Vstupní trakt Nového Hradu

Vstupní trakt Nového Hradu | foto: Vít Štěpánek, pro iDNES.cz

Jako rána pěstí. Krásná příroda a socialistické peklo Moravského krasu

  • 27
Moravský kras nejsou jen jeskyně či propast Macocha, ale též malebná strmá údolí, hradní zříceniny či zajímavé technické památky. Ale také silný zážitek z výstavby přezdívané Hradčany. Zveme vás na pěší putování mezi Blanskem a Adamovem.

Údolím řeky Svitavy v úseku mezi Brnem a Blanskem sice prochází hlavní železniční trať, nikoli však průběžná silnice. Území je proto snadno přístupné veřejnou dopravou, přitom však z velké části zůstává ušetřeno negativních dopadů automobilové dopravy. Společně s členitou a malebnou krajinou dostáváme ideální prostředí pro pěkný pěší výlet.

Ozvěny železářské minulosti

Na startu pochodu, v Blansku, to ale na idylku úplně nevypadá. Okolí blanenského nádraží rozhodně neslyne krásnými scenériemi – průmyslové objekty v bezprostředním okolí rámují vzdálenější panelová sídliště. Při postupu jižním směrem se ale údolí Svitavy rychle zahlubuje a slibuje lepší zítřky.

Klamova Huť na jižním okraji Blanska

Ještě než se k nim dostaneme, míjíme na samém jižním okraji města pozoruhodnou technickou stavbu, Klamovu huť (místně zvanou Klamovka).

Od 50. let 19. století tu stála železářská huť, později zde vyráběli litinu a co je zajímavé, objekt – zčásti dochovaný v původním stavu – slouží průmyslové výrobě dodnes. Klamovka je mladší než známější a nedaleko ležící Huť Františka v Josefovském údolí, ale tento hutnický komplex je již dávno mimo provoz.

Orlí stezkou nad kaňonem Svitavy

Kousek za Klamovkou se zelená značka strmě zvedá do stráně nad levým břehem řeky a po překonání asi stometrového převýšení pokračuje traverzem v prudkém svahu. Cestička je velmi úzká a při asi deseticentimetrové vrstvě sněhu musíme dávat bedlivý pozor na to, kam šlapeme.

Převaha listnatých stromů nabízí v zimě pěkné pohledy do údolí, které v teplém období roku zůstávají turistům ukryty. Nikoho tu nepotkáváme – přece jen, tohle není žádná frekventovaná výletní „magistrála“ – a když se stezka stočí do bočního údolí, už sem neproniká žádný cizorodý zvuk.

Změna přichází záhy poté, co se dopracujeme na širší lesní cestu. Za rozcestím s červenou značkou už tušíme pečlivě opravovanou zříceninu Nového Hradu, kdysi významného strážního sídla, jehož posádka měla bdít nad bezpečností provozu na kdysi důležité cestě podél Svitavy.

To už je však dávno. Středověký objekt byl v 19. století přestavěn a chátrání v 2. polovině 20. století udělala přítrž až aktivita nadšenců z Českého svazu ochránců přírody. Díky nim je opravený hrad veřejnosti přístupný.

My se pro tentokrát spokojíme s obhlídkou mohutných hradních zdí zvenčí a kvitujeme pěkný výhled z odlesněného plácku za zříceninou. Poté stále po zelené značce klesáme dolů do údolí Svitavy a pokračujeme po silničce podél řeky. Zchátralý průmyslový objekt ve stísněném údolí dává tušit, že za chvíli se scéna změní. A také že ano.

Adamov, město kontrastů

Přicházíme totiž do Adamova, města, které rozhodně vzbuzuje emoce. Častěji bohužel ty negativní. Sice to tu z minulosti známe, ale přesto: když se údolí rozevře a před námi se objeví horizont znásilněný masivními paneláky, vetknutými do strmých zalesněných svahů, rozum se znovu vzpírá tuto ošklivost pojmout. Je to jako vizuální rána pěstí. Proč jim to tady, proboha, udělali.

Prostoru nad kostelem a vlastně celé levobřežní části města dominuje nepřehlédnutelný socialistický panelák ironicky přezdívaný Hradčany.

Obludné panelové stavby v Adamově má na svědomí komunistické plánování po 2. světové válce, kdy se zdejší strojírny již orientovaly na „speciální“ výrobu (rozuměj zbraně) a bylo zapotřebí velké množství pracovních sil.

Kdo ví, čí ironickou mysl napadlo neoficiálně překřtít ten největší panelový obytný dům na „Hradčany“. Říká se mu tak ostatně dodnes. A dodnes také neznalé slabší povahy, nepřipravené na panelové inferno, spolehlivě vyděsí.

Kostel sv. Barbory v Adamově

Snažit se nalézt na Adamově něco jako střed města je marná snaha, nic takového neexistuje. Tovární objekty, padlé i funkční, střídají bezduché obytné komplexy, vertikálně v několika patrech nad sebou. Přesto tu máme jednoznačný cíl, nenápadně ukrytý „někde uprostřed“. Tím je kostel svaté Barbory, novogotický stánek postavený z režného cihelného zdiva v 50. letech 19. století.

Kostel sám o sobě není zvlášť výjimečný, jedinečnou památku však představuje tzv. Světelský oltář v jeho interiéru. Jedná se o skvělé pozdně gotické dílo z počátku 16. století, původně vytvořené pro klášterní kostel v dolnorakouském Zwettlu (zastarale česky Světlá – odtud název oltáře). Do Adamova se dílo dostalo zásluhou knížete Aloise II. z Lichtenštejna, který uhradil restaurování oltáře a zajistil převoz do tehdy nově budovaného kostela v Adamově.

Světelský oltář, hvězdný prvek interiéru kostel sv. Barbory v Adamově

Světelský oltář je vlastně vyřezávaný dřevěný reliéf, jehož ústředním tématem je Nanebevzetí Panny Marie. I po 500 letech udivuje detailním zpracováním složitě se proplétajících postav. Jedná se sice o pouhé torzo (křídla oltáře stejně jako nástavec byly v průběhu věků ztraceny), i to však představuje spojku do dob, kdy Adamov ještě býval sídlem lidských měřítek.

Trávíme v kostele, který je přístupný jen po předchozím objednání, asi dvacet minut. Když vyjdeme z chrámu zpět na denní světlo, je to tvrdý návrat do reality. Panelové monstrum přímo nad námi se zdá, jako by mělo celé údolí každou chvíli zavalit.

, pro iDNES.cz