Vozík tažený pohublým koníkem kodrcá po vyprahlé kamenité cestě. Dřevěná kola poskakují po výmolech a víří zlatavý prach, který zastiňuje krvavě rudé slunce stojící vysoko na obloze.
Nikde ani živáčka. Jen barevná pole bavlníku, sezamu a kukuřičné lány, do žlutohněda vyprahlá krajina s hradbami kaktusů, trnitých křovin a tu a tam poházených skupinek zakrslých palem, podivně opuštěných v tetelícím se tichu. A siluety pag od. Pag od a chrámů, klášterů i zbytků městských valů. Stovky, tisíce honosných staveb všech typů, velikostí a tvarů i polorozpadlých ruin všude, kam oko dohlédne. Místa plná historie i jiná jen do počtu, osamoceně se krčící v polích. Hodiny lze plout v němém úžasu barmským Paganem, přízračným kamenným oceánem, který se zdá bez konce. Městem, jež před několika staletími uniklo světu, jeho pomíjivé povrchnosti, a uchovalo si krásu v krystalické podobě. »Podívej se támhle,« volá nadšeně Sanda Oo, studentka historie z Rangúnu, a ukazuje do míst, kde nově pozlacená věž pagody září jako maják za soumraku. »To je Anandův chrám, pojmenovaný po nejbližším Buddhově žáku, jeden z největších a nejuctívanějších.« Špice impozantní pyramidy končí ve výšce šedesáti metrů. Když sluneční paprsky shora nemilosrdně pálí a odspodu sálá rozžhavená dlažba, lze vejít do stinných útrob symetrické stavby, vzhledu stejně impozantního jako třeba chrám sv. V íta. T emné chodby po obvodu skýtají příjemný chládek. Sanda se uklání před jednou ze čtyř snad deset metrů vysokých soch a zapaluje vonné tyčinky. »Představují buddhy předchozích věků, kteří dosáhli osvícení,« vysvětluje. »Avšak jen ta hledící na jih je původní, ostatní byly dříve zničeny při zemětřesení a později nahrazeny kopiemi.« Barmský Pagan, vzdálený 500 kilometrů od hlavního města Rangúnu, předčí veškerá očekávání. Co do krásy i do bohatosti. A také do zvláštnosti. Je to trochu tak, jako kdyby se na jednom místě nahromadily všechny románské kaple, všechny gotické katedrály a všechny renesanční kostely. A pak byly opuštěny a ponechány napospas větru a staletím. Nepředstavitelné. Pás těsně přimknutý k legendární Iravádi, u které tolik snil Kipling, přes tři kilometry široký a více než třináct kilometrů dlouhý, je náboženskými stavbami doslova posetý. Kdysi mu dali jméno »Město čtyř milionů pagod«. Lidová tradice říká, že pagod se v Paganu dodnes dochovalo 9999, suché vědecké údaje však hovoří o dvou a půl tisících. Nadpozemská náboženská horlivost, jejímž výsledkem je unikátní architektonický skanzen, vydržela pouhá dvě století. Co fantazie sem však bylo vloženo! T řebaže leg endární historie Paganu zachycená ve střípcích záznamů starých kronik se vine až k počátkům křesťanské éry, období rozkvětu říše nastalo až s podrobením T hatounu, hlavního města vyspělé říše Monů v roce 1057. Sláva Paganu pohasla o 200 let později. T ehdy vládci své pyšné město v panice opustili a prchli před blížícími se mongolskými hordami obávaného chána Chubilaje. Jméno Pagan se dnes svět teprve učí znovu vyslovovat. Přesto je tato nejúžasnější památková rezervace v Barmě, ne-li v celé jihovýchodní Asii, nejspíš jediným místem na světě, které se může honosit takovým množstvím svatyní seskupených na jediném místě. »Pagan je v mnoha ohledech nejpozoruhodnějším náboženským městem na světě. Jeruzalém, Řím, V áranásí, Lhasa, žádné z těchto míst se nemůže honosit takovým množstvím chrámů jako toto opuštěné místo na břehu Iravádi,« napsal v roce 1882 sir James Scott. Dnešní Pagan však již není tím tichým a osamělým místem, jak se jevil britskému cestovateli před sto lety. V olská spřežení se sice dosud důstojně vlečou ve stínu pagod tak jako za starých časů a také rolníci dál neúnavně tlačí své dřevěné vozíky mezi křovisky a hromadami stoletých cihel, avšak touha přilákat hord y turistů, zvláště pak jejich vytoužené valuty, změnila okolí slavného skanzenu k nepoznání. Zatím se po Paganu stále jezdí koňským spřežením, ve čtyřkolce nebo na kole z půjčovny. Nicméně »pokrok« je již za dveřmi: dorazily sem první japonské klimatizované autobusy. A s nimi i početné skupinky zahraničních výletníků, cvakání fotoaparátů a vrčení kamer.
