Znavení arabští jezdci sesedli z koní a celí utrmácení těžce dopadli na svá místa kolem ohně. Co je mohlo osvěžit, po té kruté celodenní výhni? Jedině šálek silného mátového čaje a zeleninový salát.
Slůvko salát Evropanovi sugeruje představu křupavé hlávky, okrouhaných mrkví a zálivce z vychlazené ledničky. O tom si nechte v Maroku jen zdát. Tady znají jiné recepty. Obrovské dýně, vařenou mrkev, lilek a koriandr, smažené papričky v záplavě fazolové omáčky. A všechno společně podušené ve velkém keramickém hrnci. Salát hraje všemi barvami, jen do něj kousnout. Takže to učiníte a překvapení je na světě. Ono je to všechno uvařené! říkají převapené výrazy kolem dokola. Chvíli má každý pocit, že se jen tak ze slušnosti přemáhá. Teprve po chvilce se dostavuje to zjištění: Vždyť je to vlastně dobré! Cestovateli postižnému nezvladatelnou hypochondrií k tomu přistupuje pocit, že všechny zákeřné bacily jsou převařené a tím pádem zničené. Před vámi se okolo kulatého stolu míhají malé talíře, servírované tak, aby na ně každý pohodlně dosáhnul. Podávají se ve stejnou dobu jako hlavní jídlo. Kulatý stůl má jednu výhodu: přisednout si může vlastně každý, stačí přidat jeden talíř navíc. Místa je pořád dost. Pokrm u také. Saharské vedro diktuje vsadit na ostré a kořeněné pokrm y. To platí i pro saláty. Nejoblíbenější jsou osmažené pálivé papričky v rajčatové omáčce. Po krajích mírní ostrou pálivou chuť podušený jehněčí mozeček. Ale vždyť to je vlastně umělecké dílko! chce zavolat při pohledu na talíř. Jásavě žluté citronky nakrájené na jemné plátky se nádherně vyjímají na rudém pozadí, tedy na omáčce. Zelenou reprezentuje jemně pokrájená petržel a do ztracena rozprášený zelený pepř. A také kmín, zázvor a třezalka. Z kónického hrnce uprostřed stolu si každý z hostů libovolně nabírá dle chuti. Opravdový nomád nikdy nezůstává u jedné jediné. Není problém se přeorientovat od pálivých chilli papriček ke slaným olivám, či od octové zálivky ke sladkým pudinkovým polevám. Pokud se k takové podušené zelenině přidají ještě vařená vejce, salát se již vlastžně podobá hlavnímu jídlu, alespoň evropskému. Pro Maročana se nic nezmění, stále je to jen příloha. Když tedy arbský gurmán rozpálí jazyk doběla nejpálivější paprikou, natáhne se k dalším u hrnci a nabere si po salátu ze sladkých brambor, posypaných zázvorem. Výraznou žlutou barvu dodá salátu velké množství šafránu. Salátové mísy se liší podle místa původu. Například v okolí Casablancy mají nejraději sladko-kyselý nálev s nakrájenými okurkami. Když se obrovké vodnaté okurky nastrouhají, nasáknou zálivkou a vytvoří jakousi houbovitou směs. Proto se ještě přidají divoké okurky zvané feggus. Jsou vyprahlé a křupavé, poskytnou salátu tu správnou vyváženost. Výsledek je vynikající. Říkají to nejen v Casablance,ale po celém Maroku.
Slůvko salát Evropanovi sugeruje představu křupavé hlávky, okrouhaných mrkví a zálivce z vychlazené ledničky. O tom si nechte v Maroku jen zdát. Tady znají jiné recepty. Obrovské dýně, vařenou mrkev, lilek a koriandr, smažené papričky v záplavě fazolové omáčky. A všechno společně podušené ve velkém keramickém hrnci. Salát hraje všemi barvami, jen do něj kousnout. Takže to učiníte a překvapení je na světě. Ono je to všechno uvařené! říkají převapené výrazy kolem dokola. Chvíli má každý pocit, že se jen tak ze slušnosti přemáhá. Teprve po chvilce se dostavuje to zjištění: Vždyť je to vlastně dobré! Cestovateli postižnému nezvladatelnou hypochondrií k tomu přistupuje pocit, že všechny zákeřné bacily jsou převařené a tím pádem zničené. Před vámi se okolo kulatého stolu míhají malé talíře, servírované tak, aby na ně každý pohodlně dosáhnul. Podávají se ve stejnou dobu jako hlavní jídlo. Kulatý stůl má jednu výhodu: přisednout si může vlastně každý, stačí přidat jeden talíř navíc. Místa je pořád dost. Pokrm u také. Saharské vedro diktuje vsadit na ostré a kořeněné pokrm y. To platí i pro saláty. Nejoblíbenější jsou osmažené pálivé papričky v rajčatové omáčce. Po krajích mírní ostrou pálivou chuť podušený jehněčí mozeček. Ale vždyť to je vlastně umělecké dílko! chce zavolat při pohledu na talíř. Jásavě žluté citronky nakrájené na jemné plátky se nádherně vyjímají na rudém pozadí, tedy na omáčce. Zelenou reprezentuje jemně pokrájená petržel a do ztracena rozprášený zelený pepř. A také kmín, zázvor a třezalka. Z kónického hrnce uprostřed stolu si každý z hostů libovolně nabírá dle chuti. Opravdový nomád nikdy nezůstává u jedné jediné. Není problém se přeorientovat od pálivých chilli papriček ke slaným olivám, či od octové zálivky ke sladkým pudinkovým polevám. Pokud se k takové podušené zelenině přidají ještě vařená vejce, salát se již vlastžně podobá hlavnímu jídlu, alespoň evropskému. Pro Maročana se nic nezmění, stále je to jen příloha. Když tedy arbský gurmán rozpálí jazyk doběla nejpálivější paprikou, natáhne se k dalším u hrnci a nabere si po salátu ze sladkých brambor, posypaných zázvorem. Výraznou žlutou barvu dodá salátu velké množství šafránu. Salátové mísy se liší podle místa původu. Například v okolí Casablancy mají nejraději sladko-kyselý nálev s nakrájenými okurkami. Když se obrovké vodnaté okurky nastrouhají, nasáknou zálivkou a vytvoří jakousi houbovitou směs. Proto se ještě přidají divoké okurky zvané feggus. Jsou vyprahlé a křupavé, poskytnou salátu tu správnou vyváženost. Výsledek je vynikající. Říkají to nejen v Casablance,ale po celém Maroku.
