. Asociace...  celý článek

Estonský hrad Kuressaare (Arensburg)
100 POHLEDŮ: Důstojníci na procházce u hradu v Kuressaare - Arensburgu

Pro období let 1890 až 1914 se vžilo označení Belle Époque - „krásná doba“. Právě v tomto období vznikla většina fotografií, které jsme zařadili do seriálu 100...  celý článek

Dlouhý vlak do Rumunska
VIDEO: Půlkilometrový vlak RegioJetu se vydal na cestu do Rumunska

Soukromý dopravce RegioJet vypravil v úterý v podvečer svůj nejdelší vlak v historii. Souprava míří do rumunského Eibentálu, kam veze více než tisíc hudebních...  celý článek

Ilustrační foto
Židé, prosím, sprchujte se. Cedule v švýcarském hotelu naštvaly Izrael

Malý alpský hotel ve Švýcarsku vyvolal pobouření, když ve svých prostorách umístil cedule s pokyny pro židovské hosty. Po vlně kritiky, ke které se připojila i...  celý článek

Další z rubriky

Zbytky čumu (stanu) Evenků
Sibiří na koloběžce. Tělo fňuká, ale přizpůsobí se, říká dobrodruh

Přešel pěšky Bajkal, jako první na světě přejel Pamír na tříkolce a teď podniká na koloběžce cestu přes Sibiř dlouhou přes 2500 kilometrů. Třiašedesátiletý...  celý článek

Antropolog Martin Soukup
My máme hodinky, oni mají čas. Jak vědec zkoumá Papuánce s mobilem

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Cestou necestou
Puchýře jako dvacka a klopýtání v dešti, to je slavný dánský pochod

Tři dny intenzivní chůze napříč dánským ostrovem Fyn spolu s dalšími 850 nadšenci pěší turistiky, tak vypadá akce nazvaná Fjällräven Classic Denmark. Treku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.