Nikde ani živáčka. Jen barevná pole bavlníku, sezamu a kukuřičné lány, do žlutohněda vyprahlá krajina s hradbami kaktusů, trnitých křovin a tu a tam poházených skupinek zakrslých palem, podivně opuštěných v tetelícím se tichu. A siluety pag od. Pag od a chrámů, klášterů i zbytků městských valů. Stovky, tisíce honosných staveb všech typů, velikostí a tvarů i polorozpadlých ruin všude, kam oko dohlédne. Místa plná historie i jiná jen do počtu, osamoceně se krčící v polích. Hodiny lze plout v němém úžasu barmským Paganem, přízračným kamenným oceánem, který se zdá bez konce. Městem, jež před několika staletími uniklo světu, jeho pomíjivé povrchnosti, a uchovalo si krásu v krystalické podobě. »Podívej se támhle,« volá nadšeně Sanda Oo, studentka historie z Rangúnu, a ukazuje do míst, kde nově pozlacená věž pagody září jako maják za soumraku. »To je Anandův chrám, pojmenovaný po nejbližším Buddhově žáku, jeden z největších a nejuctívanějších.« Špice impozantní pyramidy končí ve výšce šedesáti metrů. Když sluneční paprsky shora nemilosrdně pálí a odspodu sálá rozžhavená dlažba, lze vejít do stinných útrob symetrické stavby, vzhledu stejně impozantního jako třeba chrám sv. V íta. T emné chodby po obvodu skýtají příjemný chládek. Sanda se uklání před jednou ze čtyř snad deset metrů vysokých soch a zapaluje vonné tyčinky. »Představují buddhy předchozích věků, kteří dosáhli osvícení,« vysvětluje. »Avšak jen ta hledící na jih je původní, ostatní byly dříve zničeny při zemětřesení a později nahrazeny kopiemi.« Barmský Pagan, vzdálený 500 kilometrů od hlavního města Rangúnu, předčí veškerá očekávání. Co do krásy i do bohatosti. A také do zvláštnosti. Je to trochu tak, jako kdyby se na jednom místě nahromadily všechny románské kaple, všechny gotické katedrály a všechny renesanční kostely. A pak byly opuštěny a ponechány napospas větru a staletím. Nepředstavitelné. Pás těsně přimknutý k legendární Iravádi, u které tolik snil Kipling, přes tři kilometry široký a více než třináct kilometrů dlouhý, je náboženskými stavbami doslova posetý. Kdysi mu dali jméno »Město čtyř milionů pagod«. Lidová tradice říká, že pagod se v Paganu dodnes dochovalo 9999, suché vědecké údaje však hovoří o dvou a půl tisících. Nadpozemská náboženská horlivost, jejímž výsledkem je unikátní architektonický skanzen, vydržela pouhá dvě století. Co fantazie sem však bylo vloženo! T řebaže leg endární historie Paganu zachycená ve střípcích záznamů starých kronik se vine až k počátkům křesťanské éry, období rozkvětu říše nastalo až s podrobením T hatounu, hlavního města vyspělé říše Monů v roce 1057. Sláva Paganu pohasla o 200 let později. T ehdy vládci své pyšné město v panice opustili a prchli před blížícími se mongolskými hordami obávaného chána Chubilaje. Jméno Pagan se dnes svět teprve učí znovu vyslovovat. Přesto je tato nejúžasnější památková rezervace v Barmě, ne-li v celé jihovýchodní Asii, nejspíš jediným místem na světě, které se může honosit takovým množstvím svatyní seskupených na jediném místě. »Pagan je v mnoha ohledech nejpozoruhodnějším náboženským městem na světě. Jeruzalém, Řím, V áranásí, Lhasa, žádné z těchto míst se nemůže honosit takovým množstvím chrámů jako toto opuštěné místo na břehu Iravádi,« napsal v roce 1882 sir James Scott. Dnešní Pagan však již není tím tichým a osamělým místem, jak se jevil britskému cestovateli před sto lety. V olská spřežení se sice dosud důstojně vlečou ve stínu pagod tak jako za starých časů a také rolníci dál neúnavně tlačí své dřevěné vozíky mezi křovisky a hromadami stoletých cihel, avšak touha přilákat hord y turistů, zvláště pak jejich vytoužené valuty, změnila okolí slavného skanzenu k nepoznání. Zatím se po Paganu stále jezdí koňským spřežením, ve čtyřkolce nebo na kole z půjčovny. Nicméně »pokrok« je již za dveřmi: dorazily sem první japonské klimatizované autobusy. A s nimi i početné skupinky zahraničních výletníků, cvakání fotoaparátů a vrčení kamer.
