Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Město stínů

  1:40aktualizováno  1:40
- Libyjský Ghadámes byl kdysi pro všechny perlou Sahary. Nejúžasnějším místem v moři písku. Byl, ale už není. Není, přestože jeho ulice,domy, obchody a mešity stojí tam, kde stávaly vždy. Ale v ulicích není slyšet zvuk kroků. V obchodech nejsou kupci ani zákazníci. V mešitách se nikdo nemodlí. Není kdo - ani v domech nikdo nebydlí.
Ghadámes, tedy jeho stará, slavná část, vypadá jako po výbuchu neutronové bomby. Je to mrtvé město. Město stínů. Že neznáte Ghadámes? S tímhle byste tedy neobstáli u celých generací T uaregů, Berberů a Arabů, jejichž karavany po staletí putovaly pouští. Pro ně byl Ghadámes, kdysi nejjižnější výspa římského impéria, zjevením, branou civilizace poté,co se vynořili z dun Sahary. Neobstáli byste s tím ani před Evropany, kteří ještě v 50. letech jezdili do Ghadámesu na romantické víkendy. Ghadámes byl cosi jako T imbuktu, ovšem cosi mnohem krásnějšího. Jenže... »Naše město už zmizelo. Zdi zůstaly, ale zmizel jeho duch,« říká pětašedesátník Muhammad Sarir, který pamatuje staré časy. Učitel matematiky a geometrie, dnes však již v důchodu, si přilepšuje jako průvodce turistů. Pojďme tedy s ním do uliček perly pouště, která dnes patří k památkám UNESCO. Máte baterku? V emte ji s sebou. Neboť Ghadámes je neobvyklé město. Shora vypadá jako létající talíř, který dosedl na zem. Nemá totiž půdorys. Jeho ulice jsou tunely a jeho domy nemají okna. »Domy se stavěly vedle sebe, aby se dotýkaly jeden druhého, a tak nemohly mít okna,« vysvětluje učitel. Místo oken osvětlovaly domy jen průduchy ve střeše. Ty střechy se dotýkaly jedna druhé, takže shora je město kryto jednou obrovskou terasou jako pokličkou, jež z uliček udělala tunely. Bylo to hotové bludiště chodbiček. Pouze některá náměstíčka zůstala odkrytá. Město tak žilo ve dvou patrech. »V ulicích dole chodili muži, nahoře na terase se pohybovaly ženy,« říká Sarir. Proč? Na to se ho neptejte. Vysvětlení by bylo lechtivé. Nebylo by dobré, aby se v uzounkých uličkách, kde tma je sestrou hříchu, kolem sebe prosmýkávali muži a ženy. Někdy je člověk dokonce úplně oslepen. To když vyjde z prudkého světla náměstí do tmavé chodby. Pak nevidí nic. A v noci tady byla tma černější než černá. Jak to lidé vůbec dělali, aby se nesráželi? »Spíš jsme se slyšeli. Já jsem zakašlal, on zakašlal, a tak jsme si o sobě dali vědět, abychom se vyhnuli.« Muži tím, že vyhnali ženy na terasu, získali lepší pozice. V podzemí bylo i za padesátistupňových veder příjemně. Ještě dnes se sem starší v létě vracejí. »Jak se máš, Rašíde?« zdraví Muhammad Sarir přítele z dětství. Rašíd se pohodlně rozvaluje na lavici ve výklenku ulice. Společně pak kvůli turistovi z Evropy vzpomínají, jaké to tehdy bylo, když v úzkých uličkách bylo ještě živo. »Každý věděl, co se v které domácnosti vaří,« říká jeden. »A také kvůli čemu se hádají,« směje se druhý. Domácnosti dělila od sebe jen ulička, často sotva metrová. A zdi z hlíny, písku a palmového listí. Uvnitř však domy s chatrnými zdmi, jak je vidět v místním muzeu, nabízely poměrně pohodlí. Zdi ověšené koberci, ložnice, kuchyně. A pane Sarire, ehmm, kampak jste chodili na záchod? »Měli jsme tam takovou komůrku, vždy u venkovní zdi. Když byla plná, zeď jsme zvenčí z ulice prorazili a co bylo uvnitř jsme odnesli na zahrady jako hnojivo.« Později Sarir nachází na jedné domovní zdi těsně u země půlkruhovité místo, kde omítka je jiná, novější. »Podívejte, tak tady z druhé strany byl záchod.« Ghadámes měl sice suché záchody, ale zato měl skoro vodovod. Ne takový, jak si jej představujeme. Byly to kanálky, které rozváděly vodu pod zemí do mešit a na některá náměstí. Voda, to byla krev města. Bez ní by se Ghadámes rychle zadávil žízní. Bez ní by ani nevznikl. Leží totiž na místě, kde vyvěrá artézský pramen. Každá rodina měla přidělen přesně vyměřený čas, po nějž mohla odvádět vodu do zahrady, aby zavlažila datlové palmy. Voda byla i sociálním inženýrem určujícím možnosti města: 6500 lidí, to je jedenáct stovek rodin. A pro ně 24 000 palem. V íc by pramen neuživil. Každý si střežil tu svou kapičku. Když přišla na rodinu Muhammada Saririho řada se zavlažováním, odměřoval se čas vodou kapající z džbánu na náměstí uprostřed města. Když voda dokapala, museli Saririové přívod do své zahrady bleskem uzavřít. »Kdybychom přetáhli, tak by nás další na řadě zabil. Připravili bychom jej přece o čas a vodu.« Když je řeč o vodě, přichází otázka, která by pro muže, jenž v životě nevytáhl paty ze Sahary, mohla být skoro poťouchlá: umíte plavat? Ach, samozřejmě, že Muhammad Sarir umí plavat. »Pojďte, něco vám ukážu.« Na kraji města je bazén, hluboký trychtýř, kde karavany napájely velbloudy. »Sem jsme se chodili koupat.« Ale teď je nádrž prázdná, tichá a opuštěná. Kráčet Ghadámesem je jako chodit městem duchů, jen občas někoho potkáte. Pryč jsou doby, kdy město bylo křižovatkou na karavanní cestě mezi Ghanou a Káhirou. Tehdy mužům z karavan, šťastným, že opouštějí ve zdraví nebezpečnou zemi T uaregů, vyjížděli ghadámeští obchodníci daleko v ústrety a dělali s nimi první obchody. Kolem města hořely táborové ohně, vyprávěly se příběhy, ržáli velbloudi. A město bohatlo. Soumrak těchto dob zažil i Sarir. To když byl ještě dítě. Později nákladní auta (a také konec obchodu s otroky) odsunula velbloudy do historie, knížek a muzeí. Pak přišel další pokrok. Muammar Kaddáfí nechal postavit vedle starého Ghadámesu nový. Moderní bytovky s televizními anténami. Prosklenou restauraci. A lidé, celé město, šli za lepším. »Já bych možná ještě šel zpátky. Jsem tady zvyklý, můj život je tady. Ale moji synové, ti už nikdy,« říká Sarir. »Rád bych se sem vrátil, ale ono už to nejde.« Dnes prý žije ve starém Ghadámesu asi šest lidí. Město je tiché, plné stínů a škodí mu deště. Hliněné zdi se rozpadají, neboť takovou péči jako v dobách, kdy se o každý dům starala jedna rodina, už nikdy mít nebudou. »Všechno se to jednou rozpadne,« říká sklesle pan Sarir. Nejvyšší čas vyrazit do Ghadámesu.

