Machu Picchu očima kondora

Machu Picchu se vůbec nejmenuje Machu Picchu. Je to jméno z nouze. Právě teď ale myslím na něco jiného. Stoupání do kopce neslibuje nic dobrého. Je šedavo, mraky se plazí po trávě. Člověk se sem táhne přes půl světa a navíc ještě dva kilometry do andských výšin, skoro vykrvácí při placení vstupenky a nakonec neuvidí vůbec nic?

Ale Machu Picchu je milosrdný mučitel. Nejdřív potrápí, teprve pak vám dá milost.

Opona se postupně zvedá. Trosky ztraceného města už vylezly. Celé to vypadá dušičkově, ponuře a vůbec zvláštně. Dopoledne má barvy zamračeného rozbřesku. Navíc chybějí dvě homole za ruinami, které známe z fotografií.

Nad terasami a kamennými zdmi domů honí vítr útržky mraků. Mohl by se tady točit hrabě Dracula.

Opona mraků se pak pohne ještě dál. Menší vrchol už kouká celý, ale pořád to není ještě ono.

Šedavá poklička se pomalu zvedá, posouvá se po druhém, mohutnějším kopci výš a výš. Konečně hora, po níž se ještě válejí cáry mlhy, vystupuje celá. Mystický pohled na panoráma, které znám z pohlednic a knížek o nejkrásnějších místech světa, je dokonalý a vše najednou ozáří slunce.

Jenže mě už zajímá jen ta hora. Je strmá a nepřístupná. Ale prý se na ni dá vylézt. Jak asi vypadá Machu Picchu, ztracené město Inků, očima kondora?

Vzhůru na vrchol
Kdyby to nepsali v průvodci, nevěřil bych, že se člověk může vyškrábat na vrchol. Zarostlá tropickou džunglí, stále opásaná ranními mraky a bráněná strmými svahy, vypadá nepřístupnější než Matterhorn. Stoupněte na tu horu a ona vás shodí jako divoký býk. Tak do toho.

Stavby Inků

Začátek stezky je až na opačném konci města. Musím se tam zapsat u místního hlídače do velké knihy. Prý proto, aby večer měli přehled, kdo se už vrátil a kdo ne.

"Stane se, že někdo spadne?" "Samozřejmě," zasměje se tak, jako by chtěl říct: "Co si pamatuji, tak nikdy nikdo, ale turistům se líbí, když je postraším."

Nahoru to prý trvá dvě hodiny, tištěný průvodce dokonce uvádí, že hodinu a půl. Uvidíme. Začátek je legrace: jde se chvilku z kopce. Ale je to jen taková past pro dobrou náladu - každý metr musí chodec zase stejně vyšlapat nahoru.

Na stezce je živo. Asi máme všichni stejného průvodce. Cesta je velmi paďourská, tedy i pro kancelářské typy. Je to dřina, ale není to žádný horolezecký výstup. To, co vede nahoru, nejsou přímo schody, ale kamenné stupně, které nám pomáhají, abychom šli jakžtakž bezpečně.

Stezka se vine po úbočí hory, někde na pár metrů vytvoří obyčejnou pěšinu, jinde stoupá prudce jako žebřík.

Po cestě už posedávají první odpadlíci. Někteří jen nabírají sílu, jiní už to zabalili úplně a čekají na své přátele, kteří chtějí dojít až na vrchol. Svah je opravdu strmý.

Pohled dolů, to je pohled z helikoptéry. Hora, která se jmenuje Huayna Picchu, tedy "Mladší vrchol", není závratně vysoká. Jenže ještě 450 metrů pod úrovní Machu Picchu je hluboký kaňon, jímž protéká řeka s nádherným názvem Urubamba. Teprve tam má Huayna Picchu patu. Vykloníte hlavu od skály jako z okna a pod vámi je propast. Uklouznout by nebylo dobré. Bohužel jsme v tropech, a tak jsou někde kameny pěkně mokré, někde i pokryté bahýnkem, protože přes cestičku teče potůček.

Na stezce je stále dost lidí. Tím hůř. Závodíme spolu. Když někoho utrhnu, nemůžu si dovolit za zatáčkou odpočívat. Bylo by to trapné. A tak valím výš a výš. Některé stupně jsou půl metru vysoké. Berou sílu i dech. Nakonec přijde ke slovu starý trik: ruce při stoupání tlačí na kolena, a tak pomáhají utahaným stehnům zvednout váhu těla.

