Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nekonečné prašanové pláně a sami na svahu. Tak se lyžuje v Íránu

aktualizováno 
„Jedete do Íránu, jo? Jste se zbláznili, vždyť je tam válka.“ „Írán a Irák je rozdíl.“ „Aha, ale stejně, lyžuje se tam vůbec?“ Dialog jako přes kopírák se opakoval takřka vždy, když jsme se před někým zmínili, kde si chceme na závěr sezony zalyžovat.

S íránskou vlajkou | foto: Dominik Brožek, Peak Performance

Takže stručně. Írán není Irák, ani Itálie, i když je to také od I. A ano, lyžuje se tam. Írán totiž není jenom poušť, jak by se z geografického hlediska mohlo zdát.

Země přírodních kontrastů

Je to velká země plná přírodních kontrastů - kamenité a písčité pouště v oblasti Perského zálivu a zeleně podél Kaspického moře. Ale z našeho pohledu jsou nejdůležitější hory. Konkrétně pohoří Alborz, na jehož úpatí leží i hlavní město Teherán.

Alborz je takřka 900 km dlouhý, navazuje na Malý Kavkaz na západě a horská pásma pak pokračují na východě do Afghánistánu. Nejvyšší vrcholky přesahují čtyři tisíce metrů. Ten úplně nejvyšší, stratovulkán Damavand, se tyčí až do výšky 5 610 metrů. Je nejvyšší horou Íránu a zároveň jedním ze státních symbolů.

Fotogalerie

Skiareály kousek od Teheránu

V 60. a 70. letech vzniklo díky modernizaci země, kterou prosazoval Rezá šáh Pahlaví, v okolí Teheránu několik lyžařských středisek dostupných autem maximálně do dvou hodin jízdy. Lyžařsky nejzajímavější jsou střediska Shemshak, Danbarsar a Dizin. Všechna leží v nadmořské výšce kolem 2 500 metrů. Největší z nich, Dizin, pak láká převýšením přes 1 200 metrů.

Cestu jsme příliš neplánovali, informací na internetu není příliš a mnohé je pouze v perštině. Navíc nám šlo prakticky jen o lyžování. Do Teheránu létá několik leteckých společností, finančně a většinou i časově nejvýhodnější je spojení přes Istanbul. Mezinárodní přílety probíhají většinou v nočních hodinách na letišti Imáma Chomejního, které leží cca 50 km od centra Teheránu.

Víza a ‚tanečky‘ s razítky

Po příletu je nutné si zakoupit pojištění a vízum (max. na 14 dnů, cena 15 eur za pojištění a 60 eur za vízum). Do země je zapovězen vstup s izraelským razítkem v pase, naopak íránské vízum neumožňuje vstup do USA přes ESTu, ale je nutné žádat o vízum. Tato povinnost byla pravděpodobně jediným skutečně negativním zážitkem pobytu, neboť vyřízení trvalo čtyři a půl hodiny. Vlastně ještě jedno negativum: zavazadlo s vybavením mi přišel až za dva dny.

Vzali jsme si taxi do centra a ubytovali jsme se v hotelu Firouzeh. Je to spíše taková lepší ubytovna. Ovšem vyhlášená díky panu Mousavímu, recepčnímu, pro kterého nic není problém a ochotně poradí a naplánuje cestu po Íránu. Být běžným turistou po památkách, byly by rady k nezaplacení.

Po lehkém odpočinku jsme se vydali prozkoumat centrum a vyměnit peníze. V Íránu nelze platit běžnými (západními) platebními kartami, ale je nutné si veškerou hotovost dovézt a vyměnit. Jen někde lze platit eury. Díky několika nulám na bankovkách jsme snadno nabyli pocitu milionářů.

V ulicích Teheránu připraveni k výjezdu do střediska Tochal

V ulicích Teheránu připraveni k výjezdu do střediska Tochal

Na vrcholcích hor

Na vrcholcích hor

Možnosti pro freeride jsou všude úžasné

Možnosti pro freeride jsou všude úžasné

Chceš přejít? Vrhni se pod kola

Ten však člověka rychle opustil, neboť jsme bez cizí pomoci nebyli schopni ani přejít silnici. Teherán má zhruba 15 milionů obyvatel a neuvěřitelně hustou automobilovou dopravu. Světelná signalizace mnoho neznamená, platí právo rychlejšího, prostě toho, kdo se vecpe dříve do sebemenší skulinky.

