Jak domácí, tak zahraniční společnosti si uvědomují, že nová generace dětí ve věkové kategorii 12 let a méně disponuje značnou finanční hotovostí a často diktuje model výdajů celé rodiny. Zdá se, že rodiny ve velkých městech vynakládají nejméně polovinu čistého příjmu na uspokojení požadavků svých nejmladších
členů.
Tyto děti s nečekaně náročným vkusem dávají stále více přednost drahým zahraničním výrobkům před místními. Tito "malí imperátoři" tak vzbuzují stále větší obavy. Odborníci se obávají, co se stane z Číny, když jí dorůstá stále sobečtější, požitkářštější generace, která nezná těžkosti a umírněnost.
Podle průzkumu společnosti China Mainland Marketing Research Co., odbočky Státního statistického úřadu, utratí děti v největších čínských městech každý měsíc celkem 3,5 miliardy jüanů (asi 422,7 miliónu dolarů). Sondáž byla prováděna v Pekingu, Šanghaji, Čeng-čou, Sien a Kuang-čou.
Není patrně žádným překvapením, že děti v Pekingu a Šanghaji se ukázaly být největšími rozmařilci, jelikož tato dvě města představují největší koncentraci prvotřídních výběrových marketů orientovaných na náročného zákazníka a zahraničních obchodních domů, schopných uspokojit jakékoliv přání.
Například pekingské děti utratí měsíčně celkem 1,4 miliardy jüanů. Další údaje svědčí o tom, že v pěti zkoumaných městech je zhruba 5,2 miliónu dětí ve věku 12 let a nižším. Průzkum rovněž ukázal, že pekingské děti preferují dovozové zboží před výrobky domácí provenience, především pak zahraničí ošacení, potraviny a hračky. Obzvláště oblíbené jsou mezi nimi zboží řady Mickey Mouse a dovozové hračky jako Lego.
Podle studie vycházející z průzkumu v typické čínské tříčlenné rodině jsou spotřebitelské zvyky dítěte pro rodinné výdaje určující. Poté, co jsou dány stranou úspory, 80 procent rodin s pevnými příjmy vynakládá na potřeby dítěte mnohem více než na potřeby dospělých.
Podle Světové ročenky 2000 vynakládá americká rodina s průměrným příjmem na své nejmladší dítě v průměru 20 procent svého ročního příjmu. Čistý příjem a početnost rodiny v USA jsou však značně vyšší.
Čínské rodiny jsou nyní nepochybně movitější, vysoké částky vynakládané na děti jim však mohou dělat těžkou hlavu. Zatímco její pětiletá ratolest natahuje moldánky a žadoní v pekingském obchodním domě Si-tan o oblečení značky Garfield, Wang
Jong-sia, která má měsíční plat 1000 jüanů, prohlíží cenovky a bledne. "Moje dítě má dnes narozeniny a já mu slíbila nové oblečení, ale nevěděla jsem, že dokonce i zboží domácí provenience dnes stojí 200 jüanů," říká Wang a žalostně přitom upírá zrak na potomka.
"Dětské oblečení se kvůli vysokým výrobním nákladům často prodává za stejnou cenu jako ošacení pro dospělé," vysvětluje pracovník vedení pekingského oděvního závodu Tchung-niou. Při výrobě dětských oděvů se ušetří jen na materiálu, ale
děti různých věkových kategorií požadují různý styl oblékání, takže rostou náklady na design a výzkum. "Rodiče často nechtějí nakupovat pro své děti drahé oděvy,
protože potomci z nich rychle vyrostou a je nutné je brzy odložit," vysvětluje Chan En-jie z úřadu lehkého průmyslu.
"Nechtějí ale ani kupovat levné oblečení od pouličních prodavačů, protože je staromódní a často také nekvalitní." Dokonce i malé děti jsou si podle něj vědomy významu kvality a stále více se dožadují oblečení, které viděly v televizi - zvláště zahraničních značek. Proto musejí dokonce i domácí prvotřídní značky zdokonalovat
design svých výrobků a materiály, aby předčily zahraniční. "Oblečení místní výroby je často křiklavé, přezdobené, samá kraječka a prýmek, zatímco oblečení zahraničních značek je nápadité, slušivé a velice roztomilé," říká Chan En-jie.