Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Reportáž ze země, kam asi nikdy nepojedete na dovolenou. Ale můžete

aktualizováno 
Několikrát byla vyhodnocena jako jedna z nejméně navštěvovaných zemí světa, kde prý kromě hromad písku nic není. Snad právě tato reputace nás nakonec k návštěvě Mauritánie přiměla. A jak to často bývá, skutečnost se jevila úplně odlišně. Vítejte v tajemné zemi, která nakonec z Evropy není ani příliš vzdálená.

V poledním slunci jsou prašné uličky Chinguetti liduprázdné. Jen občas jeviště oživí nějaké to apatické zvíře. | foto: Vít Štěpánek, pro iDNES.cz

„Klid, vojáci vám pomůžou. Buď se vyspíte na jejich stanici nebo vám seženou dopravu do Terjitu.“ Desítky minut to vypadá, že ostatní – stoprocentně mužské – osazenstvo mikrobusu neřeší nic jiného než náš dopravní problém.

Už jsme si na to vlastně trochu zvykli. Objevit se s evropskou tváří v Mauritánii znamená, že místní mají přirozenou tendenci se o nás postarat. Proti jižněji ležícím oblastem je to vítaná změna.

Tato etapa naší road show západní Afrikou vede z mauritánské metropole Nouakchottu k severovýchodu, do oázy Terjit, jednoho z velmi mála osídlených údolí ve vnitrozemí této pouštní země.

Fotogalerie

Mikrobus si to uhání na plný plyn směr Atar po kvalitní asfaltce (to je v Mauritánii hodně vzácný druh) a po pěti hodinách cesty nás v devět večer vysazuje na odbočce do Terjitu.

Četnická stanice je ovšem opuštěná a naši spolucestující se nám ze všech sil snaží rozmluvit nápad dojít zbylých dvanáct kilometrů do oázy pěšky.

Automobilová světla budí majitele kamenného miniobchůdku. Řidič mu vysvětluje situaci, někam se telefonuje a záhy přichází zpráva, ať chvíli počkáme, že dva vesničané prý za chvíli pojedou kolem a naloží nás.

Vzhledem k tomu, že za poslední hodinu jsme na „hlavní“ silnici potkali jediné auto, moc tomu nevěříme a připravujeme se na noční pochod pod hvězdami. Ty mimochodem svítí do jinak absolutní tmy tak intenzivně, že to slovy nelze popsat.

Nouakchott dělí od Ataru 450 kilometrů. Cesta je většinou přímá a pěkně...

Nouakchott dělí od Ataru 450 kilometrů. Cesta je většinou přímá a pěkně monotónní.

Na plošině nad Terjitem je bezútěšné sucho, krajinu oživují jen nečetné...

Na plošině nad Terjitem je bezútěšné sucho, krajinu oživují jen nečetné sukulenty.

Za chvilku ale skutečně přijíždí pick-up, nabírá nás a brzy jsme v Terjitu. Alespoň v to doufáme. Po krátkém pochodu z odbočky závějemi písku klepeme na první kamenné stavení a navzdory pokročilé hodině už za chvilku s místními popíjíme výtečný mauritánský čaj.

Tahle část saharského tripu se povedla - i přesto, že v noci je v beduínském stanu nechutná zima a bereme na sebe vše, co máme sebou.

Oáza mezi skalami

Po rozbřesku si všímáme zašlé cedule u cesty, která hlásá „Oasis Terjit Touristique“. Zní to jako silná ironie, žádní návštěvníci tu nejsou, natož třeba obchody se suvenýry či jiná turistická infrastruktura.

Náš domácí nám ukazuje směr do centra oázy, kterou tvoří strmé a úzké údolí zaplněné stovkami palem. Vyvěrá tu hodně vody, některé prameny jsou téměř horké, jiné chladnější.

Po osvěžení v jedné z přirozených vodních nádrží se škrábeme po skalách vzhůru, abychom si užili pohled na Terjit z ptačí perspektivy. Okolní krajina je tu pěkně rozmanitá: voda se zařízla do skalní plošiny, jejíž okraje se lámou dolů v kolmé útesy, místy vystupují docela výrazné hřbety.

Pohled na oázu Terjit z hrany okolních útesů. Vyškrábat se sem dalo dost práce...

Pohled na oázu Terjit z hrany okolních útesů. Vyškrábat se sem dalo dost práce i potu, ale kdo by při takovém pohledu litoval.

Když pohled sklouzne do větší dálky, všímáme si písečných depresí (prohlubní - pozn. red.), místy oživených solitérními stromy. Kromě pár desítek kamenných domků Terjitu pod námi nejsou nikde v dohledu žádné známky lidského osídlení.

Pouštní odysea

Pěší kolečko u Terjitu zakončujeme rozverným sjezdem po zadní části písečným svahem zpět do údolí, bereme batohy a míříme zpět k silnici s úmyslem něco si stopnout.

