Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Erg Chebi: Kde skutečnost předčí všechny průvodce světa...

aktualizováno 
Čekal jsem divočinu, prašnou cestu kamenitým předhůřím Saharského Atlasu, možná také návěje písku na silnici a místo toho je tu skvělá asfaltka. Ale to obří, oranžově žluté pískoviště, které se zvedá nad Merzougou, je až neskutečně magické a tajemné. Máme před sebou dva dny v pouštních dunách Erg Chebi.

Naše stopy za chvíli díky větru zmizí. Čas je tu pomíjivou veličinou, která není důležitá. | foto: David Hainall, pro iDNES.cz

Merzouga, vesnice na konci světa

Vesnice Merzouga v hloubi nehostinné kamenité pouště, nad kterou se zvedají snad nejznámější písečné duny Erg Chebi, se nachází v jihovýchodním Maroku. V okolí dun leží v okruhu do 15 km několik menších vesnic, o kousek dál pak najdete ještě dvě na zdejší poměry větší města - Rissany (35 km) a Erfoud (55 km). K alžírským hranicím je to pak necelých 50 km.

Merzouga žije hlavně z turistického ruchu a těží z věhlasu, který jí dává Severoafrická rallye nebo třeba několik reklamních spotů firmy Renault. Díky turistickým průvodcům, které lokalitu náležitě vychvalují, nechybí tato destinace v programu snad žádného cestovatele. Merzouga se může pyšnit i největšími zásobami podzemní vody v Maroku.

Fotogalerie

Zastavujeme u malého hotýlku Auberge Camping La Tradition na samém okraji písečných dun. Otáčím se zády k budově a přímo přede mnou se zvedá jedna z největších dun v Maroku. "Sakra, to je pískoviště!" nevěřím svým očím. Pískový krtinec se totiž zvedá do výšky přes 160 m.

"Davide," bere mě za ruku náš skvělý řidič Mohamed, "pojď, představím tě majiteli hotelu. Je potřeba udělat byznys." "Jasně, málem bych zapomněl," bručím si pod fousy, "obchod je na prvním místě" a odkládám foťák. Na stole v hotelové hale už stojí konev s čajem, skleničky a talíř s oříšky a mandlemi. Netrvá to dlouho a naše představy o programu a finanční náročnosti se nakonec setkávají a můžeme vyrazit.

S velbloudy je to stejné jako s lidmi, každý je jiný!

Dromedár

  • Původní byl zřejmě v zemích současné severní Afriky a Arábie. Mezi přirozené biotopy dromedárů patřily polopouště, pouště a suché stepi.
  • Typickým znakem tohoto majestátného korábu pouště je hrb na hřbetě, který jej chrání před přímým sluncem. Z tuku v něm obsaženém se uvolňuje energie a voda.
  • Životu v nehostinných podmínkách se dromedár přizpůsobil dokonale. Během dlouhého období bez vody může bez následků ztratit až 27% své hmotnosti. Tuto ztrátu hravě vyrovná během 10 minut, kdy najednou vypije velké množství vody.

Velké batohy zamykáme v jednom z hotelových pokojů a s sebou si na zbytek dne, noc a část zítřejšího dopoledne bereme jen oblečení, spacák, tři litry vody a fotografickou techniku. "Pojď," gestikuluje Ahmed, "tebe si posadím jako prvního!"

Jsem trochu nesvůj, chtěl jsem fotit a místo toho dostávám instrukce, jak a kde se držet. Kousek za mými zády stávkuje jedno zvíře a odmítá stažení smyčky provazu přes dolní čelist, vydává hlasité hrdelní zvuky a snaží se utéct. "S velbloudy je to stejné jako s lidmi," směje se Ahmed, "každý je jiný! A teď dej pozor, hodně se to zhoupne." Držím se hrazdičky před sebou a najednou jsem přes dva metry nad zemí a nechce se mi spadnout. Netrvá dlouho a sedí i zbytek výpravy a můžeme vyrazit.

Chvíli mi trvá, než si zvyknu na zvláštní houpavou chůzi velblouda jednohrbého, který je ze své přirozenosti mimochodník. Znamená to, že při chůzi kráčí oběma levýma nebo oběma pravýma nohama zároveň. Velbloud jednohrbý se také často označuje jako dromedár. Ve volné přírodě byl tento savec již vyhuben a žije již jen ve zdomácnělé formě.

Chůze v písku je neuvěřitelně příjemná. Pro změnu ale chvíli trvá, než si

Chůze v písku je neuvěřitelně příjemná. Pro změnu ale chvíli trvá, než si člověk zvykne na to, že nesedí na velbloudu.

Karavana stoupá na jednu z menších dun. Chůze po rovině a do kopce je příjemná,

Karavana stoupá na jednu z menších dun. Chůze po rovině a do kopce je příjemná, ale z kopce se zvířata boří a člověk se musí pevně držet hrazdičky.

