»První Čech stanul na severním pólu« hlásily před šesti lety titulky novin. Ne zrovna palcové,třeba říci. Zatímco Rakušané sledovali »svého« Messnera při přechodu Grónska bez dechu, polárník Miroslav Jakeš musí počítat při podobné akci s trochu menší pozorností. Prý to s ním nijak zvlášť nehýbe.
Sláva tedy není pro cestovatele hlavní motivací?
Jde mi hlavně o ten úžasný prožitek, fascinuje mne těsný kontakt s přírodou. Statistiky a nějaká proslulost jsou vedlejší. Některé věcis tím vším ale nedílně souvisejí: není samozřejmě dost peněz na vše, o čem sním. Pak člověk zjistí, že obraz budovaný v médiích je nezbytný pro to, aby příště uskutečnil další ze svých cest.
Proč zrovna těch devadesát stupňů severní šířky?
Nebyla to dávná dětská touha, pěší cesta na severní pól. Na hory jsem jezdil až kolem dvacítky, ty věci mě vzaly trochu později. Možná mě ovlivnil polárník Nansen. Byl to dobrodruh každým coulem a vrhal se do šíleně odvážných podniků.
Vy plánujete věci s rozvahou?
Jistě. Jakmile se na nějakou cestu shromáždí finance,za pár dnů jsem schopen zabalit věci a vyrazit. Je však samozřejmě třeba neopomenout detaily. Časem zjistíte,že nejdůležitější jsou zdánlivé maličkosti. Rychle se vzpamatovat, když vás osud dostane do úzkých: spadnete do ledové vody, je třeba rychle postavit stan, orientovat se v neznámém terénu. Polárník zřejmě musí počítat s množstvím nepříjemností... A ty je třeba překonat. Můžu s malou mírou nadsázky prohlásit, že to je právě to, co mě na těchto cestách tak baví. Téměř jásám, když mě ledový vítr řeže do tváře. Někdy mám skoro hmatatelný pocit, že se proti mně vše spiklo: počasí, výstroj, spojení, prostě celý okolní svět. Právě v takovýchto chvílích přichází ten úžasný pocit - ale ne hned,až po chvíli, když se člověk v bezpečí uvolní. Uspokojení přijde nenápadně,tak nějak samo od sebe.
Není tedy jednodušší jet s cestovkou?
Povalovat se někde v Bibione, to by pro mne byl ztracený čas. Ovšem jet do polárních končin pod hlavičkou cestovky není až tak špatný nápad. Občas připravuji zájezdy pro turistické kanceláře. Myslím, že tím mnoha lidem ušetřím čas a předám cenné zkušenosti - informace by jinak pracně museli shánět a to zabere skutečně mnoho času. Teď ovšem nemluvím o snobských cestách - třeba letadlem na skok na severní pól.
Měníte ještě na místě nějak svůj program?
Často je to nutné. Mění se počasí, m usím také sledovat, v jaké jsou ostatní kondici.
Z čeho máte největší obavy?
Když jsem sám, tak především ze zranění. Stojíte na jedné straně Grónska a víte, že na tu druhou prostě musíte dojít za každou cenu. Taková věc jako vymknutý kotník může znamenat konec. Obávám se jakékoli ztráty orientace. Je to hrozný pocit být v jednotvárné polární krajině a nevědět, kde jste.
Co je vaším nejbližším cílem?
Mám tajný sen: dojít pěšky a sám na severní a jižní pól. Zatím to ale pro mne vypadá tak, že nejtěžší je na takovou cestu shromáždit prostředky.
MIROSLAV JAKEŠ vedle expedice na severní pól v květnu roku 1993 uskutečnil množství dalších výprav.Navštívil několikrát Antarktidu, Island, Kanadu, Špicberky, Grónsko.V září 1996 uskutečnil náročný přechod grónského ledovce v náročných podmínkách - sám a bez vysílačky.600 kilometrů urazil za třicet dnů. V roce 1986 se stal rovněž prvním Čechem, který zdolal v zimním období nejvyšší horu západní polokoule - Aconcaguu.
