Zdroj: Mapy © PLANstudio
Československá pohraniční obranná linie, složená z navzájem palbou propojených bunkrů či pevností, se stala legendou, a to i díky několika neúspěšným pokusům Němců o jejich zničení. Neuvěřitelná pak není jen jejich odolnost, ale i rychlost, s jakou vznikly. Začaly se stavět až v roce 1935 a jen do září roku 1938 bylo postaveno 226 těžkých a okolo 10 000 lehkých objektů.
Brambory vystřídali nadšenci
Za minulého režimu vojenské pevnosti víceméně chátraly, nebo v nich byly uskladněny brambory, um prvorepublikových stavitelů se soudruhům "nehodil do krámu". Rekonstruovat je začali - hlavně dobrovolníci z klubů vojenské historie - až po listopadu 1989.
Jedním z míst, kde se jim to opravdu povedlo, je Náchod a jeho okolí, kde navíc lze za pár hodin obejít tři různé druhy pevností. Jedna je dokonce prakticky v centru města, poblíž supermarketu Kaufland.
Ta však na své znovuzrození čeká, shání se povolení a peníze na opravu, takže zatím je první na řadě pěchotní srub Březinka. Cesta k němu vede sice hezkou krajinou, ale do prudkého kopce, takže mu možná mnozí turisté nevěnují tolik pozornosti, kolik by zasloužil.
Tím spíš se ale musí ocenit úsilí dělníků, kteří v těchto těžkých podmínkách pracovali, ale hlavně nadšenců, co mu o 50 let později vrátili zašlou slávu a stále v něm stráví hodně času, zatímco se tu střídají v roli průvodců i pokladníků zároveň.
Dvojpodlažní srub je přibližně ve stejném stavu, v jakém se nacházel po dokončení v roce 1938, kdy zde sloužilo 32 vojáků a důstojníků sedmé roty III. praporu 18. pluku.
Chybějící postele
Při prohlídce ubikací někoho zarazí, že postele jsou tu jen pro poloviční počet mužů. Nejde ale o žádnou nedbalost, nýbrž úmysl. Vojáci se totiž ve službě nepřetržitě střídali, ti, co buď pozorovali okolí ze zvonu věže, nebo stáli u zbraní, stále připraveni k jejich použití, ji logicky na nic nepotřebovali.
Palba z kanonu ráže 47 mm, případně několika těžkých i lehkých kulometů měla mít pro nepřátele smrtící účinky, všechna místa v terénu se totiž navzájem kryla, takže se jí nedalo uniknout. Účelem pak bylo zadržet útok agresora prvních čtrnáct dní, než by dorazily očekávané posily, což se netýká jen Březinky, ale celého obranného valu.
Čelní stěna a strop srubu mají tloušťku přes dva metry, takže dobýt ho jen pěchotou, bez masivního použití tanků či dělostřelectva by šlo jen obtížně, pokud vůbec. Pevnosti do značné míry eliminovaly předpokládanou vojenskou převahu Němců, o tom, jak by obstály ve skutečném boji se, bohužel, můžeme jen dohadovat.
Dokonale bylo vyřešeno odvětrávání, za normálních okolností by se totiž posádka musela udusit zplodinami kysličníku uhličitého, vycházejícími z použitých zbraní. Firma, která hrubou stavbu dokončila za necelý půlrok, se v řemesle opravdu vyznala.
Za ostnatým drátem
Nejen vybavení zbraněmi či jejich replikami je stejné jako před okupací, najdeme tu i dobové uniformy a další tehdy používané předměty. Sehnat je či případně udělat přesné napodobeniny také asi nešlo zrovna lehce.
Z fotografií totálně zdevastovaného objektu, což byl stav, v němž ho členové Klubu vojenské historie přejímali, si lze udělat nejlepší obrázek, kolik úsilí museli vynaložit, aby se mu vrátila původní podoba.
Kousek nad Březinkou je i další součást opevnění, malý bunkr pro čtyři vojáky (říká se mu obecně řopík, podle zkratky ŘOP - Ředitelství opevňovacích prací). Jejich úkolem bylo za pomoci jednoho těžkého a dvou lehkých kulometů zastavit či zpomalit postup agresora.
