Vypadalo to, že Islanďané právě točí Mlhy na blatech. Cáry páry se pomalu vznášely nad bahýnkem, krajina byla ponurá, všude to bublalo, syčelo a pšoukalo, a navíc tady byla v pohotovosti spousta kamer. A za nimi spousta lidí. Stáli v polokruhu a koukali všichni na jednu asi metrovou díru v zemi, která byla zvláštní tím, že se v ní nic nedělo.
Byla v ní voda, jen mírně se převalovala. Nic zvláštního. Ale oni ji hypnotizovali, jako by se tam měl v Nautilu vynořit Michael Jackson. Trvalo to docela dlouho.
Pak se voda zavlnila, jako by ji posedl nával vášně, a já jsem zvedl fotoaparát: bylo jasné, že přichází orgasmus. Jenže voda zase vydechla a poklesla. Opět nic.
Ale od té díry to byl jen trik. Znovu se nadechla – a sotva jsem zase vzal do rukou kameru, rozmyslela si to a vypustila se. Přesně v okamžiku, kdy jsem fotoaparát zase nechal být, se hladina najednou vzedmula.
A nevylézal z ní Nautilus, ale UFO. Kopule tyrkysového létajícího talíře. Nebo podzemní netvor vystrkoval pleš.
UFO bylo nejdřív nízké a placaté, pak se vznešeně nafukovalo, bobtnalo a zvětšovalo, jako by namáhavě bojovalo se zemskou přitažlivostí. Ale bylo vidět, že zespodu ho něco tlačí. Ten pohyb byl dokonale plynulý, proto působil zpomaleným dojmem. Ve skutečnosti to trvalo zlomek vteřiny.
Pak se to začalo zrychlovat. UFO vyjíždělo z díry jako mezikontinentální raketa ze sila.
Bublina byla už půl metru vysoká, pak tři čtvrtě, pak metr. Byla dokonalá a modrá.
Začalo to hučet. Někde pod zemí musely být nějaké piliňáky.
A pak se to stalo. Bublina zařvala jako lev a praskla. Rozervala se nejdřív na vrcholu a potom všude. Raketa s jekotem vystartovala k nebi. Byla to ejakulace vody a par. Sloupec byl nejdřív krásně štíhlý a arogantně stoupal k nebi. Čím byl výš, tím byl i širší. Avšak ztrácel sílu. Najednou ochabl, vyčerpal se a rozpadl. V jednu chvíli tady byl výstřik plný života, a potom najednou nic.
Zbyl z něj jen mrak páry a vodní tříště. A to byl můj okamžik. Se zpožděním jsem začal zuřivě fotit. Takže jsem vyfotil jen tu mlhu. Jak to líčím, zdá se, že bylo moře času. Nebylo. Seběhlo se to celé strašně rychle a hlavně jsem pořád koukal, co se děje. Na to, aby člověk odtrhl oči, by musel mít nějaký speciální výcvik. Anebo to musí zkusit vzápětí znovu.
Tenhle gejzír, jmenuje se Strokkur, což znamená máselnice, mu dává další a další šanci, protože stříká každých pár minut. Začal jsem opět čekat.
UFO už zase vylézá
Vlastně všichni čekali na další kolo. Už jsme byli chytřejší. Ostřílení specialisté na gejzíry. Díra do země vypadala opět nevinně, opět pulzovala nahoru a dolů, ale nás už nepřekabátila.
Jakmile jsem pochopil, že UFO zase vylézá, začal jsem mačkat. Už dávno jsem měl zaostřeno. UFO se zase změnilo v raketu, foťák cvakal jako kulomet, raketa stoupala k nebi, už měla dva metry, tři, čtyři – a já jsem měl najednou v hledáčku jen bílo. Zase špatně.
To byla další lekce. Je nemožné vyfotit při jednom výbuchu současně bublinu i sloup vody a páry ve chvíli, kdy je nejmohutnější. Je vysoký třeba dvacet metrů – někdy víc a někdy míň – a prostě vám vyletí ze záběru. Tak jinak...
Odpochodoval jsem o kus dál. Kolem celého gejzíru je nataženo cosi jako provázek, a tak si lidé automaticky stoupnou až k němu, aby byli co nejblíž. Jenže pak ho nikdy nevyfotí v celé jeho majestátnosti. Zastavil jsem se takových pětadvacet metrů za nimi, a když se gejzír zapíchl do nebe, jejich barevné pláštěnky a bundy mi dělaly hezkou kulisu. Mravenečkové s foťáky teprve ukázali, jak je vysoký.
A protože jsem to celé viděl z odstupu, taky jsem zjistil, že když gejzír ejakuluje, ozývají se výkřiky jako "óóÓ" nebo "jééÉ" nebo "aááCH", jak vzrušení exploduje. Když jsem byl v kruhu, ani jsem to nevnímal. Asi mi to splynulo s hukotem a syčením gejzíru.
Strokkur má úspěch, protože je v plné síle. Mají tady jiného borce. Bohužel je nemohoucí. Tak mu jdu složit poklonu.
Namydlený gejzír Gejzír
Na kameni je vytesáno Geysir. Tím Islanďané nechtějí říct, že tady je nějaký gejzír. Tohle je gejzír Gejzír. Je to praotec všech. Jmenuje se prostě Gejzír. A všechny ostatní gejzíry světa dostaly jméno po něm.
Kdysi si to stříkal i 170 metrů vysoko. Ale to už je skoro sto padesát let. Pak to bylo horší a horší. Je to velký milostpán. Vybuchuje si, kdy chce. Někdy je i roky zticha.
Gejzíry fungují tak, že dole v podzemí se hromadí vařící voda, kterou ta chladnější nahoře drží jako poklička. Jenže uvnitř v útrobách stoupá tlak a teplota, až se voda změní v páru. Přetlak je neudržitelný, pára si prorazí cestu a vystřelí svou žhavou nálož ven.
Tady u jednoho potůčku můžu zkusit, jak je voda horká. Začínám níž, protože po několika metrech měla voda čas trochu zchladnout. Je příjemně teplá. Ale o dva metry výš už je horká, a tak udělám hrdinský skutek a ukazováček na zlomek vteřiny strčím do vody ještě výš. Jsem spokojen, ta voda se opravdu vaří.
Když jdu pryč, slyším Strokkur, jak mi v dálce za zády zařve jako zvíře. A to jeho hadí syčení, jak má pára radost, že je venku... Už se ani neotáčím, i když bych chtěl. Ale to bych tady klidně mohl zůstat pořád.
