Zvlášť starší ruská terénní vozidla, ale i moderní americké a japonské džípy se staly ideálním prostředkem k získání velmi ceněných dolarů. Zahraniční turisté jsou totiž ochotni zaplatit horentní částky za jízdu panenskou přírodou a za setkání s nefalšovanými pastevci.
Cestování luxusním terénním vozidlem s klimatizací však řada obdivovatelů této země zavrhuje, protože se tím snižuje na minimum šance pozvání do jurty - tradičního obydlí Mongolů.
Mnozí proto raději dají přednost jízdě v maličkém i dvacet let starém autobusu, který se během cesty obvykle několikrát pokazí.
Silnice jsou většinou v tak špatném stavu, že řidič raději chvílemi jede po rovné stepi, kde je tráva vysoká jen několik málo centimetrů a jedinou překážkou se může stát pasoucí se stádo dobytka.
Za to se však cizinec zpravidla stane centrem pozornosti natřískaného autobusu, kde mezi pasažéry občas nechybějí zvířata. Odměnou za nepohodlnou jízdu se může stát pozvání do jurty spolucestujícího.
První kontakt však čeká divočinychtivé návštěvníky už během cesty rozlehlou stepí.
Někteří podnikaví domorodci si kolem silnic otevřeli restaurace přímo ve svých jurtách, kde se při dodržování pradávných zvyklostí podává tradiční strava včetně kumysu či z něho připravované domácí vodky. Chutná nahořkle po kumysu a pohostinní obyvatelé jurty ji s klidem vypijí během večera i dva litry. Není to až tak nadlidský výkon, jak se na první pohled mohlo zdát, protože obsahuje jen okolo 16 procent alkoholu. Na mongolskou samohonku však cizinec většinou nevzpomíná příliš dobře. Pastevci ji podávají ve stříbrných či umělých, asi dvoudecových miskách a obvykle horkou. Čím více domácí vodky návštěvník vypije, tím jsou hostitelé spokojenější. Totéž platí i o jídlu.
V jednotlivých rodinách jsou malé rozdíly v podávané stravě. Někde také chybí kumys (to však skutečně jen zřídka), jinde zase vodka. Turista už v restauraci v podobě jurty může nasát atmosféru života pastevců úzce spjatého s přírodními zákonitostmi a prohlédnou si originální vybavení obydlí.
Jurta sice může připomínat velký stan, je však dokonale izolovaná a vydrží i velmi kruté mrazy v zimních měsících. Přitom není - jak se mnozí domnívají - žádným špinavým kutlochem. Na stěnách visí vytkávané koberce, pod nimi komody hýřící barvami s ručně vyřezávanými ozdobami, vedle malý oltář s buddhistickými relikviemi a mezi nimi postele. Uprostřed jsou pak kamna a stůl obklopený malými židličkami. Na zemi obyčejné koberce a zvířecí kůže. Čím bohatší rodina, tím luxusnější vybavení.
Pokud chce však návštěvník poznat opravdový život kočovníků, nezbude mu než přijmout pozvání od prostého pastevce a strávit ve vesnici několik dní. Mongolové dosud žijí jako před stovkami let. Přestože v jurtě můžete spatřit rádio či termosku a někdo má i jeep nebo motorku, starý způsob obživy zůstal nezměněn.
Ovšem i sem si razí cestu vymoženosti konzumní společnosti, proto bude zřejmě těchto příležitostí v příštích desetiletích postupně ubývat a zájemci o styk s potomky Čingischánovými budou muset navštěvovat stále odlehlejší končiny.
Bohatí turisté se však často ubytují v jurtách jenom několik kilometrů za Ulánbátarem. Jedna noc v jurtě vybavené televizí a veškerým komfortem s dokonalou obsluhou může přijít až na 100 amerických dolarů.
Pravým Eldorádem je Mongolsko pro milovníky rybářského sportu. V řekách se to hemží rybami, jejichž délka často přesahuje jeden metr. Sami Mongolové však ryby nechytají. Staří lidé totiž tvrdí, že ryba páchne zemí.
JAK SE TAM DOSTAT:
Cesta letadlem přes Moskvu či Peking přijde zhruba na 30 000 korun. Časově náročnější, ale daleko levnější jízda vlakem zabere sedm dní.
VÍZUM:
Vyřizuje je do tří dní mongolské velvyslanectví, stojí 25 dolarů. Adresa: Na Marně 5, 160 00 Praha 6, telefon: 02/24311198.
|
|
|
