V historii Mohendžodára zůstává řada záhad. Nevyluštěné je písmo, neví se,...

V historii Mohendžodára zůstává řada záhad. Nevyluštěné je písmo, neví se, jakou mluvili řečí. Nic se neví o náboženství této civilizace ani o společenském uspořádání. | foto: Profimedia.cz

Mohendžodaro: důvod zániku fascinující civilizace v Pákistánu nikdo nezná

  • 10
Město mělo vodovody, velké bazény, používaly se splachovací záchody, byla zde dokonalá kanalizace - to vše odkrývají již po desetiletí archeologové v Mohendžodáru na jihu Pákistánu, jednom nejstarších měst světa. Vše se snaží uchovat, ochránit a zejména ukázat světu tuto ohromující starověkou civilizaci, píše agentura AFP.

Kolem řeky Indus vzkvétala před 4500 lety (zhruba v letech 2600 až 1900 před naším letopočtem) civilizace, která zastínila Egypt či Mezopotámii nejen rozlohou a počtem obyvatel, ale i technologickými vymoženostmi.

Například zdi Mohendžodára z pálených cihel stojí dodnes, což je neuvěřitelné - zbytek světa čekal na vymoženosti srovnatelné s ulicemi a domy této harappské kultury v povodí řeky Indus až do dob antického Říma. Pro svou mimořádnou historickou hodnotu byla celá oblast v roce 1980 zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO.

Podle odborníků je právě zde v Mohedžodáru ukryt klíč k poznání této staroindické civilizace doby bronzové, která byla plná života 3000 let před začátkem křesťanství. Ale která nevysvětlitelně kolem roku 1900 před naším letopočtem zanikla.

Jedním dechem upozorňují, že pokud selžou snahy o záchranu této již časem a lidským konáním nahlodané památky, může se toto město opět stát městem zapomenutým.

„Všichni znají starověkou egyptskou civilizaci, nikdo ale nic neví o Mohendžodáru. To by se mělo změnit,“ říká německý expert Michael Jansen, který působí na tomto vyprahlém místě v provincii Sindh již desetiletí.

Zachování památky pro budoucnost

Jansen zde vede sdružení, které chce toto místo propagovat, ale zároveň je i chránit před různými druhy ohrožení. Někdo se bojí zejména nepřátelství ze strany islamistů v zemi, která je často sužována extremistickým násilím a kde bývají památky na dobu před islámem někdy terčem útoků.

Záchrana tohoto místa je ale komplikovaný úkol, problémem je sůl, vlhko, deště či vysoké teploty. „V létě je zde až 70 stupňů Celsia, mnoho budov také ohrožuje sůl,“ říká Jansen.

„Všichni znají starověkou egyptskou civilizaci, nikdo ale nic neví o...
Záchranu Mohendžodára komplikuje sůl, vlhko, deště a vysoké teploty.

Nejhorší je ale chování lidí. Například v roce 2014, kdy se měla konat oslava tohoto jedinečného místa, se neváhala místní policie usadit v místě hlavní buddhistické stúpy v centru bývalého města. A mnoho lidí se tam pokoušelo vylézt pomocí žebříků, byly odtud vystřelovány ohňostroje a petardy, které poškodily toto křehké místo.

Provinční ministr kultury Sardar Alí Šáh toho lituje a říká, že to nebylo povolené. Místo není ani nyní nějak zvlášť chráněné, takže se možné narušení památky může kdykoli opakovat.

Pro lepší seznámení se s civilizací Mohendžodára najímá Jansenovo sdružení Přátelé Mohendžodára Pákistánce z diaspory, se kterými pořádá konference a debaty.

Vládní konzultant pro tuto otázku doktor Kalím Lašárí zase oznámil, že se pokusí shromáždit různé artefakty s tehdejším písmem, které nebylo dosud vyluštěno. V drtivé většině se písmo vyskytuje na malých destičkách používaných zřejmě jako pečeti. Největší překážkou je však podle Lašárího špatná pověst Pákistánu, který je spojován s extremismem, korupcí a malou bezpečností. „Návštěvníci ze zahraničí mají strach sem jezdit zvláště kvůli malé bezpečnosti,“ zdůrazňuje.

Neznámé písmo, řeč i náboženství

Mohendžodáro bylo srdcem civilizace kolem řeky Indus, která údajně čítala až pět milionů lidí. Na místě byly nalezeny například pečeti z pálené hlíny či z kovu, vzácná keramika, korále z onyxu, jaspisu, tyrkysu a zlata, krásné náhrdelníky či hračky.

Našlo se zde i mnoho cenností z jiných částí světa, což svědčí o zahraničním obchodu této civilizace. Obchodní cesty vedly po souši přes íránské náhorní plošiny do centrální Asie a přes moře do Mezopotámie či Ománu. Staroindičtí kupci se plavili na velkých rákosových člunech s bavlněným plachtovím.

Pravděpodobná podoba města podle nákresu v místních archeologickém muzeu.

Podle jedné teorie svědčí nálezy o rovnostářské povaze civilizace. „V Mezopotámii vedou všechny ulice k paláci velmože, zatímco zde rovné a přímé ulice vedou jedna do druhé,“ říká profesor antropologie z Wisconsinské univerzity Jonathan Mark Kenoyer. Podle dalších názorů nebyly zásadní pro harappskou civilizaci paláce či chrámy, ale voda. Svědčí o tom vodovody, bazény, kanalizace a splachovací záchody.

Stále ale zůstává řada záhad. Nevyluštěné je písmo, neví se, jakou mluvili řečí. Nic se neví o náboženství této civilizace ani o společenském uspořádání či vztazích mnoha sídel rozprostřených na velkém území.

A konec civilizace kolem roku 1900 před naším letopočtem také halí tajemství. Zanikla v důsledku sucha, záplav, společenských otřesů či zemětřesení? Nebo byl příčinou konce této staroindické civilizace příchod Árjů ze severu? Jedna z možností, jak zachovat památky a dál bádat v tajemství minulosti, je ponechat části města neodkryté, a tak je vlastně ochránit před rozpadem. Někteří odborníci šli dokonce tak daleko, že navrhli zasypat znovu celé Mohendžodáro.

„Když bude zasypané, bude chráněné,“ míní profesor z Harvardu Richard Meadow. Jansen preferuje pokračovat ve vykopávkách, „abychom se dozvěděli nové, vzrušující informace o této fascinující civilizaci“.