Chafífův dům dostal přímý zásah 4. února. Na místě zemřeli čtyři z pěti synů, z nichž dva byli inženýři a jeden student medicíny, i jediná dcera, která byla učitelka. Chafíf, manželka a poslední syn vyvázli se zraněním. "Pamatuji si stále na tu zoufalost a pocit ztráty. Zničený dům, mrtvé děti, peníze i majetek v nenávratnu. Za několik minut jsem přišel o vše. Chci něco vzkázat: Nic lepšího než mír není. Mír, a nikoli peklo je cesta pro lidské bytosti," říká muž sedící vedle tiše plačící ženy.
Basra, rodiště Sindibáda z pohádek Tisíce a jedné noci, někdejší turistické a obchodní středisko, nyní chudé a živořící město. Jeho dva milióny obyvatel jsou na frontové linii už skoro dvacet let. Basra byla častý cíl spojeneckých letadel za války v
Zálivu především pro svoji polohu - leží na hlavní silnici mezi Bagdádem a Kuvajtem. Byla rovněž srdcem bojů za irácko-íránské války v letech 1980 až 1988 a ocitla se v centru šíitského povstání proti Bagdádu po válce v Perském zálivu.
Nad ní vedou trasy pravidelných hlídkovacích letů amerických a britských letadel monitorujících bezletové pásmo nad jižním Irákem. Piloti těchto letadel mají oprávnění shazovat bomby, pokud je ohrožuje irácká protiletecká obrana. Pro Basru válka ještě neskončila. "Stále padají bomby a pořád platí sankce, což je taky druh
boje," říká sedmačtyřicetiletý taxikář Valíd Chalíl.
"Krize díky Bohu brzy skončí. Nechceme boj, chceme mír," přiznává obchodník Raad Hanún. Jeho kolega Sálih Mahdí ztratil za státního převratu v roce 1963 jednoho bratra a druhého za války s Íránem. Iráčané prý nyní trpí, ale bez prezidenta Saddáma Hasajna by trpěli daleko víc.
"Zvykli jsme si na válku, protože my jsme na straně dobra. Dokud je tu Saddám, vše je snadné," tvrdí. Ale i on přiznává, že už má dost řinčení zbraní. "Nic není
neřešitelné. Jsme spravedlivá a mírumilovná zem a ne válečníci. Tahle krize je mrak na letním nebi, který brzo odplyne," utěšuje se. Basřané vedou od války v Zálivu vlastní každodenní boj o chleba. Většina je závislá na přídělech, které vláda rozděluje v rámci programu "ropa za potraviny".
Kdysi tu panoval čilý ruch, v palmových hájích si pod většinou vlídným nebem užívali bohatí Arabové ze zemí Perského zálivu, nemálo jich přijíždělo z Kuvajtu. "Bez vládních přídělů by mnozí neměli co dát na stůl. Ty časy, kdy tu žili nejbohatší z bohatých, jsou pryč," říká vládní úředník Kázim. Infrastruktura města se rozpadá. Pravidelně je vypínán elektrický proud, kanalizace protéká do bahnitých silnic. Vláda
až nyní začala s provizorními opravami kanalizačního systému díky příjmům z ropy kontrolovaných OSN.
O tom, jaké zoufalství musí panovat v rodinách, svědčí pravidelné páteční trhy. Lidé na chodnících rozkládají televizory, rádia, ledničky, oblečení, ba dokonce žárovky, dětská kola či videohry, za něž potřebují utržit peníze na chybějící jídlo. "Prodávám tu věci vnuků. Nemám žádné příjmy. Rodina žije z mé penze, což je 150 dínárů (osm amerických centů) měsíčně," vysvětluje jeden z prodávajících, sedmdesátiletý Júsuf Husajn. Bohatství nezažil ani před válkou. Jako zedník tehdy vydělával 70 dínárů. "Ty věci, které tu prodám, nám nemůže nikdo nahradit," konstatuje s hořkostí.
Basru založili v 7. století Abbásovci a v nejlepších časech obchodovala i s tak vzdálenými zeměmi, jako je Čína. Kromě toho poskytla útočiště intelektuálům a proslula architekturou, univerzitou a mešitami. Dnes má dosud nezhojené jizvy z bojů v podobě zničených domů a strategického mostu. Navzdory pravidelným monitorovacím letům se zdá, že Saddám Husajn město pevně svírá a nedopustí, aby se mu zase vymklo z rukou. Přesvědčíte se o tom, když se rozhodnete zajet si do Basry z Bagdádu po dálniční 550kilometrové trase. Celou cestu budete míjet vojenské hlídky, které vás několikrát zastaví. Vojáci nevypadají nijak výhrůžně, protože jsou si jistí, že mají vše pod kontrolou.
 Irák dnešních dnů. |
