Pro rovinatou Litvu jsou kromě historických měst typické zalesněné oblasti plné jezer i písčité pobřeží s rybářskými vesnicemi a nalezišti jantaru.
Všechna hlavní města Litvy
Litva je státem, který má velmi bohatou a slavnou historii. Zatímco Lotyšsko a Estonsko byly až do počátku 20. století neustále pod něčí nadvládou, Litva byla ve středověku jednou z hlavních evropských velmocí. V dobách největšího územního rozmachu za vlády velkoknížete Vytautase sahala na počátku 15. století od Baltského moře až k moři Černému. Státnímu celku, který tehdy dominoval východní Evropě, vládla velkoknížata z různých hlavních měst.
Prvním správním centrem Litvy bylo Kernavė, dnes malá vesnička nad zákrutou řeky Neris severozápadně od Vilniusu. Právě tady se ve 13. století utvářely počátky litevské státnosti. Dnes toto první litevské „hlavní město“ připomínají už jen umělé travnaté pahorky jako pozůstatek původního opevnění.
Dalším bývalým hlavním městem Litvy je Trakai. Městečko v malebném místě uprostřed jezer kousek na jihozápad od Vilniusu bylo správním centrem Litvy v dobách jejího největšího územního rozmachu.
Památkou na toto období je ostrovní hrad, jehož stěny spadají přímo do jezera. Původní hrad byl zničen v 17. století a jeho dnešní podoba je výsledkem nedávné rekonstrukce. Původní půdorys hradu byl zachován, ale jednotlivá křídla byla na zbytky kamenného zdiva dostavena z červených cihel, takže replika hradu působí sice malebně, ale určitě ne věrohodně.
Mezi válkami byl hlavním městem Litvy krátce také Kaunas. Šlo o nouzové řešení - oblast kolem Vilniusu byla v té době obsazena Polskem.
Dnes je Kaunas druhým největším litevským městem a kromě Starého Město má také živou pěší zónu, kde byl v 90. letech 20. století vydán zákaz kouření. Postupně se z tohoto sympatického nápadu stal jen symbol – cedule zakazující kouřit sice na začátku pěší zóny stojí dodnes, cigarety se tu ale kouří ostošest.
Vilnius, město kostelů
Dnes je hlavním městem Litvy je Vilnius. Od středověku tomu tak bylo během historie několikrát. Vilnius je velmi čistým a upraveným městem plným zeleně. Síť cyklistických stezek by mohla být pro leckteré české město příkladem. Přestože historie města sahá až do středověku, jeho současný vzhled je modernější. Vilniusu dominují barokní a klasicistní stavby.
Při procházce snad každého udeří přes oči množství kostelů. Nahlédnete-li při bohoslužbě do některého z nich, určitě uvidíte plné lavice. V Litvě i dnes chodí do kostela většina lidí, od nejstarších po nejmladší. Přestože Litevci byli ve středověku národem, který jako poslední v Evropě přijal křesťanství, a přestože éra sovětské okupace systematicky likvidovala náboženskou víru a symboly, je dnes většina Litevců hluboce věřícími katolíky.
Basketbal, druhé ‚náboženství‘ Litevců
Velká část litevského území slouží zemědělství – hlavně střední a západní Litva je nekončící rovinou s poli a loukami. Litevská vesnice má vždy upravený kostel, pár původních, nejčastěji žlutě natřených dřevěných domů a pár domů nových, zděných.
Tak jako u nás na pláccích uprostřed vesnic hrají děti fotbal nebo vybíjenou, v Litvě je uvidíte hrát basketbal nebo alespoň házet na koš.
Litevci o sobě tvrdí, že basketbal je jejich druhým náboženstvím. Utkání svého národního týmu na olympijských hrách nebo mistrovstvích světa bývají národním svátkem a radost po vítězstvích nezná mezí. A Litevci si vítězství v basketbal užijí až dost, jejich basketbalisté se z vrcholných světových či evropských akcí jen málokdy vracejí bez medaile.
Jezerní labyrint
Východ Litvy je pro změnu oblastí s nekonečnými lesy a jezerními plošinami. Jezer jsou tady tisíce. Na výlet svérázným jezerním labyrintem se lze vydat na loďce. Jezera jsou vzájemně propojena přírodními i umělými kanály.
Na březích se objevují malé osady s typickými žlutě natřenými dřevěnými domky s prosklenými verandičkami. Kolem nich se táhnou políčka s řádky brambor. Uprostřed některých vesnic nebo na rozcestích stojí typické litevské dřevěné kříže se soškami s náboženskými motivy.
