Co k ní potřebujete? Vlastně nic. Pas, něco málo peněz (na taxík, který vás vezme na letiště, ale městská doprava taky není k zahození, že?) a pak taky přívětivou cestovní kancelář či leteckou společnost. A taky mobil - to aby vám ta milá CK mohla zavolat a zeptat se: "Dobrý den, nechcete s námi zítra letět do Petrohradu a zpět?" Co říct? "No, já nevím. Tak třeba jo."
V letadle (nebojte, nebude to žádný Iljušin, ale nový Boeing) dostanete snídani a něco dobrého k pití a když budete mít štěstí - tak jako já - čeká vás nádherně jasný a klidný dvou a půl hodinový let ve výšce něco málo přes 10 000 metrů. Uvidíte Varšavu (když máte dobré oči), Vislu, krásná lotyšská (nebo litevská) jezera a bělomodré Baltské moře. A přesně ve chvíli, kdy by vás to přeci jen mohlo začít nudit, se drobečky na zemi začnou pomalu měnit v krabičky a ty pak rychle v krychle - přistáváme.
Petrohrad je - přesně v duchu sovětského hesla "sámije balšóje" - obrovské město. Jeho sláva sahá (tedy alespoň co se rozlohy týče) od obzoru k obzoru. Nezapomeňte si během přistávacího manévru všimnout místní speciality: zahrádek. Je to ta obrovitá předměstská plocha, co na první pohled vypadá jako nekonečné smetiště, posázené trubkami, trámy a plechy. I na ten druhý...
Letiště s omšelým nápisem St. Petersburg je nejlepším dítkem socialistického realismu. Nápaditá šedá se mísí s originálními odstíny hnědé a okrové. Vně i uvnitř. Karosa, která jakoby by teprve před několika (20) lety vyjela z garáží Kačerov se elegantně proplete kolem bílomodrých speciálů místní společnosti Pulkovo a - vítejte v Petrohradě!
Že přijíždíte jen na otočku? Nevadí. Úředník je neoblomný. Vyplnit bumášku, tavárišč. Dotazník sice vypadá, jakoby byla ještě z dob, kdy ještě byl Sajůz ňérušímij, ale co: pořádek musí být. Pak už se konečně ocitáte v letištní hale. No co vám mám povídat - je krásná. Má čekárnu, záchodky, a tak. Anebo parkoviště před před letištěm! Rovné, černé, asfaltové.
Ale honem zpátky dovnitř - právě se tam schyluje k jedné z místních specialit: hašení jezdících schodů. Odvážný opravář se hrdinsky vrhá do oblaku dýmu...a za chvíli není až na pár sazí na nose o čem hovořit. Letiště znovu uléhá ke spánku. Příjemně ospalou atmosféru hulvátsky narušuje jen hlouček podivínů v červených hábitech s čísly, který si přímo hale bezohledně pohrává s míčem, nosí sem a tam podivnou kovovou věc se zlatou soškou navrchu a co chvíli zaskřehotá: "Mistříííí!" Asi nějaký avangardí tanečně - pěvecký soubor. To víte - Petrohrad.
Ale to už místní rozhlas zachrchlá a dav se dává do pohybu. Ještě odevzdat bumášku, a - hurá zpátky do letadla.
Cože? Ptáte se: a co Ermitáž, křižník Aurora, Zimní palác? A kde je vlastně vůbec ten Petrohrad?? No co se divíte. Vy asi neznáte pravidla bleskové návštěvy. Všechny ty věci jste si přece mohli dlouho prohlížet, dokonce z krásné ptačí perspektivy! No nevadí. S bleskovým zájezdem máte vždycky ještě druhou šanci. Cestu zpátky. Aurora je třicet kilometrů severozápadně, ústí Finského zálivu.
PS: Málem bych zapomněl! K té báječné cestě potřebujete vlastně ještě jednu maličkost - přebývat v jakékoli zemi, kde se čas od času narodí nějaký ten mistr světa. Ideální je třeba hokejové mužstvo.
 Zimní palác u řeky Něvy. Z letadla jej můžete zahlídnout, ale jen na několik vteřin. |
