Miroslav Zikmund: Na stýskání nebyl čas, ale několikrát jsem se fakt bál

Viděl Nepál pouhý rok poté, co se otevřel turistům. Zažil koloniální Afriku a přesvědčil lovce lebek, aby se nechali nafilmovat. Cestoval Miroslav Zikmund zažil za pár let na cestách víc, než většina za celý život. Na místa, která navštívil před více než 60 lety by se však vrátit nechtěl.
Miroslav Zikmund

Miroslav Zikmund | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Pro generace Čechů zůstává Miroslav Zikmund spolu s kamarádem Jiřím Hanzelkou symbolem svobodomyslnosti a splnění klukovských snů. I ve svých 95 letech zůstává čiperným chlapíkem, který dokáže ohromit bystrým vyprávěním i famózní pamětí. Patří odjakživa k těm, kteří jsou zvědaví, co je v dálce za horizontem.

Když si ve Zlíně stoupne na terasu domu, který kdysi koupil od režiséra Elmara Klose, možná se jeho paměť zase toulá kolem Nilu, Amazonky, pouštěmi, vyprahlými průsmyky, džunglí. Po všech těch místech na druhé straně planety, jež viděl před dlouhými desetiletími spolu s kamarádem Jiřím Hanzelkou.Ví, že dávno jsou jiná. Celý svět je jiný. Parťák Jura je 11 let po smrti, on sám letos oslavil 95. narozeniny.

Je hezčí vydávat se do světa, nebo se z něj vracet?
Pěkná otázka. Na to se mě ještě nikdo nezeptal. Ale nedá se na to jednoduše odpovědět. Vždyť ke každé cestě patřila i dlouhá příprava, i ona byla svým způsobem součástí dobrodružství. Jisté je, že kdybychom se byli jen těšili na návrat, pak jsme ani nemuseli nikam jezdit.

Ale v určité fázi výpravy jste se už domů těšívali, ne?
Samozřejmě. Na druhé straně jsme ovšem zásadně nepodléhali nostalgii typu: „Už jsme venku tak dlouho, ježíšmarjá, copak asi dělá maminka, copak dělá dědeček...“ To byl případ jednoho našeho řidiče v Indii, který v sobě tuhle "cikánskou" krev Hanzelky a Zikmunda neměl. Nemyslím to rasisticky - jde o krev, díky které se každý den těšíte na nějaké dobrodružství. On, už jakmile odjížděl z vlasti, pořád myslel na svoje dětičky, na rodinu. A to je šílená brzda. Pokud tohle dopředu cílevědomě neodbouráte, tak nemáte na dlouhodobých cestách co dělat.

Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka na své první cestě 1947 - 1950.

Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka na své první cestě 1947 - 1950.

Vás na druhé straně planety nikdy nepřepadl stesk po domově?
Myslíte to, čemu Němci říkají das Heimweh? My jsme se tomu úspěšně bránili. Jezdili jsme ven proto, abychom svět poznávali. Abychom o něm referovali. Tak jaképak tesknění...

Jak blízko bylo k tomu, abyste se z některé ze svých cest nevrátili?
O emigraci jsme uvažovali, když jsme projížděli Jižní Amerikou. Tehdy jsme zrovna byli na cestě za lovci lebek. Seděli jsme ve srubu amerického evangelického misionáře, přehrabávali se jeho knihovničkou a našli tam Orwellovu knihu 1984. Začetli jsme se, přemýšleli o Orwellem popisovaném ministerstvu lásky a všech podobných absurditách. Chodili jsme po tamním letišťátku a nejistě po sobě pokukovali: „Takhle to teď vypadá u nás doma? Do takového státu se máme vracet?“ Jenže pokud bychom se nevrátili, tak by to odnesly naše rodiny. Taky generální ředitel rozhlasu, šéfredaktoři a tak dále. Nakonec jsme si řekli: „Ne. Naše místo je tam, kde jsme se narodili. A pokud je tam něco šejdrem, pak se musíme pokusit, aby to bylo narovnané.“ Vrátili jsme se. Netušili jsme, že se v Československu mezitím uzavíraly sázky, jestli se ti dva vrátí, nebo ne. Prý se říkalo: „To by museli být blbci, aby nezůstali venku.“