Něco tu však chybí: lidé. Za celý den plavby na lodičce nebo pěšího výletu jich potkáte možná deset. V nevelkých vesničkách žije vždy jen několik starších obyvatel. Pouze v létě, případně o víkendech vesnice ožívají díky chalupářům.
Cesty a prašné silnice se mezi vesničkami neustále větví, kříží a sbíhají. Litevské (ale i lotyšské a estonské) vesnice zejména v odlehlejších končinách totiž nejsou jako u nás kompaktními, jasně ohraničenými sídly. Spíše se jedná o malé skupinky domů, nepravidelně rozházené po krajině.
Může se hoditJAK SE TAM DOSTAT KDE BYDLET Zajímavým tipem je ubytování na farmách – Litevská asociace pro venkovskou turistiku sdružuje stovky takových ubytovatelů ve všech koutech země. Výhodou je příjemné prostředí a příznivé ceny. JAKÉ JSOU CENY NA CO SI DÁT POZOR LITEVŠTINA STRAVOVÁNÍ V přímořských oblastech určitě vyzkoušejte pečené nebo jinak upravené ryby. Např. na Kurské kose se v létě prodávají skoro v každém domě a chutnají skvěle. Typickým nápojem je pivo, které je i pro českého fajnšmekra chuťově velmi přijatelné. Nejznámějšími značkami jsou Utenos, Švyturys a Kalnapilis. Specialitou jsou medovina a medové likéry (Litevci jsou mj. národem včelařů). CO SI PŘIVÉZT Autor článku JOSEF MIŠKOVSKÝ je absolventem geografie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Je autorem knižního průvodce po pobaltských státech, kapitoly o pobaltských státech v knižní Cestománii a řady článků o Litvě, Lotyšsku i Estonsku v různých periodikách. Pracuje i jako průvodce na zájezdech do pobaltských států. Tip na knihu: |
Duny „baltské Sahary“
Vydáte-li se v Litvě k Baltskému moři, určitě nezapomeňte zajet na Kurskou kosu. Kosa je protáhlý poloostrov „připevněný“ k souši v ruské Kaliningradské oblasti, z Litvy je tedy dostupný pouze lodí.
Asi čtvrtina plochy Kurské kosy je pokryta písečnými přesypy. Ty se táhnou zejména podél východního pobřeží, na některých místech však zasahují i dále od břehu. Množství písečných přesypů vyneslo Kurské kose přízvisko „Baltská Sahara“. Se skutečnou Saharou má však Kurská kosa společné pouze ony písečné přesypy, nejedná se o poušť ani polopoušť.
Písečné duny, nezpevněné travou a neobklopené lesy a křovinami, znamenaly a místy dosud znamenají neustálé nebezpečí pro vesnice a osady na Kurské kose. V 16.–19. století bylo několik vesnic pískem doslova zasypáno a lidé museli založit nové osady.
Největšími vesnicemi na Kurské kose jsou Juodkrantė a Nida. Obě jsou vyhledávanými prázdninovými letovisky. Bylo tomu tak již mezi válkami, kdy v Nidě pobýval například německý spisovatel Thomas Mann. Dnes se v Mannově sídle, ležícím na severním okraji Nidy, nachází jeho muzeum. Dřevěných domů, podobných tomu Mannovu, se v Nidě nacházejí desítky. Často jde o původní rybářské usedlosti z 19. století.
Jantarové pobřeží
Kurská kosa je také jedním z největších světových nalezišť jantaru. Slovo jantar dal světu litevský jazyk (litevsky se řekne gintaras).
V období před asi 50 miliony let rostly v lesích kolem Baltského moře lesy bohaté na pryskyřici. Ta stékala do řek a posléze se usazovala v říčních deltách, kde zkameněla. V těchto místech se dnes nacházejí ložiska jantaru, který má nejčastěji hnědou, okrovou, oranžovou nebo žlutou barvu. Výrobky z něj lze dnes nejen v Nidě, ale v celé Litvě koupit skoro na každém kroku.
CESTOVATELSKÝ FESTIVAL V PRAZE Autork článku JIŘÍ MIŠKOVSKÝ bude v sobotu 24.3. v 18:45 přednášet na Cestovatelském festivalu v Praze o toulkách po Litvě a dalších pobaltských státech. Po projekci bude následovat diskuze s návštěvníky festivalu. Více o festivalu včetně nabitého programu: http://www.setkanicestovatelu.cz/ |
Text a foto: JOSEF MIŠKOVSKÝ