Most přes řeku Kwai: kde se ze smrti stává kýč

Až když přejíždíte slavný most přes thajskou řeku Kwai, dojde vám, že krev ve druhé světové válce tekla i v jihovýchodní Asii. Cesta Železnicí smrti je smutnou, ale zajímavou výpravou do opomíjené historie.

Vítejte v thajské provincii Kanchanaburi západně od Bangkoku. Stejnojmenné hlavní město se táhne po pravém břehu rákosem zarostlé řeky Kwai.

Padesátitisícové město je poklidné a tiché až na Thanon Mae Nam Kwae neboli River Kwai Road - dlouhou hlavní třídu pojmenovanou podle symbolu města. Jedna za druhou tady vedle sebe stojí turistické kanceláře, hotely, restaurace a bary západního stylu.

Jezdí se sem za jedním velmi specifickým cílem. Četli jste slavný válečný román Pierra Boulleho "Most přes řeku Kwai" z roku 1952 nebo viděli stejnojmenný o pět let mladší sedmioskarový film? Je mi líto, je to fikce. Nicméně skutečná historie mostu na cípu Kanchanaburi si s příběhem nezadá.

* Pohled z levého břehu těsně za mostem. Zvlněná krajina za Kanchanaburi je předzvěstí pohoří směrem k Barmě.

Novodobí otroci

Most přes řeku Kwai byl jedním z klíčových bodů 415 kilometrů dlouhé zásobovací železniční trasy mezi Bangkokem a barmským Rangoonem, kterou v letech 1942 a 1943 pod dohledem japonských okupačních vojsk stavěly tisíce válečných zajatců a místních civilistů. Kromě 250.000 asijských otroků tu dřelo asi 60.000 Australanů, Britů, Holanďanů a Američanů.

Stavělo se ve dne v noci, neprostupnou džunglí i skálami, bez lékařské péče, s minimem jídla, ve vedru a hrozných hygienických podmínkách. Pětina zajatců zemřela – i proto trasa proslula jako Železnice smrti.

Mimochodem, nejvíce při stavbě trpěli - a o tom se v románu ani ve filmu nemluví - dělníci z Thajska, Barmy, Malajsie a Indonésie. Japonci se k nim chovali hůře než ke zvířatům, zahynulo zde až 100.000 příslušníků těchto národů.

* Pohled na pravý břeh řeky Kwai přes mostní oblouky. Z mostu, který tu stál za války, zbyly jen tři.

Pomník Japoncům

K mostu se z centra dostanete lehce. Půjdete pořád za nosem. River Kwai Road je rovná jako pravítko, a i kdybyste náhodou odbočili z cesty, všudypřítomní řidiči vozítek tuk tuk vás nasměrují správným směrem. Pokud nejste v dobré fyzické kondici, možná není od věci nechat se svézt – tři čtvrtě hodiny k mostu v thajském vedru udělají své.

U cesty narazíte na jeden pozoruhodný monument. Je jím pomník padlým japonským vojákům – vzhledem k tomu, jaká zvěrstva císařská vojska Thajcům prováděla, je jeho vztyčení třeba přičíst jedině buddhistické vyrovnanosti a schopnosti odpuštění – je to jako by v evropských internačních táborech stál pomník nacistickým dozorcům.

Mýty versus realita

Podle knihy byl most zničen minometným bombardováním, ve filmu byl podminován a vyhozen do vzduchu. Nebyl.

Přes řeku Kwai se navíc nestavěl jeden most, jak tvrdí obě díla, ale dva. Se stavbou obou se započalo v srpnu 1942.

První byl dřevěný a sto metrů nad ním proti proudu řeky byl v únoru 1943 dostavěn železobetonový most, jenž tam stojí dodnes.

Mosty byly v průběhu války třikrát napadeny britským letectvem - 29. listopadu 1944, 13. února 1945 a nejvíce poničeny byly 24. června 1945. Dřevěný byl zcela rozmetán a dnes po něm není ani památky. Železobetonový most ten den také zasáhly pumy bombardéru Liberator ze 355. letky královského letectva, část mostu se zřítila, po válce však byl opraven.

Není pravda, že po mostě nepřejel žádný vlak, jak to bylo ve filmu. Vlaky zde v době válečné jezdily přes dva a půl roku.

Přitom "filmový" dřevěný most nebyl vůbec důležitý. Navíc neměl žádné vysoké zábradlí, jak jsme viděli na filmovém plátně.

Také řeka Kwai není v místě mostu sevřena do úzké soutěsky, kam ji při filmování na Srí Lance vtěsnal režisér David Lean. Okolí je naopak velmi ploché.

Bohužel pravdou ale je, že spojenecká letadla se netrefovala vždy přesně. Například při listopadovém bombardování v roce 1944 zasáhly pumy i tábor zajatců a Britové zabili na dvě desítky svých vlastních vojáků.

 

Zajatci i královny krásy

Vzápětí vás uvítá shluk stánků se suvenýry. Pozor, hledaný most to ještě není. V muzeu JEATH (zkratka pro Japonsko, Anglii, Spojené státy, Austrálii, Thajsko a Holandsko) se nachází trochu bizarní kolekce dobových dokumentů, novinových výstřižků a fotek věnovaná historii mostu, kterou doplňují naivně realistické figuríny instalované "do terénu" – do přístřeší pro zajatce uvnitř vagonu, na železniční pražce, na most těsně po náletu. Kdo viděl výstavu Lovci mamutů v Národním muzeu a ilustrativní figuríny "před chýší lovců mamutů", udělá si obrázek. 