Jedinci trpící klaustrofobií by se v něm při delším pobytu asi necítili dobře, prostory jsou opravdu velmi stísněné, vše je podřízeno funkčnosti. Řopíků se postavilo vůbec nejvíc ze všech typů opevnění, přičemž byly tři typy - pro tří-, čtyř- a sedmičlennou posádku (ještě dnes je lze najít všude možně, i nedaleko od Prahy, třeba na Berounsku).
Tím, že se mohly navzájem podporovat palbou, představovaly smrtelnou hrozbu pro pěší vojsko. To by se navíc muselo vypořádat s dalšími nástrahami v podobě různých překážek za i před ostnatým drátem. Pro představu, jak to vypadalo, je jeden malý venkovní úsek rekonstruován do přibližně stejné podoby.
Může se hoditJak se tam dostat Užitečné weby |
Dělostřelci nastupují
Z úplně jiného soudku je dělostřelecká tvrz Dobrošov, vzdálená zhruba dva kilometry. Tu se bohužel nepodařilo nikdy dostavět, scházel k tomu necelý rok. Nicméně i torzo, co se z tvrze zachovalo, vzbuzuje úctu. Bylo vyrubáno 1 750 m spojovacích chodeb ( v hloubce 20-39 m pod zemským povrchem ) a cca 750 m podzemních sálů (budoucí kasárna, sklady, technické zázemí,...). Přibližně polovina z těchto prostor byla vybetonována, píše se na specializovaném webu opevneni.vojenstvi.cz.
Jde o mamutí několikapatrový labyrint chodeb vedoucích až třicet metrů pod zemí, ta úplně nejdelší, spojovací, má délku šest kilometrů! Dejte pozor, ať se neztratíte, neodbočujte ze směru prohlídky, varuje průvodce cestou dolů po točitých schodech, kterých je mimochodem kolem dvou set.
Při prohlídce Dobrošova je nutné zapojit i fantazii a při pohledu do prázdných prostor si představovat, že tam měla být třeba ubikace družstva, sklady munice, atd... Té mělo být ostatně požehnaně, podle zbrojního plánu patřily do výzbroje mohutné dělostřelecké kanony, houfnice, minomety, to vše s dostřelem až do vzdálenosti dvanácti kilometrů.
S tím vším by se museli případní okupanti vypořádat, stejně jako s předpokládaným houževnatým odporem posádky, čítající 571 mužů, ta totiž už neměla kam ustoupit. Většina z těch, co si tyto prostory projdou, se neubrání pocitu, zda kapitulace po Mnichovské zradě byla opravdu nezbytná...
Mimochodem, co by "kamenem dohodil" se nachází pěchotní srub Jeřáb - ten už byl improvizovaně vyzbrojen a obsazen pětadvaceti muži.
Tajné zbraně a Jirásek
Pozornosti Němců tyto stavby pochopitelně neunikly, i když se k nim dostali přece jen o něco později (Náchodsko nepatřilo do oblasti Sudet). V roce 1940 je použili k natočení propagandistického válečného filmového týdeníku na téma "Úspěšné dobývání Maginotovy linie", později jim posloužily jako cvičný terč.
Dlouho se ale nevědělo, jaký typ munice se zde zkoušel, to se zjistilo až v roce 1993. Šlo o střelu Röchling, jednu z tajných zbraní třetí říše. I když měla dokázat prorazit až několik desítek metrů nadloží a zasáhnout pevnost i hluboko pod zemí, proti českému železobetonu příliš neuspěla, dovnitř se dostala jen jedna, a to otevřenou střílnou…
Prohlídku lze zakončit v prostředí o poznání příjemnějším, než jsou ponuré podzemní prostory, v restauraci na nedaleké Jiráskově chatě, a má to i jistou souvislost. Armáda ji totiž v roce 1937 kvůli obavám ze špionáže celou zabrala (z věže přilehlé rozhledny byla totiž vidět výstavba opevnění jako na dlani).
Dnes se z ní lze kochat výhledem na okolní krajinu, doporučuje se ji navštívit raději hned po příchodu, po dobrém jídle už zájem o krásy přírody poněkud klesá, zvlášť při představě chůze do schodů.
I samotná chata má však bohatou historii. U příležitosti sedmdesátých narozenin spisovatele Aloise Jiráska byl 9. ledna 1921 položen její stavební kámen (předtím tady stála od roku 1895 jiná, ta však kapacitně nestačila). Sám autor nechal do jejich základů vložit tento text: "Bud' požehnána, chato milá, stůj pevně v bouřích všech…"