Západ slunce, bubny Berberů a noční nebe jako vyšívané

Pomalu se noříme do hloubi písečných dun. Je vidět, že karavany s turisty tudy chodí poměrně často. V písku před námi je požehnaně stop. Rozhodně nemám pocit divočiny a odlehlosti civilizace, ale nevím, jak bych dokázal sám v téhle čarokrásné krajině přežít.

Věčný vánek přenáší zrnka písku a vytváří stále nové originální tvary, které s klesajícím sluncem a prodlužujícími se stíny nabírají nebývalé plasticity. Snažím se nedržet hrazdičky před sebou a fotografovat. Moc mi to ale nejde. Houpavá chůze a nečekané pohyby zvířete pode mnou mě nutí udělat více fotografií než obvykle.

Najednou zastavujeme a opouštíme sedlo. "Z tamté duny nad námi bude hezky vidět západ slunce," upozorňuje nás Ahmed a váhu svého tvrzení podtrhuje výmluvným gestem. "A nezapomeňte ten snowboard!" připomíná s rozesmátou tváří, "jezdí se na něm dobře dolů."

Slunce pomalu zapadá za jednu z největších písečných dun v Maroku.

Slunce pomalu zapadá za jednu z největších písečných dun V Maroku.

Na zápraží hotýlku

Na zápraží hotýlku "Auberge Camping La Tradition".

Škrábeme se nahoru a při prvních krocích si musím srovnat nohy. Posed na velbloudu je přece jen širší a třísla trpí. Chvíli jdu hodně zeširoka a připadám si jako námořník, který hledá na houpavé palubě stabilitu. Dvacet minut chůze do prudkého svahu a po ostrém pískovém hřebeni stojí určitě za to. Viditelnost je vynikající a sluníčko bude zapadat přímo za nejvyšší dunou v celém Maroku, která se vypíná přímo před námi a za ní se rýsuje hřeben Saharského Atlasu.

"Tak jdeme na to prkno!" volá kamarád, "kdo to všechno chce zkusit?" Pár bláznů se vždycky najde a tak o legraci není nouze. Přece jen sandály nejsou ideálním obutím, které by dostatečně drželo nohu ve volném vázání. Prkno a snowboardista válející sudy na písečné duně pak působí na poušti jako zjevení z jiného světa.

Slunce ale zastavit nejde a světelné divadlo začíná. Už jako malý kluk jsem hltal knížky a články, které se nějak dotýkaly putování karavan vyprahlými krajinami a v každé té knížce byl sugestivně a s literárním umem popisovaný západ slunce v písečných dunách. Nic se ale nevyrovná vlastnímu zážitku. Krajina najednou získá úplně jiný rozměr, prodlužující se stíny modelují písečné duny do bizarních a nečekaných tvarů a na malou chvíli vše ztichne. Najednou se zastaví čas. Ten okamžik je krátký, slunce tu totiž zapadá opravdu rychle.

Tajine

Tajine je výraz označující jak pokrm, tak speciální keramický hrnec s kónickou pokličkou, v němž se jídlo pomalým dušením připravuje.

Musíme se vrátit k velbloudům. Na tábořiště nám zbývá ještě necelých 45 minut. Ze sedla slézáme už za tmy. Naši berberští přátelé nás usazují do stanu a za chvíli přinášejí čaj. "Večeře bude později, omlouvá se Ahmed, "tajine se musí dělat pomalu, jinak to prostě není tajine."

Vyšel měsíc a obloha se rozzářila bezpočtem hvězd. Něco podobného, i když s tak silnou září měsíce, jsem zažil v mongolské stepi, kde v okruhu 500 nebo 600 km nebyl jediný elektrický světelný zdroj. Tady také nic neruší volný pohled na nebe.

Místní už takových východů slunce viděli nespočet, přesto se na malou chvíli

Místní už takových východů slunce viděli nespočet, přesto se na malou chvíli zastaví a mlčky vítají každý nový den.

Tradiční večeře pod hvězdami

K pozdní večeři se podávají tradiční marocká jídla. Jako předkrm dostáváme rýži s čerstvou zeleninou a jako hlavní chod tradiční kuřecí tajine, jídlo které se musí dlouze dusit společně s nějakou aromatickou omáčkou a zeleninou ve speciálním hrnci s pokličkou. Maso je tak nádherně měkké a kořením provoněné.

Nevím, jestli to bylo pozdní večeří nebo atmosférou, ale mám pocit, že lepší tajine jsme za celé putování nejedli. Po večeři se scházíme před stanem. Naši berberští přátelé berou do ruky bubny a činely a začíná strhující noční produkce pod hvězdnou oblohou. Bubnů je tu nakonec víc, ale ani při velké snaze nestačíme rychlým rukám zkušených bubeníků.

