Z kanadského Vancouveru nás dálnice číslo 1 kopírující státní hranici s USA vede na východ do Abbodsfordu. Stáčíme se prudce na jih a procházíme na liduprázdném hraničním přechodu v Sumas pasovou a celní kontrolou.
Ještě několik kilometrů jedeme po rovině mezi poli a loukami, než nám cestu přehradí zelené Kaskádové pohoří. Je polojasno a po sněhu ani památky. Projíždíme osadami Warnick a Glacier podél horské řeky Nooksak a divoké peřeje naznačují, že je musejí po celý rok napájet nevyčerpatelné zdroje tajícího sněhu.
Na sněžná děla rovnou zapomeňte
A pak konečně vjíždíme do horského pásma, které se pyšní nejvyššími sněhovými srážkami na světě a unikátním lyžařským střediskem.
V Mount Baker nenajdete poštu, obchod, žádný hotel ani jiné ubytování. Nemají tady dokonce ani zavedenou elektřinu. Areál určitě nepatří mezi top desítku světových lyžařských středisek, svým vybavením se možná nezařadí ani do první stovky. Ale mají tady něco, co schází ostatním stále častěji – přírodní sníh. Metry prašanu, záplavy sněhu.
Nemají a nikdy ani nepotřebovali sněžná děla. Na co? Od října do dubna, kdy tady trvá lyžařská sezona, pořád sněží. V sezoně 1998-1999 tady napadlo nejvíc sněhu: neuvěřitelných 29 metrů. Bohaté srážky mají na svědomí západní větry přicházející od Tichého oceánu. Za posledních 15 let tady průměrně ročně nasněží 16,3 metru.
Totální volnost a strohá pravidla
Sněhové přeháňky určují rytmus lyžařského střediska a vymezují striktní pravidla. Většinu návštěvníků střediska tvoří snowboardisté a zbytek lyžaři na širokých lyžích do volného terénu. Carvingové lyže jsem neviděl ani jedny a nemají je ani v místní půjčovně.
Když se některý den náhodou vyjasní, parkoviště je poloprázdné. Naopak předpověď hustého sněžení přiláká stovky milovníků freeridu. Neodradí je mlha a s ní spojená špatná viditelnost, ostrý vítr ani mokré sedačky bez sklopného bezpečnostního rámu a ochranné bubliny.
Všech osm lanovek je na dieselový pohon. Sjezdovky sice existují na skimapě areálu, ukazatele s jejich názvem vás navedou správným směrem, ale nejsou vyznačeny na svahu. Na druhé straně natažené provazy a různé výstražné cedule nepřehlédnutelně vymezují hranice lyžařské oblasti a jednotlivé zóny.
Pokud se je chystáte překročit, musíte mít s sebou pípák, lopatu, partnera a prokazatelné znalosti lokální lavinové situace a terénu. Stručně řečeno musíte respektovat pravidla pro danou vyznačenou oblast nebo zónu. Nerespektování těchto pravidel může vyústit i v odebrání skipasu a vykázání ze střediska.
Nikde na světě jsem neviděl propracovanější lyžařská nařízení, pravidla a zákony upravující chování a bezpečnost lyžařů na sjezdovce a v celém lyžařském areálu i ve volném terénu. Jejich plné znění je viditelně umístěné na každé horní výstupní stanici lanovky.
Mimořádné sněhové podmínky, výjimečně nebezpečné lokality a přírodní rizika vyžadují mimořádná pravidla. Mají na to dokonce zvláštní zákon státu Washington o standardech chování při lyžování.
Prašanový ráj
Při nadzvedání hraničního lana do vyznačené otevřené zóny jsem neměl příjemný pocit, protože mi scházel základní předpoklad − znalost okolního terénu. Místních snowboardistů, se kterými jsem se seznámil na lanovce, jsem se proto držel jako klíště. Pravidelně sem jezdí z nedalekého Bellinghamu a trvalo jim dvě sezony, než se důvěrně seznámili se všemi záludnostmi extrémně nebezpečných svahů kolem lanovky číslo 6.