Tušili jste vůbec, k čemu doma za vaší nepřítomnosti v únoru 1948 došlo?
Když probíhal převrat, byli jsme v Kongu. Absolutně jsme nechápali, co se doma děje. Na svou první cestu jsme odjížděli půl roku před pučem. Na hranicích mezi Kongem a Ugandou se k nám dostávaly jenom kusé zprávy, místní noviny tomu věnovaly minimální pozornost na poslední stránce. Psaly: „Změna režimu v Praze.“ My jsme byli s Jirkou odchovanci první republiky, během které se vlády měnily každou chvilku. Brali jsme to tak, že nejde o nic výjimečného. Že je to puč, který se dlouhodobě chystal v Moskvě, to jsme nemohli tušit. Když jsme se pak vrátili, režim si s námi nevěděl rady. Taky se říkalo: „Nejsou to náhodou špioni? Bacha na ně!“ O příjezdu Hanzelky a Zikmunda byla v novinách jen šestiřádková zpráva kdesi u předpovědi počasí.

Docela paradox. Za špiony vás přece měli i na Západě.
A to tak, že všude! Vždyť jsme nedostali vstupní víza do USA. Před Únorem si nás rozvědky zas tak nevšímaly. Jedna výjimka se ale našla, doplatili jsme na ni havárií v libyjském Sirte. To bylo tak: Museli jsme se hlásit u tamějšího britského vojenského generálního guvernéra. Podíval se nám do pasů, kde byla platná tranzitní víza vystavená konzulátem v Alžírsku, a povídal: „Pánové, nalodíte tatru ve zdejším přístavu a vylodíte ji až v Alexandrii.“ Autem že nás prý nepustí. Jen jsme se po sobě podívali. Jirka odpověděl: „Pane generální guvernére, pokud je nám známo, tak britské civilní úřady jsou nadřazeny vojenským. A od nich máme povolení.“

Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka na své první cestě 1947 - 1950. Egypt

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund v roce 1993

Přesvědčilo ho to?
Sice jsme z Tripolisu vyjeli, ale z Libye se nedostali. Vjeli jsme před hranicemi do mírné zatáčky podél vysoké zdi, v záhybu cesty stály dva kamiony. A před námi zničehonic železná závora! Jirka chtěl brzdit, nešlo to. Strhnul auto proti betonovému pilíři. Následoval náraz. Byli jsme potlučení, na havárii jsme doplatili nabouraným vozem, ale i infekcí s následným těžkým zánětem žil. Jak jsme stačili zjistit, tak brzdy nefungovaly kvůli naštípnutým lankům. Komické na tom bylo, že když jsme odjížděli z vlasti, tak žádná československá pojišťovna nebyla schopná pojistit všecka rizika. Pojistili to až právě Britové od Lloyda. Takže celou havárii do poslední libry zaplatil Lloyd.

Ale tím s vámi cizí rozvědky neskončily.
Nejdřív se na nás navěsila britská, potom americká. Ti se vyznamenali především ve chvíli, kdy nás nechali v Kostarice na osm dnů zavřít jako nebezpečné elementy.

Z čeho vás obviňovali?
Že prý vykrádáme kostely, bereme odtamtud svaté Panenky Marie.

Byl to těžký žalář?
Bylo to blbé. Zavřeli nás do sklepa, tekly tam splašky. V noci mlátili každých deset minut do železné traverzy, abychom nemohli spát. Krmili nás polozkvašeným jídlem z rýže. Jeden hrubián mě nakopnul tak, až jsem sletěl ze schodů. Žádná legrace. I z takové lapálie ale byl nakonec užitek - udělali jsme alespoň rozhovory s dalšími vězni, napsali o nich reportáž.

Miroslav Zikmund

Cestovatel a novinář se narodil 14. února 1919 v Plzni. 
Spolu s Jiřím Hanzelkou tvořili legendární dvojici. Proslavili se zejména dvěma cestami kolem světa na přelomu 40. a 50. let 20. století (první vedla přes Afriku a Jižní Ameriku, druhá mapuje Blízký východ, Indii, Indonésii, Japonsko, Kašmír, asijskou část SSSR). Reportáže z jejich putování Tatrou 87 hltala bez přehánění celá republika. Po procestování SSSR sepsali Zvláštní zprávu č. 4, velmi kritickou reflexi života v sovětském prostředí. Po roce 1968 se Zikmund postavil proti okupaci země a režim ho násilně umlčoval. Až po revoluci se tak dostal i do Austrálie. Od 4. září se v kinech promítá film režiséra Petra Horkého nazvaný Století Miroslava Zikmunda.

Bylo to v kostarickém vězení víc o strach, než když přímo před vámi v Kongu bouchla sopka?
Za sopkou jsme jeli sami, zajímala nás. O kriminál jsme nestáli. Bachař byl agresivní zupák. A jeho zástupcem Němec, patrně esesák, kterých bylo po válce v Jižní Americe mraky.

