Maglev, vlak, který umí létat

Rychlý jako střela, drahý jako vesmírný koráb. Tak se dá ve zkratce charakterizovat supervlak Maglev, jenž má být odpovědí na budoucí potřeby už tak zahlcené japonské dopravy. A možná nejen jí. S využitím síly magnetů má dosahovat závratných rychlostí. S trochou nadsázky se dá říci, že umí létat. Překážkou jeho zavedení by snad mohla být jen vysoká cena převratné technologie.

Když takový vlak vyjíždí ze stanice, očité svědky šokuje razantní zrychlení a téměř neslyšný chod. Už po patnácti sekundách se superexpres řítí rychlostí 160 kilometrů za hodinu. Cestující však skoro nic nezaznamená, cítí se, jako by se vagony ploužily sotva třicítkou. Ovšem pokud náhodou nepohlédne z okna, pak mu podle zběsile ubíhajícího okolí připadne, že sedí v raketě.

A pak se stane ještě něco krajně neobvyklého: právě v rychlosti 160 kilometrů v hodině se kola vysunou vzhůru, zatímco lokomotiva a vagony poklesnou jen těsně nad povrch trati. V tu chvíli se zapojí supravodivé magnety a sedmdesátitunový kolos začne plout na magnetickém polštáři jen pár centimetrů nad zemí. Současně dál mohutně akceleruje. Devadesát vteřin po startu dosáhne cestovní rychlosti 450 kilometrů v hodině. V jeho možnostech je i krátkodobé překročení 550 kilometrů v hodině.

Žádný vlak na světě nikdy nejel rychleji. Že to zní jako fantazie z knih Julese Verna? Něco takového ovšem už reálně existuje. Na zkušební trati Jamanaši západně od Tokia se takový "levitující" vlak vznáší skoro denně. Právě podle oné "magnetické levitace" mu říkají Maglev. "Žádné bezpečnostní pásy nejsou potřeba," tvrdil časopisu Far Eastern Economic Revue Hitoši Curuga, generální manažer zkušebního centra Jamanaši. "Ani žádné ucpávky do uší. Třebaže úroveň hluku při rychlostech nad 400 kilometrů v hodině podstatně vzroste, uvnitř není pro pasažéry nic snazšího než si v klidu povídat, dát si šlofíka nebo posvačit."

Projekt financovaný vládou již spolkl na 2,8 miliardy dolarů, zkušební vlaky najezdily přes 100 000 kilometrů a japonští inženýři si jsou jisti, že nasazení nové technologie na železnici už nic nebrání. Teď jim navíc náhoda přihrála možnost, na kterou čekali: vláda zvažuje vybudování druhé železniční linky mezi Tokiem a Ósakou, neboť stávající expresní rychlovlaky Šinkansen už nestačí požadavkům nejrušnější japonské železniční trasy.

Přestože sviští rychlostí téměř 300 kilometrů za hodinu a převezou 350 000 lidí denně, jejich kapacitu už nelze dále zvyšovat. A tady se naskýtá šance pro Maglev. Ovšem jednoduché to nebude - právě gigantické náklady, které by si vybudování zbrusu nové trati vyžádalo, jsou Achillovou patou projektu. "Japonsko má řadu závažnějších problémů, třeba stárnutí populace nebo stagnující ekonomiku, než aby plýtvalo penězi na supermoderní železnici," nechal se slyšet opoziční politik Jukio Edano. I ti největší optimisté soudí, že nová trať by spolkla o dvacet procent více peněz než linka Šinkansenu - asi sto milionů dolarů na každý kilometr trati. Celková suma by se tak vyšplhala na 60 miliard dolarů. A to se mnohým zdá příliš i na ta k bohatý stát, jakým Japonsko bezesporu je.

Japonci zřejmě zatím neplánují vyvážet novou technologii, i když třeba čínský premiér Ču Žung-ťi si během nedávné návštěvy Tokia Maglev pochvaloval. "Byl to skvělý zážitek," uvedl poté, co absolvoval zkušební jízdu. Čína se totiž chystá vybudovat rychlodráhu mezi Pekingem a Šanghají, přednost ovšem nejspíš dostane německá technologie magnetického rychlovlaku. Něco podobného plánuje i Tchaj-wan, ten však preferuje levnější Šinkansen. Zda nakonec Maglev opravdu vyjede na trať mezi Ósakou a Tokiem, tedy není zdaleka jisté. Jistě se však i nadále bude prohánět po zkušební trati a inženýři budou ze všech sil usilovat o další zkvalitnění a zlevnění této technologie pro 21. století.
 

Supervlak budoucnosti.