Do Gunners anebo Canyon Zone mají vstup povolen jen zkušení lyžaři. Podle pravidel je každý sám sobě soudcem a musí zvážit své schopnosti, zda odpovídají náročnosti vybrané trasy.
V pozadí hora Table Mountain
V sezoně 1998-1999 napadlo v Mt. Baker neuvěřitelných 29 metrů sněhu.
Z horní stanice lanovky na vrcholku Panorama Dome ve výšce 5 000 stop (1 524 m n. m.) do údolí žádná upravená sjezdovka nebo cesta nevede, jak je tomu u ostatních lanovek. Pro sjezd můžete volit mezi dvěma zmíněnými zónami nebo mezi černými sjezdovkami North Face a Canuck's Delux, jejichž strmost si nijak nezadá se střechou zdejší restaurace Raven Hut postavené v místním „kaskádovém“ architektonickém stylu. Ten se totiž vyznačuje příkrými střechami, na kterých se sníh dlouho neudrží.
Přecházíme na druhou stranu vrcholku a vjíždíme do vzrostlého lesa Gunners Zone. Letos je tady necelých šest metrů sněhu, ale přesto mě v myšlenkách straší takzvané studny (tree-well), které sypký sníh vytváří kolem stromů. Při pádu či propadnutí do takové studny zůstane lyžař uvězněn pod sněhem a nemůže se ani pohnout. Bez pomoci partnera hrozí rychlá smrt udušením, asi stejně tak rychle, jako když se někdo topí ve vodě.
Podle výsledků pokusných experimentů s uvězněním ve studnách se 90 % lidí zapojených do testů nedokázalo vyhrabat vlastními silami a zachránit bez cizí pomoci (více informací v angličtině najdete zde).
Vyhýbám se tedy stromům, seč mohu, a držím se širokých stop snowboardistů pode mnou. Moc mi to nevychází, a tak si zhluboka oddychnu, když vyjedeme na širokou pláň.
Po několika stovkách výškových metrů se však zúží do úzkého kaňonu, který mi v mnohém připomíná nekonečně dlouhou cvičnou skateboardovou U-rampu, ve které jsem nikdy v životě předtím nejel. Uklidňuje mě, že tady z té přírodní nemohu vypadnout, protože ji po obou stranách ohraničují ostré skalní útesy.
Byl jsem rád, když jsem ve zdraví dojel dolů. Kolena se mi lehce chvějí ještě teď, když píšu tyto řádky. Gunners Bowlu se příště vyhnu, ne tak místní drsňáci, kteří sem přece pro ty koňské dávky adrenalinu pravidelně jezdí.
Tak trochu skanzen
První zmínky o lyžování v této oblasti se podle slov vedoucího manažera střediska a záchranáře Mika Trowbridge vážou k začátku třicátých let minulého století. V roce 1926 sem dokončili příjezdovou komunikaci a o rok později první srub.
O tři roky později se už pořádaly první lyžařské závody. První sedačkovou lanovku spustili v roce 1953, areál získal dnešní tvář v roce 1998, kdy lanovka č. 8 uzavřela plánovaný přepravní systém. Vzhledem k odlehlosti lyžařské oblasti se podle Trowbridgova názoru pravděpodobně nikdy nestane plnohodnotným střediskem s ubytováním a všemi souvisejícími službami. Chtějí se zaměřit na vylepšení stávající infrastruktury a zatím neplánují rozšíření areálu do nových terénů.
Znají své limity a návštěvníky. A vědí, co dělají. Krásná stylová lyžařská základna White Salmon funguje sedm dní v týdnu, druhá, původní lyžařská oblast nad Heather Meadows jen o víkendech. Jak jsem se opakovaně ujistil, drsňákům tento stav vyhovuje a žádné novoty si nepřejí.
Bezpečnostní pravidla na Mt. BakerA. Platí všeobecný zákon Washington Law upravující standardy chování. Pro uzavřené oblasti a terény za provazy (rope lines) platí tyto zákazy a příkazy: Nedodržování těchto pravidel znamená vykázání z lyžařského střediska. V areálu a okolních horách platí a je třeba se řídit asi 12 doporučeními, pravidly a zákony. |