Běžně se jezdí v několika pruzích a mezi tím se proplétají chodci a skútry. Auta jezdí (většinou) alespoň systémem jednosměrného provozu, ale řidiči skútrů jezdí jak neřízené střely. Nápad s půjčením auta v jediné oficiální autopůjčovně vzal raději za své. Na druhou stranu jsme za celou dobu nepotkali žádnou dopravní nehodu.

V Teheránu stojí za to navštívit Velký Bazar a paláce, samotné město je daleko hezčí a modernější především na severním okraji než v centru.

Írán je striktně islámskou zemí, ženy musejí nosit šátky a nikde není možné koupit alkohol, ale žádné další omezení „našich evropských“ zvyklostí jsme nepocítili. Až na neuvěřitelný chaos na silnicích vše fungovalo, jak mělo.

Druhý den jsme navštívili lyžařské a výletní středisko Tochal. Z kraje Teheránu (1 900 m n.m.) stoupá do 3 800 metrů osm kilometrů dlouhá kabinková lanovka. Nahoře jsou pak dvě sedačky s cca 200 m převýšením, dvě sjezdovky a snowpark. Na denní lyžování a jako zážitek s výhledem na město fajn, na delší pobyt zbytečné.

Lyžař lehce nachází nekonečné pláně

Lyžař lehce nachází nekonečné pláně

Orientační cedule s nápisy v angličtině a perštině

Orientační cedule s nápisy v angličtině a perštině

Hory se zdají být nekonečné

Hory se zdají být nekonečné

Sami v hotelu v největším íránském skiareálu

Následující den konečně přiletělo moje zavazadlo a my se taxíkem přesunuli do 130 km vzdáleného střediska Dizin. Jak už bylo řečeno, je největším íránským resortem s několika kabinkami, dvousedačkami a pomami průměrného stáří čtyřicet let. Přesto nabízí převýšení 1 200 metrů v nadmořské výšce 2 500 až 3 700 metrů a garanci lyžování od listopadu do května.

Sjezdovky se stékají do jakéhosi přírodního trychtýře, u dolních stanic je pak hotel a drobné zázemí. My jsme bydleli ve druhém hotelu cca pět minut jízdy od střediska. Hotelový resort Gajereh se skládal z několika budov včetně sportovní haly a bazénu, naposledy funkčních před patnácti lety. Kromě poslední noci jsme na hotelu bydleli sami.

Prašanové pláně jen pro nás

Obrovskou devizou Dizinu jsou nekonečné pláně s minimální nutností šlapání nebo použití pásů. Nám první den napadlo cca 15 cm prašanu a ještě čtvrtý den jsme bez problému našli nerozježděné stráně.

Z vrcholové stanice kabinky se dá sjet i na druhou stranu a dojet až do střediska Danbarsar. Zpět se lze vrátit taxíkem do střední části střediska Dizin. Zbytek cesty je v zimě neprůjezdný. Mezi Danbarsarem a Dizinem se tak náhle otevírá další nekonečný prostor takřka netknutých plání. Takže jakési nekonečno krát dva.

Na poslední den jsme se přesunuli do střediska Shemshak. Zavazadla jsme naložili do kabinky, vyjeli do poloviny areálu a využili služeb místních šoférů. Toto celé nám zabralo asi hodinu, po silnici kolem by to bylo přes 200 km.

Shemshak je nejstarší íránský areál budovaný od roku 1958. Převýšení dosažitelné dvěma lanovkami je 600 metrů mezi 2 500 a 3 100 m n.m. Středisko je velmi ostře skloněné a vhodné pro zdatné lyžaře. Od vrcholové stanice lanovky se dá vystoupat na cca kilometr dlouhý hřeben a jezdit jeden žlab vedle druhého.

Možnosti pro freeride jsou všude úžasné

Možnosti pro freeride jsou všude úžasné

Sedm lyžařů ve středisku Shemshak

Vzhledem k velkému oteplení jsme na pásech vystoupali ještě o nějakých 400 výškových metrů výše, ale ani tady už nás prašan nečekal. Sluší se dodat, že ten den bylo ve středisku dohromady sedm lyžařů. Takže pokud nehledáte davy, Shemshak je ideální volba.

Írán sice není tradiční lyžařskou destinací, ale pokud hledáte nekonečné volné pláně a minimum lidí v resortech, pak je ideální volbou. Rozhodně jsme nebyli jedinou skupinkou lyžujících cizinců, podle slov místních jich jezdí více a více. Příjemné bylo i to, že se nás za celou dobu nikdo nepokusil ani náznakem okrást a všude jsme platili tolik, co místní.

consectetur adipiscing elit

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.