Místní se nám gesty snaží naznačit, že to není úplně dobrý nápad. Proč ale, to se nám pro jazykovou bariéru nedaří zjistit. Připisujeme to teplotě, která se v poledne přehoupla přes třicet (za rozbřesku bylo o dvacet stupňů méně) a vyrážíme na pochod po asfaltu vedoucím zpět do „civilizace“.

Je ovšem naším údělem urazit celých dvanáct kilometrů k hlavní autostrádě po svých. Během následujících dvou hodin totiž z Terjitu nejede jediné auto. Už chápeme ta gesta, přes poledne prostě není žádný provoz.

Z okolních scenérií oči přecházejí. Ve kterém že filmu jsme tohle viděli?

Z okolních scenérií oči přecházejí. Ve kterém že filmu jsme tohle viděli?

Nakonec nelitujeme. Do batohů jsme si naštěstí vzali dost vody a během pochodu pod žhnoucím sluncem v ohlušujícím tichu kolem nás defilují nadpozemsky krásné scenérie fantaskních stolových hor, pokroucených osamocených stromů i písečných přesypů.

Užíváme si je dosyta a dosyta, konečně máme Saharu pořádně pod kůží. Na konci cesty, když se dostáváme k rozcestí a teplota už začíná trochu klesat, si řekneme: jaké je to vlastně štěstí, že nic nejelo.

Chinguetti, odlesky staré slávy

Na dopravu do Ataru a dál pak čekáme už jen půlhodinku. To je v zemi, kde čas plyne klidným tempem, zanedbatelný časový úsek. Dalším cílem je Chinguetti (výslovnost: šingetý), kdysi významná zastávka na transsaharských karavanních cestách, místo svým věhlasem srovnatelné s Timbouctou či Tamanrassetem.

Chinguetti proslulo jako posvátné místo islámu a stalo se cílem muslimských poutníků, kteří nebyli schopni vykonat dlouhou cestu z odlehlé části západní Afriky až do Mekky. Místo se také vyvinulo ve významné středisko islámské, ale i světské vzdělanosti, fungovalo tu několik starobylých islámských knihoven, v nichž se uchovaly stovky let staré manuskripty.

Minaret Velké mešity v Chinguetti

Minaret Velké mešity v Chinguetti

Odhadem polovina domů v Chinguetti je opuštěných a v drsném pouštním podnebí se...

Odhadem polovina domů v Chinguetti je opuštěných a v drsném pouštním podnebí se rychle rozpadá.

Skoro všechno ale odnesl čas, respektive měnící se geopolitické a také klimatické poměry. Dnešní Chinguetti leží stranou všech důležitějších tras, ztracená lokalita kdesi na Sahaře, na konci prašné cesty vedoucí nikam.

Snad právě toto je jeho hlavní půvab: lokalita je sice zapsaná na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, ale přibližně polovina budov ve staré části města je rozpadlých a dávno neobývaných.

Když za soumraku bloumáme pískem zavátými uličkami starého Chinguetti, obklopuje nás magická, nepopsatelná atmosféra. Je skoro úplné ticho, které ruší jen občasné zamečení zbloudilé kozy, případně zakvílení pouštního větru.

Slunce, které ještě před chvíli vytínalo ostré a dlouhé stíny, padá rychle za obzor a kamenné zdi se balí do šeravé tmy. Při pohledu vzhůru narušuje horizont jen mohutný minaret Velké mešity. Za chvíli se kolem nás prosmykne několik stínů, to místní spěchají na večerní modlitbu.

A za pár sekund scénu prořízne hlas muezína svolávajícího věřící do svatostánku. Stojíme mlčky a dovnitř jen nakukujeme. Víme, že v této části Afriky nemuslimové nejsou na půdě posvátných islámských míst vítáni.

Za rozbřesku na dunách u Chinguetti

Za rozbřesku na dunách u Chinguetti

O slabých deset hodin později, tentokrát za ranního šera, vyrážíme na duny za městečkem. Jsou tu poctivé ergy, i desítky metrů vysoké hromady písku, jejichž ostré hřebeny začínají s prvními paprsky hrát roztodivnými barevnými odstíny.

Široké a mělké vádí, táhnoucí se z Chinguetti severovýchodním směrem, nás asi po hodině přivádí k malému palmovému háji, kolem něhož je seskupeno několik nuzných stavení. Vlastně ne tak nuzných. Mají tu totiž k dispozici to nejcennější, co v oblasti lze mít: vydatný a spolehlivý zdroj vody.

Bývalo ale jistě líp, o čemž svědčí napůl zaváté ohrady opuštěných zahrádek i ruiny mnoha dalších stavení o kus dál. Jejich obyvatele vyhnala základní existenční nejistota. Poušť zde prostě postupuje takovým tempem, že se tomu bez moderních technologií nedá čelit. A zdroje obživy ubývají.

O dva dny později nás nabírá pick-up na cestu zpět do „civilizace“ už v šest hodin ráno. Stokilometrová cesta do Ataru trvá slabé dvě hodinky a během ní opět zažíváme pouštní svítání. Tohle představení se nikdy neomrzí.

