Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Machu Picchu

Už jen ta dvě tajemná slova -
Machu Picchu - připomínají sen a z každého tak trochu dělají básníka. Kamenná matka, pěna kondorů, vysoký sráz jitra člověka, píše o tomto inckém skvostu uprostřed peruánských hor Chilan Pablo Neruda. A vidět na vlastní oči intihuatanu, kamenný kvádr,k němuž »je připoutáno slunce«, to je pocit, na který se skutečně nezapomíná.
»Buenos días, seňor,« zdraví Jesús, m už mnoha řemesel - číšník, portýr i kuchař - v jednom hotýlku v Cuzku a automaticky staví na stůl hrneček s horkou a hořkou tekutinou. Venku je ještě tma a do tichého předjitřního rána je slyšet jen bubnující déšť za okny. »Je to čaj z koky. To je to jediné,co vám pomůže,abyste se přizpůsobil v našich horách.« Těch 3300 metrů nadmořské výšky je znát, zvlášť když sem přijedete rovnou od moře. Proč nevyzkoušet ten osvědčený lék Indiánů, který má navíc pro Evropana punc zakázaného ovoce? »Nebojte se, maté de coca, čaj z koky,to není totéž, co kokain, i když se obojí dělá z téhož,« směje se Jesús, m už pro všechno, který navíc - zdá se umí číst i myšlenky. Ale na ty není čas s výjimkou jediné - vypít rychle maté,vydat se pěšky deštěm ubrečenými ulicemi na nádraží a stihnout vlak na Machu Picchu. Když se žlutočervený vláček se třemi vagony pojmenovanými A, B a C dává do pohybu, teprve začíná svítat. Všichni mají nosy přilepené k oknům a sledují, jak se Cuzco oblepené červenavým bahnem chystá vstávat. A vláček stále šplhá po úzkokolejce (má rozchod jen 85 centimetrů), někde dokonce cikcak, aby se vůbec dostal na nejvyšší bod trati, jen kousek za městem: El Arco 3680 metrů. V dáli jsou hory s ledovými vrcholy a kolem trati jen eukalypty a eukalypty,snad více než v jejich domovské Austrálii. Vlak pomalu sjíždí do údolí a jede podél řeky Urubamby. Cítíte to magické,rytmické slovo, Urubamba? Voní dálkou. Tahleta divoká, kameny a hlubokými srázy spoutaná říčka už totiž patří amazonskému pralesu. Její teď bahnem obarvené vody se vlévají do Ucayali a Ucayali zase do Amazonky. Břehy řeky vroubí žlutě kvetoucí kručinkové lány,občas se kmitnou opuncie a agáve. Dál od břehu vegetace přechází v bujný zelený porost, který se šplhá vysoko po skalách. Zastávka. Vlak je za půlí cesty - Ollantaytambo. Shluk domečků s nápisy. Jeden nedvojsmyslně oslavuje peruánského prezidenta Alberta Fujimoriho, druhý zas, zabílený vápnem, ale zřetelně čitelný, říká »Viva Tupac Amaru«. To už je dvojsmyslné. Tupac Amaru, přezdívaný poslední Inka, kdysi v 18. století bojoval proti Španělům. Stejné jméno nosí i levicoví partyzáni. Ti se hlavně »proslavili« před čtyřmi lety, když obsadili japonské velvyslanectví v Limě... Kdysi tady byla incká poštovní stanice. Inkové měli tak dokonalý systém silnic, stezek a kurýrů, že ho španělská koloniální vláda udržovala až do roku 1800. Indiánští běžci, časkiové, prý dokázali urazit dva tisíce kilometrů mezi Quitem a Cuzkem za pět dnů. A štafeta běžců přinášela vládci Inkovi do Cuzka denně čerstvé mořské ryby, a přitom nejkratší cesta z Cuzka k moři měřila přes 200 kilometrů. Teď kolem vlaku běhají Indiánky a děti a nabízejí tu barevné filmy, tu květiny, banány či ručně pletené svetry a koberečky z hrubé vlny. »To si musíte koupit, ve Státech přijde na padesát či víc dolarů, tady sotva na deset,« doporučuje Američanka Mary svetr z lamí vlny a sama se řídí vlastní radou. Kupuje jich několik, a když se vlak už rozjíždí, jedna žena ještě běží kolem vagonů a nabízí do okna několik »bufand«, vlněných šál. »Jen za pět solů,« vykřikuje »chola«, Indiánka v barvitém kroji. Zbytečně. Vlak