Může se hodit
PROČ PRÁVĚ TAM
Ghadámes leží asi 600 kilometrů od Tripolisu. Úctyhodné autority jako třeba Lonely Planet říkají, že pokud můžete navštívit v Libyi pouze jediné pouštní město, pak si vyberte jedině Ghadámes.Je to ojedinělý a dobře udržovaný příklad pouštní architektury, jenž je na seznamu chráněných míst UNESCO.

CO SI PROHLÉDNOUT
Především starou medínu, na niž potřebujete průvodce.Škoda by byla vynechat i místní muze um, kde lze dobře pochopit, jak vypadal život Tuaregů a Berberů ve městě.K ustodi umějí česky tedy alespoň slova jako »ahoj«, »dobrý«, »holky«. Je to památka na Čechoslováky, kteří tam před lety stavěli silnici. Před městem je kamenitá poušť, za městem začínají písečné přesypy.Asi dvacet kilometrů od Ghadámesu jsou v poušti dvě krásná jezírka.

JAK SE TAM DOSTAT
Do Libye a na Saharu těžko doporučit cestu na vlastní pěst, zařizování i pohyb na místě by byly obtížné.Jedinou cestovní kanceláří v ČR, která organizuje cesty do Libye, je brněnská CK Eminent, tel 05/45233829.



Ghadámes - perla pouště

Autor:




Nejčtenější

Estonský hrad Kuressaare (Arensburg)
100 POHLEDŮ: Důstojníci na procházce u hradu v Kuressaare - Arensburgu

Pro období let 1890 až 1914 se vžilo označení Belle Époque - „krásná doba“. Právě v tomto období vznikla většina fotografií, které jsme zařadili do seriálu 100...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

V Sieře Leone přišlo po masivním sesuvu půdy o život až tisíc lidí. (14. srpna...
Jak bahno utopí tisíc lidí. V přelidněném Freetownu katastrofě sami pomohli

Při masivních sesuvech půdy v metropoli západoafrické Sierry Leone Freetownu zemřelo více než 400 lidí, z toho zhruba sto dětí. Dalších 600 se stále pohřešuje,...  celý článek

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

Další z rubriky

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Lidé procházejí kolem protituristického graffiti v historickém centru...
V Evropě se zvedá odpor proti turistům. Je jich moc, zlobí se místní

Protesty v Benátkách a Barceloně, zvláštní opatření v Římě a Dubrovníku. V nejpopulárnějších turistických destinacích Evropy se šíří protituristické nálady....  celý článek

Cestou necestou
Puchýře jako dvacka a klopýtání v dešti, to je slavný dánský pochod

Tři dny intenzivní chůze napříč dánským ostrovem Fyn spolu s dalšími 850 nadšenci pěší turistiky, tak vypadá akce nazvaná Fjällräven Classic Denmark. Treku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.