Není úplně jasné, proč na přehlídkách novinářské fotografie existují určité soutěžní kategorie. Například Umění či Příroda. Každoročně se lze na výstavách Czech Press Photo i World Press Photo velmi snadno přesvědčit, jak jsou tyto kategorie upozaděny. Prakticky nikdy se snímek z těchto kategorií nestane vynášenou fotografií roku. "Zvířátka" vesměs fungují coby závěrečná útěcha za společenské hrůzy, na něž byl divák nucen hledět v přední části přehlídky.
Fotografie přírody slouží jako dekorace, dezert, či patrně jako humanistické alibi, že svět je zde přece představován neredukovaně, v relativní úplnosti.
Důsledek je zřejmý: i vysloveně skvělé snímky zvířat, pořízené téměř určitě s ohromným nasazením a rizikem, zůstávají nedoceněné - v rámci přehlídek vítězných prací nejsou považovány za zcela plnohodnotné.
MIZEJÍCÍ OBŘI. Tak se nazývá série snímků asijských slonů od Palaniho
Mohana z letošního ročníku soutěže World Press Photo.
Je jako člověk!
Příznačné je, že už dvakrát se v rámci Czech Press Photo stal vítěznou fotografií záběr, v jehož centru se nachází vodním živlem ohrožené zvíře. V roce 1997 to byl snímek Petra Joska, jenž zachytil psa plovoucího ulicemi zatopeného Uherského Hradiště.
O pět let později byl nejvýše oceněn záběr Reného Jakla, na němž podstupuje v pražské zoo (marný) boj o život tonoucí slon Kádir. Zejména v druhém případě se jednalo o záběr vizuálně podprůměrný. Ani v jednom případě nešlo prvořadě o zvířata. Pes a slon byli alibisticky i metaforicky "použiti" pro připomenutí události a živelní katastrofy, kterou česká společnost a média v daném roce nejvíce prožívaly.
Ale i u vizuálně dokonalých fotografií obrazů, jakým je například záběr ledního medvěda krmícího se na drobné kře, člověk fotografuje především sám sebe, respektive své představy o světě.
ZÁCHRANA TUČŇÁKŮ. Fotografie Jona Hrusy ze závěru akce v JAR, při níž byli odchyceni a opět vypuštěni tučňáci ohrožení havárií ropného tankeru.
Estetizuje si nehostinné končiny, "zkrásňuje" boje na život a na smrt včetně požírání tvora tvorem. V oku slona zas pozorujeme vypjatý stav, možná hrůzu; to oko nás děsí a současně je nám slona líto. Ale v první řadě to sloní oko slouží jako zrcadlo pro spatření a uvědomění si našich vnitřních strachů a úzkostí. Takové psychické pochody často ústí do jednoduchých zvolacích vět, spontánně vyslovených při spatření zvířecích výjevů: Je jako člověk!
Nad snímky zvířat si uvědomujeme, že na planetě jsme jen jedni z mnoha, byť jsme těmi (možná jen zdánlivě) nejmocnějšími. Znejišťuje nás to v naší nabyté pýše, ale zároveň nás toto zjištění či lépe připomenutí zvláštním způsobem uklidňuje. Na takových snímcích -při jejich exponování i při jejich prohlížení - příliš nejde o lásku ke zvířatům ani o ekologii. Dotkneme se takovými záběry toho zvířecího, přirozeně "nelidského" v nás.
NÁLET. Senegalské děti na úprku před hejnem kobylek
na fotografii Pierra Holtze oceněné v roce 2004.
Kde leží přirozenost?
Britský popularizátor zoologie Matt Ridley napsal knihu Původ ctnosti (česky vyšla před šesti lety). Polemizuje v ní kromě jiného s představou, že člověku je vlastní ekologické jednání a že moderní člověk na ně pouze "zapomněl". "Mnohem podloženější závěr však zní, že našemu druhu není žádná instinktivní ekologická morálka vlastní, že ohleduplné zacházení s přírodou nepatří k naší přirozenosti," píše Ridley.
"Etickým postojům k životnímu prostředí a přírodě se tudíž musíme naučit navzdory naší přirozenosti, a nikoliv v souladu s ní. Nejsou nám vrozeny. Přiznejme si, že jsme to beztak dávno tušili."
Paradoxem či specifickou rozeklaností, která je obsažena ve fotografiích zvířat, je tedy souběžná přítomnost přirozenosti a nepřirozenosti, vydělování se z přírody, ale současně nemožnost popřít, že jsme jejími dětmi. Jestli se z ní někdy vydělíme, pak už to nebudeme my.
PRVNÍ LEKCE ZABÍJENÍ. Školení malých gepardů zachytil
Tomasz Gudzowaty v roce 1998 v keňském národním parku Massai Mara.