Metr pod vrcholem

Tak to jde metr za metrem. Krok, další krok, vyhnout se odpadlíkovi, podívat se dolů na tu hloubku, další krok...

Závěr je nejlepší. Zdola to není vidět, ale hora má plešatou hlavu. Na vrcholu nic neroste, jsou tam jen docela hladké žulové desky. Na jedné straně leží lano, které je ukotvené nahoře. Chytnu se a s jeho pomocí postupuji jako po střeše těch posledních pár metrů.

Nahoře to krásně profukuje. V propoceném tričku je mi za chvíli zima. Možná mám ale jen husí kůži z té hlubiny pod nohama. Shora to vypadá, že hora nemá žádné svahy. Jen vrchol, kolmé stěny a dole na jejich konci sedlo s ruinami inckého města. A ještě hlouběji se točí uzoučký stříbrný pásek Urubamby.

Tak takhle nějak vidí Machu Picchu kondor.

Jak se vlastně jmenuje?
Muž, který ho objevil, spatřil něco jiného. Hiram Bingham byl možná předobrazem Indiany Jonese. Vysokoškolský profesor a dobrodruh hledal v Andách "ztracené město" Vilcabambu, kam se uchýlil poslední Inka, když Španělé dobyli jeho říši. Bingham tady roku 1911 rozhrnul zelený závoj džungle - a myslel si, že je u cíle. Jenže později se zjistilo, že Binghamův objev není Vilcabamba.

Ale co je to za město? Nikdo to dodnes neví. Turisté, kteří obcházejí ruiny, si myslí, že jsou v Machu Picchu. Ale to je opravdu omyl. Machu Picchu, "Starý vrchol", je jen náhražkové jméno. Je to jméno hory, na niž se právě dívám. Dole, mezi Machu Picchu a Huayna Picchu, kde stojím, leží slavné město, které nemá jméno. Když potom slezu dolů, vidím podivuhodně zachovalé město. Na snímcích máte pocit, že vidíte jen trosky. Ale zkuste si na ně dosadit slaměné nebo rákosové střechy a můžete se okamžitě stěhovat.

Zkouším zastrčit ostří nože mezi kameny, z nichž byly zdi kdysi postaveny. Nejde to. Kameny jsou opracovány absolutně dokonale: přestože nejsou spojeny maltou, není mezi nimi škvíra.

MŮŽE SE HODIT
K Machu Picchu lze dorazit z Cuzka buď pěšky několikadenním trekem po Incké stezce, nebo vlakem během jednodenního výletu. Taková cesta i se vstupenkou vyjde zhruba na sto dolarů (trek vyjde samozřejmě dráž). Výhodné je využít služeb některé cestovní kanceláře. U nás je specialistou na Jižní Ameriku českobudějovická CK Jihotrans, www.jihotrans.cz.

Když tady byl Erich von Däniken, dostal z toho horečku: technologii pro něco tak dokonalého museli dodat mimozemšťané!

Asi ne, ale pravda je, že Machu Picchu vyvolává hodně otázek. Jak se jmenovalo? Proč zaniklo? Kdo tady žil? A k čemu vlastně bylo? Byla to horská citadela, nebo jen místo, kde Inkové uctívali své bohy, pozorovali slunce a radili se s nebesy?

Turisté se klidně procházejí mezi kamennými zdmi, observatoří a chrámy, a protože se tady nesmí jíst, zalézají do místností beze střech, kde tajně pojídají svůj sendvič. Jaké asi drama se ve stejné místnosti odehrálo před 500 lety, kdy město přes noc opustili jeho obyvatelé?

Přes den je tady možná až příliš mnoho lidí, přesto působí město vyprázdněně. Zdi mlčí. Jsou zahaleny tajemstvím hustým jako mlha, která vždy ráno krouží okolo. Machu Picchu podivně zamrzlo v čase. Přimyslete si k domům střechy a snadno uvidíte inckého válečníka v plné zbroji, jak vychází ze dveří.

SLAVNÉ TROSKY Na všech fotografiích dotváří obraz Machu Picchu hora, která se tyčí nad ruinami. Málokdo by věřil, že se na ni dá vylézt.

METR POD VRCHOLEM. Takto to vypadá na vrcholu hory, kterou vidíte na velkém snímku nahoře.

Inkové po sobě zanechali stavby, k nimž je dnes potřeba dodat jen doškovou střechu.

Inkové po sobě zanechali stavby, k nimž je dnes potřeba dodat jen doškovou střechu