Sláva tedy není pro cestovatele hlavní motivací?
Jde mi hlavně o ten úžasný prožitek, fascinuje mne těsný kontakt s přírodou. Statistiky a nějaká proslulost jsou vedlejší. Některé věcis tím vším ale nedílně souvisejí: není samozřejmě dost peněz na vše, o čem sním. Pak člověk zjistí, že obraz budovaný v médiích je nezbytný pro to, aby příště uskutečnil další ze svých cest.
Proč zrovna těch devadesát stupňů severní šířky?
Nebyla to dávná dětská touha, pěší cesta na severní pól. Na hory jsem jezdil až kolem dvacítky, ty věci mě vzaly trochu později. Možná mě ovlivnil polárník Nansen. Byl to dobrodruh každým coulem a vrhal se do šíleně odvážných podniků.
Vy plánujete věci s rozvahou?
Jistě. Jakmile se na nějakou cestu shromáždí finance,za pár dnů jsem schopen zabalit věci a vyrazit. Je však samozřejmě třeba neopomenout detaily. Časem zjistíte,že nejdůležitější jsou zdánlivé maličkosti. Rychle se vzpamatovat, když vás osud dostane do úzkých: spadnete do ledové vody, je třeba rychle postavit stan, orientovat se v neznámém terénu. Polárník zřejmě musí počítat s množstvím nepříjemností... A ty je třeba překonat. Můžu s malou mírou nadsázky prohlásit, že to je právě to, co mě na těchto cestách tak baví. Téměř jásám, když mě ledový vítr řeže do tváře. Někdy mám skoro hmatatelný pocit, že se proti mně vše spiklo: počasí, výstroj, spojení, prostě celý okolní svět. Právě v takovýchto chvílích přichází ten úžasný pocit - ale ne hned,až po chvíli, když se člověk v bezpečí uvolní. Uspokojení přijde nenápadně,tak nějak samo od sebe.
Není tedy jednodušší jet s cestovkou?
Povalovat se někde v Bibione, to by pro mne byl ztracený čas. Ovšem jet do polárních končin pod hlavičkou cestovky není až tak špatný nápad. Občas připravuji zájezdy pro turistické kanceláře. Myslím, že tím mnoha lidem ušetřím čas a předám cenné zkušenosti - informace by jinak pracně museli shánět a to zabere skutečně mnoho času. Teď ovšem nemluvím o snobských cestách - třeba letadlem na skok na severní pól.
Měníte ještě na místě nějak svůj program?
Často je to nutné. Mění se počasí, m usím také sledovat, v jaké jsou ostatní kondici.
Z čeho máte největší obavy?
Když jsem sám, tak především ze zranění. Stojíte na jedné straně Grónska a víte, že na tu druhou prostě musíte dojít za každou cenu. Taková věc jako vymknutý kotník může znamenat konec. Obávám se jakékoli ztráty orientace. Je to hrozný pocit být v jednotvárné polární krajině a nevědět, kde jste.
Co je vaším nejbližším cílem?
Mám tajný sen: dojít pěšky a sám na severní a jižní pól. Zatím to ale pro mne vypadá tak, že nejtěžší je na takovou cestu shromáždit prostředky.
MIROSLAV JAKEŠ vedle expedice na severní pól v květnu roku 1993 uskutečnil množství dalších výprav.Navštívil několikrát Antarktidu, Island, Kanadu, Špicberky, Grónsko.V září 1996 uskutečnil náročný přechod grónského ledovce v náročných podmínkách - sám a bez vysílačky.600 kilometrů urazil za třicet dnů. V roce 1986 se stal rovněž prvním Čechem, který zdolal v zimním období nejvyšší horu západní polokoule - Aconcaguu.