"Jestli máte dobrý spacák," ozývá se Ahmed, "můžete spát pod širákem. Ráno bude dost chladno, ale máme tu ještě nějaké volné deky." Ulehám do svého horami osvědčeného péřáku s vědomím, že mně přece zima být nemůže. Když ale musím ráno vylézt, dává se do mě zima a opět si potvrzuji, že občas bylo dobré dávat ve škole pozor.

Rytmické bubnování Berberů prý dokáže strhnout i hudebního neznaboha a člověka,

Rytmické bubnování Berberů prý dokáže strhnout i hudebního neznaboha a člověka, který to s rytmem moc neumí. Nevěřil jsem, ale je to pravda.

Neopakovatelný začátek nového dne

Málem jsme zaspali východ slunce. Ahmed huláká a nutí nás ke spěchu a nám nezbývá než doufat, že ví proč. Jdeme jen asi deset nebo patnáct minut na jednu z menších dun nad táborem. Nestíháme ani poprosit Ahmeda, aby donutil naše velbloudy si sednout, a s otevřenou pusou zíráme na sluneční kotouč, který se právě jako náhodou vyhoupl nad obzor. Krajina dun se jako mávnutím kouzelného proutku mění a díky stínům se stává plastickou. Mám pocit, že v saharské poušti je všechno jiné, takové intenzivnější.

Cestou k hotýlku toho moc nenamluvíme. Ten zážitek je potřeba zpracovat. Teplota stoupá a začíná nám být vedro. U hotýlku Ahmed ještě rozbaluje svůj "kamínkový obchod". Snad každý tu totiž prodává krystaly a zkameněliny, kterých je v kamenité a pusté krajině Saharského Atlasu spousta. "Ahmede, díky," podávám našemu příteli ruku, "bylo to bezva a tady máš na památku to tričko, které se ti včera tak líbilo." "Davide, díky a přijeď někdy na dýl, vezmu tě na tři nebo pět dní do pouště, to bude teprve zážitek!" loučí se Ahmed a mění si tričko s nápisem "Rallye Paris – Dakar" za mé oranžové průvodcovské triko s nápisem "follow me".

Skutečnost nad všechny knihy a průvodce světa

Sedím v autě, koukám z okna a přemýšlím. Písečné duny Erg Chebi pomalu mizí za námi a náš pobyt v Maroku se chýlí ke konci. Ještě navštívíme královské město Fes a Casablancu, ale to hlavní, hory, soutěsky, palmárie a poušť, už máme za sebou. Přátelé, nevěřte knížkám, nevěřte časopisům ani reklamním letákům cestovních kanceláří, protože poušť je třeba vidět, cítit a zažít. Skutečnost je totiž vždycky mnohem, ale mnohem lepší než to, co si člověk může přečíst.

Autor: pro iDNES.cz




Nejčtenější

Výhled směrem na jižní část poloostrova ze stezky Goat´s Path
Klid, který srovná hlavu. Výlet na irský jihozápad je jako cesta časem

Irský jihozápad umí být drsný, ale odměňuje malebnými výhledy. Z útesů můžete pozorovat velryby, ve vesnicích přihlížet výrobě sýra a v národních parcích dojít...  celý článek

Tato společnost, která vyhrála soutěž na provoz rychlíků mezi Plzní a Mostem,...
Jedna jízdenka pro celé Česko. Revoluce na železnici má ale zádrhel: cenu

Projet Česko vlakem různých dopravců má být od konce roku 2019 stejně jednoduché jako ve Švýcarsku. Nebudete si muset pro každý úsek kupovat jízdenku zvlášť,...  celý článek

Jiří Zindulka (vlevo) se synem
Chorvatsko na jachtě. Je to skoro jako na Slapech, říká český kapitán

Nechcete v létě jen tak ležet na pláži? Pronajměte si plachetnici! Dovolená na jachtě nemusí být jen pro milionáře, každý rok takto vyrážejí na moře tisíce...  celý článek

Stavitelé museli překonávat bouře, mlhy a rychle se střídající příliv a odliv....
Přitahuje filmaře i sebevrahy. Kalifornský Golden Gate slaví 80 let

Již 80 let je jedním ze symbolů Ameriky červenooranžový ocelový kolos klenoucí se nad mořským průlivem. Sanfranciský most Golden Gate (Zlatá brána), který byl...  celý článek

„Žlutá“ vyhlídka z Šediny na Berkovský vrch s hradem Starý Berštejn (vlevo...
Nejkrásnější sopky Kokořínska. Kouzelný výlet, který dá zabrat

Symbolem Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko jsou pískovcové rokle, skalní pokličky a labyrinty. V severní části území však narazíte i na parádní kopce...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.