Trochu jste mi ale utekl z otázky o strachu.
A o sopce v Kongu, viďte? To byla celodenní expedice s nosiči a manželským párem belgických usedlíků, kteří to organizovali. Dostali jsme se až na dvě stě metrů od ní. Země duněla, cítili jsme prudké otřesy, přes polovinu oblohy se přelévala rudá záře, hořel před námi prales. Pozorovali jsme, jak sopka po deseti vteřinách vyvrhuje gejzíry lávy. Ještě několik kilometrů od sopky se nezadržitelně valila mezi hořícími kmeny. Ano, tehdy šlo o hubu. Cestovatel si ale nesmí strach moc připouštět. Samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že vždycky musíte znát hranici rizika.

Překročil jste ji někdy?
Když to člověk překračuje, tak si to nemusí ani uvědomit. Byli jsme třeba nad Viktoriinými vodopády u řeky Zambezi a já se najednou leknul, kde je Jirka. Netušil jsem, že jako zdatný sokolík chtěl udělat extra pěkný obrázek a lezl bůhvíkam po mřížoví mostu. Nakláněl jsem se dolů a řval, kde je. Vodopády hučely, stejně mě nebylo slyšet. Až pak jsem zjistil, že šplhal za lepším záběrem. Cvok! No jo, to byl Jirka Hanzelka, sokol...

Přece jenom jste měl strach.
Kdo říká, že ho nezná, to je blbec.

Já bych ho měl i při nocování na Cheopsově pyramidě.
Ano, tam stačilo jenom blbě uklouznout. O zbytek by se postarala gravitace. Krajané, u kterých jsme v Kasru el-Ainí bydleli, nám o jednom takovém případu vyprávěli. Nějaký pan Musil, smíchovský lékař, prý takhle lezl na pyramidu, ujely mu nohy a na zem pak už dopadly jen rozbité kusy těla. Nemyslete si, že schody pyramidy jsou jak eskalátory do metra. Když padáte dolů, pořádně se rozflákáte. Některé mají metr, my jsme před sebou navíc ještě opatrně posunovali spací vaky s kamerami. Výstup nám trval osmnáct minut. Vždyť i z Chefrénovy pyramidy se zřítil slavný anglický alpinista, který si sice věděl rady s Alpami, ale ne se sto třicet metrů vysokou horou balvanů.

Měli jste strach i při setkání s lovci lebek?
Správně říkáte, že šlo o lovce lebek, nikoli o lidojedy. O nich se v souvislosti s naším putováním taky někdy píše, ale těm jsme tváří v tvář nikdy nestáli. Přitom je to zatracený rozdíl! Lidojedi žili jedině na území Nové Guineje, tedy dnešní Papuy nebo Západního Irianu. Když se tam před časem chystal cestovatel Rudolf Švaříček, říkal jsem mu: "Rudo, pozor! Tam přece zbaštili i pana Rockefellera!"

Lovci lebek jsou přátelštější?
Daleko! Ti na rozdíl od lidojedů nepřátele nebaštili. Vyznávali rituál tsantsy. Zmocňovali se jím ducha nepřítele, který jim škodil třeba na políčku juky. Uřízli mu hlavu, potom jej skalpovali a skalp postupně zmenšovali. U nás se leckdo domníval, že ke zmenšování kostí používali tajné lektvary. Ale to je nesmysl. Měl jste někdy v rukou lebku?

Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka na své první cestě 1947 - 1950 - Kudy dál?

Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka na své první cestě 1947 - 1950. Tatrovka zapadla v písku Nubijské pouště

Ne. Aspoň doufám.
Její kost je daleko širší, než se možná zdá. Jaképak lektvary! Šuárové skalp prostě sešijí a vyplňují ho rozžhavenými kamínky, horkým pískem. Tím objem vytvořené koule zmenšují.

Jak jste lovce lebek včas dokázali přesvědčit, že nejste nepřátelé?
Vidíte, opět dobrá otázka. Pomohli nám krajané. Naším chargé d affaires na vyslanectví v ekvádorském Quitu byl noblesní diplomat ještě z první republiky, pan Pretyš. A ten nám se vztyčeným ukazováčkem říkal: "Pánové, já vás varuji. Nechoďte mezi tyto lidi, jsou nebezpeční." My ho ubezpečili, že to víme. Rozhodli jsme se, že tam vyrazíme jen s tlumočníkem, beze zbraně. Že se jim dáme všanc. A tím jsme to vyhráli.