Nepotkáváme jediné auto a za sebou necháváme jedno z nejúžasnějších míst, které jsme kdy na světě viděli. A chceme se někdy vrátit.

Může se hodit

Bezpečnost
Většina západních zemí před „nikoli nezbytnými“ cestami do Mauritánie varuje a oblasti mimo pobřežní zónu nedoporučuje navštěvovat vůbec. To je i pozice Ministerstva zahraničních věcí České republiky. S ohledem na to, že v relativně osídlené části země (tj. od pobřeží až po zmíněné pouštní oázy) je již mnoho let klid, se toto varování jeví spíše jako preventivní; během pobytu jsme nezaznamenali ani náznak nějakého problému. Na pohyb cizinců dohlížejí časté policejní hlídky, rozmístěné na všech hlavních silnicích a je dobře mít předem vyplněný normalizovaný dotazník se základními údaji o vaší cestě, tzv. fiche. Před cestou si projděte na webu cestovatelská fóra (ideálně ta ve francouzštině) a před odjezdem do pouště si důkladně zjistěte aktuální situaci přímo na místě.

Jak přežít Mauritánii
Teď už to jde docela snadno: vízum dostanete na hraničním přechodu (letiště Nouakchott nebo hlavní pozemní přechody), musíte mít biometrický pas a zaplatíte na místě 55 €. Pro komunikaci s místními je velkou výhodou aspoň základní znalost francouzštiny, kterou ovládá většina populace. Lidé jsou většinou kromobyčejně přátelští a snaží se být nečetným návštěvníkům nápomocni. Spoje veřejné dopravy, tj. mikrobusy, jezdí sice řídce, ale jsou relativně pohodlné; v Nouakchottu jsou všude k dispozici laciné taxíky. Cenová hladina je mírná, pod úrovní českých cen. Od návštěvníků se očekává respekt k islámské kultuře. Prakticky všechny ženy nosí nejméně šátek, často i nějakou variantu čádoru; není to však zákonem nařízeno.

Autor: pro iDNES.cz




Nejčtenější

Řecký ostrov Kos zasáhlo zemětřesení, v hlavním městě způsobilo značné škody na...
Řecký ostrov Kos zasáhlo zemětřesení, vyžádalo si nejméně dva mrtvé

Nejméně dvě oběti a 120 zraněných si na řeckém ostrově Kos v Egejském moři vyžádalo zemětřesení o síle 6,7. Uvedl to podle řecké agentury ANA starosta ostrova....  celý článek

Řecký ostrov Kos zasáhlo zemětřesení, v hlavním městě způsobilo značné škody na...
Celý dům byl jako z gumy, popisují turisté zemětřesení v Egejském moři

Noc strávenou na lehátkách má za sebou řada turistů na řeckém ostrově Kos, stejně jako návštěvníci tureckého letoviska Bodrum. Obě oblasti zasáhly v noci silné...  celý článek

Lahodná kremšnita. Kdo jednou ochutná, nikdy nezapomene.
Sedm parádních pokladů chorvatské domácí kuchyně, které musíte ochutnat

Už žádné zásoby s sebou! Přestože jsme měli dlouhá léta pověst paštikářů, kteří si na Jadran vozí hory vlastního jídla, v poslední době se karta obrací a Češi...  celý článek

Dlouhé stráně
Jak si prožít Tour de France v Česku. Vyzkoušejte si parádní české kopce

Přirovnání ke Staré dámě cyklistiky je samozřejmě nutné brát s nadsázkou, nicméně i v Česku se najdou pořádně dlouhé a prudké kopce, na kterých můžete alespoň...  celý článek

Festival světla Signal 2014
Lákadlo pro turisty. Pražský festival světla sbírá ocenění po celém světě

Signal festival patří po několika letech k největším kulturním událostem v České republice. Do seznamu prestižních akcí ze všech koutů světa jej teď zařadil i...  celý článek

Další z rubriky

V poledním slunci jsou prašné uličky Chinguetti liduprázdné. Jen občas jeviště...
Reportáž ze země, kam asi nikdy nepojedete na dovolenou. Ale můžete

Několikrát byla vyhodnocena jako jedna z nejméně navštěvovaných zemí světa, kde prý kromě hromad písku nic není. Snad právě tato reputace nás nakonec k...  celý článek

Pláž Maho na ostrově Svatý Martin nabízí dechberoucí podívanou
Stačilo málo. Oblíbený adrenalin na Svatém Martinu tentokrát zabíjel

Asi těžko byste hledali někoho, kdo tráví dovolenou na karibském ostrově Svatý Martin a nešel by se podívat na pláž Maho, kde těsně nad hlavami turistů...  celý článek

Zubačka na Pilatus má sklon trati až 48 %.
Vlak do říše draků. Neskutečný výlet po nejstrmější železnici světa

Od rajského jezera Vierwaldstättersee v srdci Švýcarska stoupá nejstrmější železnice světa na dračí skálu Pilatus. Díky unikátní konstrukci vyšplháte po...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.