už nabral rychlost a znovu ho doprovází řeka Urubamba. Kilómetro 112 - nádražíčko Puente Ruinas. Konečná. Nahoře už je Machu Picchu, jen sedm set metrů od nádražíčka vzdušnou čarou směrem vzhůru, ale zatím neviditelné. Klikatící se rozbitou silnicí ovšem nejméně šest kilometrů, pro rozhrkaný autobus záležitost zhruba na dvacet minut. A už je tady sen se vším všudy: Machu Picchu. Známé fotografie nelhaly. Celé to připomíná obrovský chrám. Střechou je nebe, zdmi zelené kopce,mlha kadidlem. Řady teras, kamenných domů, vodních kanálů a mohutných zdí vklíněných mezi třemi kopci Huayna Picchu, Cutija a Putucsi. Město-pevnost, o němž se ani neví, jak se jmenovalo, napůl zahalují mraky a mlha. Je to tou výškou, řekou dole,a hlavně žhavým sluncem pálícím do bujné vegetace kolem. Jak je možné, že tehdy, 24. července 1911, Američan Hiram Bingham vůbec objevil uprostřed hor a džungle to »ztracené incké město«, o němž nikdo neměl po staletích ani tušení? Tento historik z Yaleské univerzity si myslel, že má před sebou bájné město Vilcambamba. V něm se prý v roce 1536, kdy již Španěl Francisco Pizarro dobyl celou inckou říši včetně jejího hlavního města Cuzka, opevnili povstalečtí Inkové. Přitom to, že Machu Picchu skutečně existuje a že je Bingham objevil, zůstává až dodnes vlastně jedinou jistotou. Ostatní jsou víceméně jen hypotézy, přestože průvodci areálem hýří sebejistě a ve všech světových jazycích mnoha »zaručenými« vysvětleními. Někteří říkají, že Machu Picchu bylo državou devátého vládce Inků Pachacutiho, ale kdoví. Archeologové odhadují, že zde nikdy nežilo více než tisíc osob,a jak ukazují kosterní pozůstatky, podíl žen zde mohl být až desetkrát větší než mužů. Richard Halliburton, americký cestovatel a spisovatel, tady hledal »neposkvrněné panny Slunce«, incké kněžky,které zde nalezly úkryt před útočnými Španěly. Nalezené ženské kostry by to jen potvrzovaly. Ale Machu Picchu je tady a dává spíš prostor k zamyšlení, co jsme, co jsme byli a kam jdeme. »Jen tam pozorujte a vnímejte svět,« upozorňoval už moudrý Jesús v Cuzku, »nehledejte na všechno odpověď.« Jak je vlastně možné,že tady, ve výšce 2350 metrů, vystavěli předkolumbovští domorodci tak dokonalé stavby z těžkých kamenů, mezi které nedostanete ani list papíru? Jak sem dopravovali ty tunové kvádry, když člověk má potíže se tady pohybovat bez kila nákladu? Jsou to otázky,na něž nejsou přesné odpovědi. »Je to ale krása,« říká Kanaďanka Mélanie. Sedí na kamenném schodě, francouzské hole na dosah ruky. Odpočívá, protože těch schodů má za sebou stovky. »Vždycky jsem o Machu Picchu snila, teď se mi to vyplnilo,« dodává po chvilce a namáhavě se zvedá. Pomoc odmítá, je to »její« sen, dobýt napůl ochrnutá Machu Picchu. Čeká ji ještě dobrých padesát schodů k intihuatanu, nejnavštěvovanějšímu místu Machu Picchu. V kečuánštině přibližně »místo, kde je upoutáno slunce«, inti - slunce,huatana - provazy přivázaný. Je to obrovský kamenný kvádr,z něhož se tyčí další menší. Intihuatana byla pro Halliburtona nepohodlnou a tvrdou postelí, když se před zhruba sedmi desítkami let rozhodl tady přenocovat. (Teď by vás strážci odtud pěkně hnali...) Pro jiné jsou to sluneční hodiny či astronomický »přístroj« pro určování pohybu nebeských těles. Někdo zase říká, že to docela dobře mohlo být obětiště. Quién sabe, kdoví, kroutí hlavou i starý »cholo«, vrásčitý Indián, potomek někdejších obyvatel Machu Picchu, a stejně jako oni žvýká hrst lístků koky. Žene před sebou stádečko lam dolů po serpentinách směrem k nádražíčku. Tam končí sen, začíná realita.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.