Jako hold thajskému smyslu pro kýč válečnou kolekci doplňují například portréty všech thajských královen krásy. Je fajn zjistit, že Češi nejsou jediní fanatici "missích" soutěží.

Když vyjdete na terasu, uvidíte most před sebou. Tmavý, silný, ocelový, s řadou oblouků a středně hustým davem turistů.

* Turisté nejsou jediní, kdo propadl západu slunce na řece Kwai. Před setměním se tu scházejí celé thajské rodiny včetně zvířectva. 

Přes řeku Kwai naživo

Most se dá překonat dvěma způsoby. Pěšky, nebo vlakem. Pomineme-li žlutý turistický vláček, který most přejíždí každou čtvrthodinku, můžete nasednout na regulérní spoj mířící do města Nam Tok.

Během asi dvouhodinové jízdy si užijete scenérii podél řeky, a když budete od vlaku pokračovat autobusem, můžete projít soutěsku Hellfire Pass, kterou ve skalách na trase železnice lámali váleční vězni téměř holýma rukama.

* Hellfire Pass. Metry skály se váleční zajatci prolamovali téměř holýma rukama. Když odpalovali kámen v noci dynamitem, svítilo to prý jako v pekle. 

Jediný drobný zádrhel je v tom, že vlak, kterým potřebujete jet, vyjíždí z Kanchanaburi v šest ráno. A pokud už do černočerné tmy vstanete, riskujete srdeční příhodu z rozčilení, když zjistíte, že jízdenka pro cizince zdražila z dvaceti bathů na rovnou stovku. Za sto bathů přitom všude jinde jedete čtyři pět hodin, a třetí třídou se dokonce dostanete přes půl Thajska. Siam je sice země úsměvů, ale občas kyselých... 

Přes most můžete ale úplně klidně i po svých. Svým způsobem budete šlapat po hrobě – jste na místě, které jako magnet lákalo spojenecké síly a kde lidi umírali ve vodě. A to i když to, na čem právě stojíte, je most dovezený v roce 1943 z Jávy a s tím z románu nemá kromě místa nic společného.  

Důležité upozornění: na mostě si prý už řada návštěvníků zlomila nohu, když kvůli pěkné fotce nechala vlak přijet příliš blízko a pak si během úskoku stranou zaklínila nohu do kovové konstrukce. Ještě že se zatím nikdo nenechal přejet.

* Žlutý turistický vláček projíždí přes most každou čtvrthodinu. Dál za město pokračuje Železnice smrti.

Rady do batohu

Ačkoli je Kanchanaburi turistickým cílem, ceny jsou v porovnání s Bangkokem, ale i se severem země (Pai, Chiang Mai) nízké. To platí jak pro ubytování (pokoj pro jednoho seženete už od 70 bathů v patrně nejpopulárnějším guest housu The Jolly Frog), tak pro jídlo.

Město má pro hladové cestovatele ještě jedno překvapení. Pokud do sebe delší dobu soukáte jen a pouze thajskou kuchyni, mile vás potěší, že v kanchanaburských restauracích podívají opravdové špagety (ne thajské nudle s Veselou krávou navrch), opravdový chleba (ne balenou sladkou patlavou variaci na mazanec, notabene s masovou náplní) a opravdové víno (i legendární pivo Chang s fluktuujícím obsahem alkoholu se po čase přepije.) 

Pokud chcete romantiku a máte kvalitní repelent, ubytujte se na řece na raftových chatičkách. Za malé peníze vás čeká malý luxus, hlasité večerní přejezdy místního diskoparníku a ty nejnádhernější západy slunce na vodě.

Pokud se vydáte Železnicí smrti k Hellfire Passu, určitě navštivte místní muzeum. Moderní a emotivní výstava vás provede osudem tisíců spojeneckých válečných zajatců, kteří trpěli a zemřeli během stavby železnice. Vstup je volný, track na Hellfire Pass začíná za barákem.

Pokud máte víc času, můžete Kanchanaburi využít jako odrazový můstek pro výlety do Tygřího templu, kde si můžete holou rukou pohladit tygra, nebo k vodopádům národního parku Sai Yok a Erawan. Návštěvu Sai Yok můžete spojit s výpravou k Hellfire Passu, pokud máte vlastní odvoz, Erawan je na celodenní samostatný výlet.

Hřbitov a řeka

Válečné hřbitovy má Kanchanaburi dva. Ten naproti nádraží je známější. V pravidelných řadách tu leží 6.982 spojeneckých válečných zajatců, které zabila Železnice smrti. Komu tohle nestačí, může sejít jižně dva kilometry na další hřbitov Chonk – Kai, založený původně jako lazaretní.

* Hřbitov padlých vojáků za západní Evropy, Austrálie a Ameriky

Možná proto panuje ve městě stálý klid, že smrt jako by stále nezabouchla vrata. Než definitivně propadnete smutku, zkuste se posadit do některé z raftových restaurací na břehu řeky. Třeba se na vás přenese trocha té buddhistické vyrovnanosti.

Text a foto: TEREZA ŠIMŮNKOVÁ, spolupracovnice redakce