Zatímco v zimě dávají v Maříži lišky dobrou noc a mrzne tam, až praští, s příchodem jara malá osada na trojmezí Čech, Moravy a Rakouska ožívá nebývalým společenským ruchem. Přestože čítá jen jedenáct trvale hlášených obyvatel a rozvaliny většiny stavení mizí v bujném porostu, je v určitých kruzích považován za blba ten, kdo v Maříži ještě nebyl, nebo - nedej Bůh - se hloupě ptá: 'Cože? Jaká Paříž?'
V roce 1991 vznikla v renovované kovárně u Janova rybníka keramická dílna, jejíž uměleckou duší je mladý pražský výtvarník, akademický malíř a sklář Kryštof Trubáček. Do Maříže se od té doby vrací život. K zániku odsouzená víska se stala ojedinělou bizarní enklávou v kraji, kde si lidé často u piva stěžují na těžké časy a ruiny zůstávají ruinami. Konají se tu koncerty, výstavy a představení, většinou pod patronací aktérů a příznivců divadla Sklep.
V samotné dílně, nesoucí jméno zapadlé vísky, návštěvník může vidět při práci točíře i výtvarníky. Kdo chce, vybere si u pece kus surové keramiky k vlastní výzdobě. Pokud máte štěstí a vaše motivy přitom zaujmou charismatickou postavu mistra dílny Kryštofa Trubáčka, můžete se zařadit mezi třicet vyvolených, kteří pro Maříž malují.
Tak, jak se rozšiřuje dílna, lákající milovníky ručně malovaných veselých hrnků, váz a barevných zvířat, roste i zájem o Maříž. Rozvaliny se znovu mění v domy. Do malé osady dva kilometry od Slavonic přijíždějí výtvarníci, herci a umělci, renovují tu staré domy a vnášejí do Maříže ducha, který tato obec nikdy dřív nepoznala.
"Jezdím sem už deset let," říká architekt a herec David Vávra, jeden z organizátorů 'Letní školy duchovního experimentu'. "Kromě divadla, malování keramiky, vytváření koláží, soch a dalších uměleckých artefaktů patří do náplně školy i výstava děl účastníků v podloubích slavonického náměstí. Závěrečný večer s koncertem Sajkdelok Šreml Bendu se už tradičně koná v Maříži ve zrušeném kravíně, o nějž se rozrostla zdejší keramická manufaktura."
Maříž kdysi byla kvetoucí vískou, kde v roce 1865 žilo pět set šedesát obyvatel. Stihl ji však smutný úděl obcí, situovaných příliš blízko západních hranic. Byla obehnána ostnatými dráty a téměř vylidněna, většina stavení včetně zámku vzala za své. Když padly ostnaté dráty, v polorozbořených domech rostly stromy a ve vesničce žilo pár posledních vytrvalců.
I dnes, deset let po revoluci v Maříži stále vítězí hustá spleť křovin nad civilizací. Jako by tu všechno rostlo nějak rychleji, divočeji. Jdete-li po bývalé silnici přes náves k zámku, máte pocit, že vstupujete do pralesa, kde si budete muset cestu prořezávat liánami.
Asi tři sta metrů za vsí je rakouská hranice. Sem vede stará modřínová alej, která zbyla ze zámeckého parku. Táhne se podél hráze Zámeckého rybníka až do Rakouska.
V Maříži je pět rybníků. Nejroztomilejší s torzem lavičky na malém ostrůvku uprostřed býval přímo na návsi. Bohužel v něm nyní chybí nejen kapři, ale i voda. Na břehu rybníčka těsně před vstupem do zámeckého areálu stojí nejhezčí mařížský dům - nádherně zrekonstruované selské stavení z konce 18. století.
Vedle školy, kterou přestavěl na ateliér sochař Martin Ceplecha, stojí mařížský kostelík, jehož původní vitráže chrání fara. Zatím čeká na rekonstrukci a nové vysvěcení.
Zájem výtvarníků je pro tuto zapadlou vesničku a její budoucnost požehnáním. "Mařížská keramika a vše, co sem s ní přišlo, to tu hodně rozhýbalo," říká výtvarnice Zuzana Krajčovičová. I ona do tohoto kraje přenesla svou textilní návrhářskou dílnu, kam je možné kdykoliv přijít a vyzkoušet si práci s potiskem látek.
JAK SE TAM DOSTAT: Z Prahy po dálnici na Brno, odbočit na Jihlavu a pak přes Telč a Dačice
CO JEŠTĚ VIDĚT: renesanční město Slavonice, poutní kostel v lesích Monserat, židovský hřbitov v Dolním Bolíkově
 Typická mařížská keramika |
 Typická mařížská keramika |
 Janův rybník s bývalou kovárnou, dnes keramickou dílnou |
