Obyvatelé ani jedné ze dvou dosud znepřátelených částí tohoto třetího největšího města Kosova však most nepoužívají. Přijdou nejvýš k jeho začátku a zahledí se na druhý břeh, ale nikdo z nich ho jen tak nepřejde, aby se podíval na druhou stranu, kde má třeba byt, v němž bydlel před válkou, nebo kavárnu či dílnu, kterou provozoval. Brání jim v tom stále nedůvěra a strach z toho, co by se jim mohlo stát.
Ozbrojený konflikt v letech 1998/99, kdy nejprve z této jihosrbské provincie prchaly tisíce Albánců před represemi srbských ozbrojených sil a pak ji po návratu albánských uprchlíků začali naopak masově opouštět Srbové ze strachu před albánskou odvetou za desetiletí útlaku jejich komunity režimem bývalého jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče, rozdělilo Kosovo na dva zatím nesmiřitelné tábory.
Navzdory úsilí mezinárodního společenství o zachování multietnického charakteru města se podle etnické hranice rozdělila i Kosovska Mitrovica. A most, který dříve lidi spojoval, se stal symbolem nenávisti a nesnášenlivosti, dějištěm mnoha ozbrojených srážek, jež si vyžádaly v posledních dvou letech i mrtvé a zraněné.
"Já dál nepůjdu, dál už nemohu, mám strach. Číhají tam Srbové, přinejmenším by mě zbili," říká dvaadvacetiletý Fadil Istrefi, který s průkazkou zaměstnance mezinárodní společnosti prošel vojenskou kontrolou a dostal se až do poloviny mostu. Tam se ale zastavil, odvaha ho opustila. "Máme tam byt, bydleli jsme tam před válkou. Od té doby jsme se tam ale neodvážili ani podívat, v našem bytě teď bydlí Srbové," říká se zřetelným pohnutím v hlase. "Dříve to tak nebylo, žili jsme spolu a až na obvyklé sousedské spory jsme neměli problémy. To válka nás takhle
rozdělila," říká jaksi na omluvu.
Na pravém břehu skutečně číhají obávaní "strážci mostu", kteří nenápadně postávají u stánku s novinami, ale pozorně přitom sledují dění na mostu a hlavně ty, kdo most přecházejí. Podezřelé osoby okamžitě podrobí výslechu a žádají i doklady. Sami se na požádání prokazují také dokladem "srbské domobrany", kterou si sami vytvořili. "Co tady děláte, kdo jste," vybafne výhrůžně jeden ze skupiny
na ženu, která přešla po mostě. Když se legitimuje průkazkou UNMIK, zklidní se poněkud a ještě se ujišťuje, jestli to skutečně není Albánka. To by s ní pěkně zatočil, dává nepokrytě najevo.
"My jsme tady srbská domobrana, hájíme práva Srbů na tomto území. Musíme se bránit sami, když jsme zůstali osamoceni. Albánci by nás zničili," uvádí jeden na vysvětlenou. Menšinoví Srbové nechtějí dovolit volný pohyb mezi oběma částmi města, protože se bojí násilných útoků Albánců. Podnes dochází na různých místech Kosova k násilným incidentům, jejichž oběťmi jsou většinou Srbové. "Vždyť vidíte, jak si tam žijí, oni nás tam taky nepustí," připojuje se druhý a rukou mávne směrem k podstatně živější jižní části města a dodává: "Ale oni si tu mezi námi klidně žijí," říká a ukazuje na tři pověstné věžáky na břehu řeky tvořící takzvanou Malou Bosnu.
Jsou součástí jakési zóny důvěry, která vznikla po konfliktu v centru města po obou stranách řeky. Toto pásmo, v němž žijí srbské, bosňácké i albánské rodiny, hlídají velmi důsledně vojáci KFOR. Vstup do Malé Bosny mají jen její obyvatelé, které vojáci pouštějí na základě zvláštních průkazek. Obyvatelé věžáků různé etnické příslušnosti se v domech údajně snášejí celkem dobře, ale ven "do normálního světa" vycházejí každý svým koridorem: Srbové pohodlně kolem strážních budek do srbské části města, kde se volně pohybují, zatímco Albánci se po pěší lávce, která začíná hned u vchodu do jejich domu, dostávají přes řeku na albánský jih. Tam chodí do práce, pokud nějakou mají, tam si obstarají nákupy, navštíví příbuzné a pak se stejnou cestou vracejí. Potom se všichni zase sejdou v jednom domě.
Z levého, nyní albánského břehu, odešlo po konfliktu na 300 srbských rodin, které se usadily v severní části a zabraly domy po Albáncích. Ti zase ve své valné většině uprchli na jih. V jižní části města zůstaly asi jen čtyři srbské rodiny, které se semkly kolem pravoslavného kostela a žijí zde za ostnatými dráty a valy z pytlů s pískem hlídáni ve dne v noci vojáky KFOR. Ze svého malého "koncentráku", jak to sami nazývají, se odváží ven mezi Albánce, třeba na nákup, jen v doprovodu vojenských hlídek.
V podobných enklávách tvořených celými vesnicemi žije v Kosovu víceméně všech 100.000 Srbů, kteří tu po válce zůstali. Prostí Srbové jsou bezradní, bojí se budoucnosti, nevědí, co je čeká. "Asi by bylo nejlepší, kdybychom se mohli připojit k
Srbsku a Albánci k Albánii, nebo co vlastně chtějí," říká rozpačitě mladá prodavačka chleba v jednom stánku nedaleko mostu na adresu převažujícího albánského obyvatelstva. "Těžko si dovedu představit, že bychom žili jako dříve, je mezi námi mnoho zlého."
"Měli bychom se nějak dohodnout, takhle to už dále nejde. Živoříme tady a co naše děti, co je čeká, jakou tady mají budoucnost?" rozhorlil se zase prodavač novin ve vedlejším stánku, který musí svou rodinu uživit ze 150 marek měsíčně. "Mě by to nevadilo, mít za souseda třeba Albánce, vždyť jsme tak žili i předtím. Ale musí se to celé nějak vyřešit. Já jsem se tu narodil a nikam jít nechci," tvrdí rozhodně.
Mnoho obyvatel tohoto podivného města doufá, že jednou je modrý most zase spojí, že budou moci volně chodit z jedné strany na druhou, že z něj zmizí obrněné transportéry, ostnaté dráty i vojáci mezinárodních sil. "Doufám, že to tak bude, protože prezidentem se teď po volbách stane Ibrahim Rugova (předseda nejsilnější strany kosovských Albánců) a ten je pro multietnické Kosovo," říká s přesvědčením Aferdita Ibrahimiová, albánská učitelka, která je již dlouhou dobu bez práce.
 Dav Srbů se střetl v Kosovské Mitrovici s vojáky KFOR. |