Jak vypadalo první setkání s lovci lebek?
Šli jsme na to obezřetně. Řešili jsme to s evangelickým misionářem z USA, který s nimi měl svou zkušenost. Ujistili jsme ho, že nehledáme žádné senzace, ale že chceme jako etnologové poznat jejich život. Zprostředkoval nám španělsky mluvícího tlumočníka, který měl za ženu Šuárku. V kontaktu s lovci lebek jsme postupně opatrně vystrkovali tykadla, až jsme si získali jejich důvěru.

Nastal někdy moment, kdy i racionálně uvažujícího Středoevropana přemohla mystičnost domorodých zvyků?
Úžasné bylo, když jsme mezi africkými Kafry mohli strávit noc před jejich obřadem obřízky. Dostali jsme se k nim díky krajanovi Vítězslavu Tomešovi, kantorovi z Podkrkonoší, který odjel do suché Afriky léčit si tuberkulózu. Zvláštní bylo i setkání s šamany v Burjatsku u Bajkalu, které jsme potkali během mé druhé cesty s Milanem Maryškou. Jeden z šamanů, kteří bývají dost často zároveň i kováři, před námi rozžhavil dlouhý nůž a pak si s ním dvakrát přejel přes jazyk. Zasyčelo to. Ještě chvilku poté byl ten nůž horký, sahal jsem po něm a spálil se. Chápete, jak to mohl provést? Já ne. Přišlo mi to mimo jakékoli zákony fyziky.

Zní to až děsivě.
Je to nepochopitelné. Ke všem místním zvykům musíte pociťovat respekt. Mít určitou vnitřní...

... pokoru?
Ano, to je přesně správné slovo! Není nic horšího, než co jsem viděl od několika Němců na Šrí Lance. S Petrem Horkým jsme tam natáčeli sběr čaje. Mě napadlo, že jedné té sběračce, která hází lístečky přes hlavu do svého těžkého koše, trochu pomůžu. Než začalo natáčení, půjčil jsem si od ní ten koš. Všechny sběračky se seběhly a jásaly. "Tady se s námi dře Evropan! Je to možný?" Tím jsme si je koupili. Dotočili jsme a přijela skupina Němců. Aniž by se zeptali, začali sběračky filmovat. Byl z nich cítit hrozný pocit nadřazenosti. Ženy se k nim otočily zády a bylo po filmování.

Býval jste na cestách často hrdý, že jste z Československa?
Velice často. Když jsme na samém začátku našeho putování řekli, že jsme Čechoslováci, tak to bylo, jako když pustíte zlaťák na mramor. Tak to zazvonilo. Ono stačilo ukázat pas.

Ztratili jste ho někdy?
Na to jsme si s Jirkou dávali bacha. Věděli jsme, že bez pasu je s námi konec. Asi byste koukal, jak vypadal! Postupně jsme si ho nechávali prolongovat, v Argentině nám ho svázali do kůže. Nahromadili jsme do něj 273 štemplů a víz, jiný takový na světě nenajdete. Na všech hranicích to byla atrakce, některé ambasády nám vydávaly víza i gratis. Ono to bylo i díky autu - měli jsme na něm jednak československou vlaječku a pak praporek autoklubu. A ten byl zlacený. Když jsme přijeli na bolivijsko-peruánskou hranici, celníci začali salutovat.

S tím pasem vás stejně obdivuju. Byl bych schopný ho ztratit hned za Rozvadovem.
My nikdy. Jirka vždycky říkal, že jsem pečlivka. Měl jsem na doklady takovou taštičku a dával na ně velikánský pozor.

Pokud vy jste byl větší pečlivka, kdo z vás dvou byl větší nervák?
Asi já. Jirka byl kliďas, vyvažovali jsme se. Taky byl šikovnější při opravě auta. Pokud něco haprovalo, byl to jeho džob. Jeho tatínek byl přece jenom tatrovák, to já byl syn ajznboňáka, můj táta kočíroval parní lokomotivu.

Díky němu jste se vlastně vydal na svou první cestu.
Svým způsobem ano. Když mi bylo šestnáct, tak jsem si vyplnil železniční volňásek - díky tatínkovi jsme měli tři do roka - a vyrazili jsme s bráchou do Jasini. Do nejzazšího konce Podkarpatské Rusi, dnes patřícího k Ukrajině. To byla moje první velká cesta. Ohromně mě to inspirovalo. Poznal jsem, že svět je víc než jen okolí Plzně, kde jsem se narodil.

