Magniová nikdy neměla příliš velké ambice

Ž ď á r n a d S á z a v o u - Má za sebou přes desítku samostatných výstav - ve Žďáru nad Sázavou, Velkém Meziřící, Dačicích nebo v Blansku - a její sochy byly k vidění i na řadě výstav kolektivních. Své obrazy několikrát předvedla i v zahraničí a za návrhy cvičebních úborů dostala dvě první ceny na kdysi tak slavných celostátních spartakiádách. Růžena Magniová vystudovala brněnskou uměleckoprůmyslovou školu a po maturitě celkem čtyři roky spolupracovala se slavnou filmařkou Hermínou Týrlovou; byla vlastně její první výtvarnicí. "Film mě tehdy moc bavil a paní Hermína byla mimořádný člověk i umělec. Dělala jsem pro ni první loutky, předtím ve svých filmech používala například klubíčka vlny. Jenže když jsme se s manželem vzali, nebyla ve Zlíně nejmenší šance sehnat byt. On bydlel v mužských domovech, já v ženských a scházeli jsme se v lesíčku."

Rostislav Magni byl také výtvarník. Ve Žďasu mu nabídli práci v propagačním oddělení, a hlavně dali mladým manželům byt. Růžena Magniová  byla pak osm let doma s malými dětmi, potom začala učit na lidové škole umění. "Ve Žďáru i v blízkém Novém Městě žilo poměrně hodně výtvarníků, takže jsme si tu brzy našli přátele. O tom, že bychom šli na takzvanou volnou nohu a zabývali se jenom uměním, jsme neuvažovali. Můj muž se angažoval v osmašedesátém roce, takže mi dalo velkou práci, než jsme se vůbec dostala do Svazu výtvarných umělců. Že by mi povolili svobodné povolání, na to se nedalo pomýšlet. Ale mě škola bavila, setkávání s dětmi pro mě byla tou nejlepší inspirací," vzpomíná žďárská malířka. Ve své tvorbě - při malování obrazů už pětatřicet let využívá techniku batikování, která je jinak doménou hlavně textilních výtvarníků - vycházela i z rodného kraje. V okolí Bučovic má hlína barvu od světlé hnědé až téměř po černou. A právě tyhle odstíny se nejvíc objevovaly na jejich obrazech. Víc času si ale na ně mohla najít až v důchodu. Výuku nadaných žďárských dětí převzala jedna její dcera, druhá vystudovala kunsthistorii, takže jablka nepadla daleko od stromu.

To u ní tomu bylo jinak, její otec byl kožešník a matka úřednice. I když sami měli ke kumštu daleko - pravda, matka se roky věnovala amatérskému divadlu a tatínek velmi dobře zpíval - svou dceru podporovali. Hodně jí ve vztahu k výtvarnému umění pomohl i jeden učitel, který odhalil její talent a zapůsobil i na jejího otce a matku. Možná nadání podědila po strýci, který si vedl osobitý deníček s kresbami.

S manželem si Růžena Magniová  výborně rozuměla, i když se někdy říká, že manželství dvou kumštýřů nejsou úplně ta prává a často mívají bouřlivý průběh. "My dva jsme se dobře doplňovali, já dělala obrazy, můj muž sochy, takže jsme na sebe ani nemohli žárlit nebo spolu soutěžit. Na chalupě jsme měli každý svůj ateliér a hodně jsme si o tom, co děláme, povídali. Samozřejmě jsme si někdy své věci i vzájemně zkritizovali, což nám určitě prospělo. Co muž zemřel, už na chalupu nejezdím, bez něj se tam necítím dobře. Chybí mi, protože byl nejen dobrý umělec, ale i dobrý člověk," říká malířka, která dnes má malý ateliér přímo ve své m žďárském bytě, obklopená svými obrazy a manželovými sochami. Dál maluje, ale přiznává, že nemá žádné velké ambice, že je vlastně nikdy neměla.

"Jistě jsou lidé, kteří si přejí vystavovat třeba v Praze. Já bych asi i mohla, protože dcera v Praze pracuje, ale neláká mě to. Možná jsem až moc skromná, možná neškodí, když člověk má větší sebevědomí a chuť hodně se prosadit. Já jsem ale se svým životem spokojená, i s tím co dělám. Ráda čtu, miluji básnické knížky, ale třeba na jejich ilustrování bych se necítila. Vyjadřovat se malbou je mi bližší než kresbou," říká členka Klubu výtvarných umělců Horácka.

Své v českých podmínkách zvláštní jméno získal její muž po svém předkovi Italovi, který přešel do Čech po první světové válce. Seznámil se tu s Francouzkou, vzali se a už v Čechách zůstali. "Právě po svých předcích měl nejen tvář, ale i velký temperament. Jeho výbušnost mně zpočátku vadila, protože sama mám spíš klidnou povahu, ale časem jsem si zvykla," říká už jednasedmdesátiletá umělkyně a dodává: "Pokud mi něco chybí, je to právě můj manžel. Myslím, že on - a samozřejmě i naše dvě děti - byl to nejlepší, co mě v životě potkalo.