V září přišel do kin film Století Miroslava Zikmunda

4. srpna 2014

Musí v člověku zůstat kus kluka, aby se z něj stal opravdový cestovatel?
Asi jo. Nesu si to dodneška. Pořád jsem zvídavej kluk. Pozor - zvídavej, ne zvědavej. Zvědavá je tetička z Ladových obrázků, která sedí se zkříženýma rukama v okně.

Jaký je svět ve srovnání s tím, jak jste ho viděl před lety?
Nebezpečnější. Kamarád mi vyprávěl, jak jel přes Tibet, hledal stopy po Hedvábné stezce. Procházel místa, kudy se čínské hedvábí pašovalo do Palmyry. Viděl Everest ze severu, úplná nádhera. Pak ale v Urumči spatřil čtyři Číňany stát zády k sobě, každý měl v ruce připravenou pušku a byl ochotný vystřelit na kohokoli, kdo by chtěl vyjádřit něco proti čínské vládě. Tatatata - hned by to pokropili. Tohle za našich časů nebylo. Jen si to vezměte, my jsme prožili koloniální Afriku, byl klid. Byli jsme v Italy ovládaném Somálsku. Italové, stejně jako další koloniální mocnosti, si nemohli dovolit boje mezi jednotlivými kmeny. Postarali se o pořádek. Schválně zkuste jet do Somálska dneska, jestli se vrátíte živý!

Voní vám dálky pořád stejně, jako když jste byl dvacetiletý?
To víte, že mě lákají! Jenže si moc dobře uvědomuju, že mi je pětadevadesát. Že už nemám na to, abych se sbalil a zítra vyrazil do Tibetu. A druhá věc: už jsem toho viděl tolik, že nic dalšího už by se mi do hlavy ani nevešlo. Svět se tak šíleně změnil! Kdyby mě někdo táhnul spřežením volů do Nepálu, nejedu. Vždyť já ho zažil ještě v době, kdy se tam neflákaly miliony turistů. Přijeli jsme tam druhý rok, kdy se Nepál otevřel cizině. To byl rok 1961. Potkal jsem tam Hillaryho, celý večer jsme si spolu povídali. To už se nikdy nemůže opakovat.

Bojíte se, že to se světem bude ještě horší?
Ano. A to jsem realista, respektive opatrný optimista. Počítače nás jednou zničí. Tempo, jakým jejich moc roste, je závratné. Mizí i určitá klukovská romantika, která byla dřív běžná. Podívejte se mi tamhle do knihovny, mám tam všechny verneovky. Byl jsem odkojený detektivními povídkami zvanými cliftonky. Jeden z nás kluků je vždycky koupil, půjčovné pak bylo pro všechny dvacet halířů. Četl jsem je ve škole pod lavicí, za šedesát minut jsem knihu musel přečíst, aby se dostalo na dalšího. Jak to asi mají kluci dnes?

Autor:
  • Nejčtenější

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  17.3 19:21

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Světové legendy lenošení. Seznamte se s nejkrásnějšími termály světa

16. března 2024

Po celém světě bychom napočítali přes šest tisícovek termálních pramenů, ale koupat se dá jen v...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Kapverdy jsou perla uprostřed Atlantiku. Bílé pláže, ferraty i život pod sopkami

11. března 2024

Premium Sopečné peklo, zelený ráj a tisíce lidí v dírách v zemi. Kapverdské ostrovy nabízejí rozmanité...

Až tři metry sněhu. Rakouská střediska, kde si prodloužíte lyžařskou sezonu

14. března 2024

Letošní zimní sezona v Alpách pokračuje. A to bez ohledu na teploty, které v posledním měsíci...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Tajemství přehrad: Slapy jsou ikonou našich vodních děl

17. března 2024

Seriál Tajemství přehrad nás dnes zavede k jednomu z nejznámějších vodních děl u nás, na Slapy. Třetí...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

OBRAZEM: Kde se natáčí Survivor. Ostrov Hispaniola je rájem i peklem

19. března 2024

Nejnovější série reality show Survivor Česko & Slovensko se natáčí v Dominikánské republice na...

Amsterdam v boji proti zlým turistům přitvrzuje a nasadil kvíz

18. března 2024  17:22

Amsterdam v průběhu let vyzkoušel různé způsoby, jak potlačit nepříjemný cestovní ruch, od...

Pozoruhodné botanické zahrady světa zrcadlí džungle, pouště i velehory

18. března 2024

Byť jde primárně o respektované badatelské instituce, návštěva jejich areálů suchopárná rozhodně...

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  17.3 19:21

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...