Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Lidé a bohové Sibiře

  16:58aktualizováno  16:58
- Sibiř je jedním z posledních míst na světě, kde lze zažívat romantiku klukovských knížek. Sibiř nejsou jen nekonečné plochy zeleně tundry a tajgy, černých kamenů a modrých vod. Nejmagičtější jsou na Sibiři lidé. Ta neopakovatelná směs většinou kladných postaviček, nevyléčitelných dobrodruhů, vousatých zlatokopů, fanatických komunistů, chronických lenochů, nesnesitelných optimistů, šarlatových mnichů, zelených vojáků, veselých opilců, moudrých poustevníků. Začněme třeba u Darimy Dainzanovové. Skvěle umí vykládat o zabajkalských božstvech, která obývají svět Burjatů kolem ní.
Je jí asi dvacet, nosí tričko s fialovými obličeji hrdinů filmu Titanic a vaří pro věčně hladové mnichy v buddhistickém klášteře na mongolských hranicích. "Tam sídlí Kuminchán, pán hory," říká, culí se a ukazuje směrem na svahy nad blýskavými stříškami kláštera na konci světa. "Je to fešák. Jezdí na bílém koni. Oblečený je do modrého hedvábí. Hodně lidí ho vidělo." Kuminchán je duch a nikoho ve vsi nenapadne pochybovat o jeho existenci. Je to jejich ochránce. Od nepaměti. Vloni mu také trochu nadávali. Hořící tajga málem zničila ves i klášter. "Hrál karty s ohněm a prohrál," říká Darima. Z té hory je vidět daleko, do Mongolska, odkud přišel dávno po Kuminchánovi buddhismus, na obzor,kde se slévají dvě zeleně,tajga a step. Příroda je nezničitelná, neboť popelem spáleniště vyrážejí trsy barevných květů. A pak najednou z ničeho nic je stezka pryč, ohořelé stromy obkličují vetřelce a i ty kytky se pohupují nějak zlověstně. Ztratit se v tajze znamená zemřít. Srdce buší, ale pak si v duchu řeknete: Kumincháne, neblbni. A v tu vteřinu tam ta cesta zase je, úzká pěšinka do nitra tajgy, na jejímž konci je buddhistický klášter. A uvěříte, že pán hory se vám někde mezi těmi kameny pochechtává, neboť i on, jako skoro všichni na Sibiři, má nepochybně smysl pro humor. U kláštera je také skála, co na ní příroda napsala tibetskou modlitbu. Písmenka vidíte jasně, napadne vás spousta pouček o tom, že minerální roztoky dokážou divy. Jenže vykládejte to patnáctiletým chuvarakům, buddhistickým učedníkům, kteří - pokud náhodou nešermují klacky či nehoní psy - vypadají velmi seriózně. Cítí se nositeli velkých tajemství a se svým vždy milým úsměvem vám naznačí, že Evropané jsou trochu tupí. Asi sto kilometrů na západ v městečku Kjachta sedí za umakartovým stolem s bakelitovým telefonem podplukovník Sergej Dimov a tváří se přísně. Je velitel domu ruských důstojníků, pochmurné panelové budovy, kde neostré fotografie stále velebí sovětskou armádu a družbu národů. Ale hlavně je kozák. Na koni spolu s dalšími nadšenci z kozáckého pluku cválá v stepi mezi pahorky a vyhlíží narušitele či diverzanty. "Buďte si jist: tato hranice je střežena skvěle," říká. Dlužno podotknout, že ruskomongolská hranice patří k nejnudnějším v Asii a je v podstatě pašerákůprosta. Avšak tradice je tradice. Dimovovi kozáčtí předci - kolonizátoři, vojáci a zemědělci přišli od Donu někdy před třemi sty lety. "Ze Sibiře nikdy neodejdu," říká pevně a hledí na obrázek dědečka kozáka, který má na fotce z první světové války podobně kategorický pohled. Kjachta, kde většině starousedlíků koluje v žilách kozácká krev, bývala jedním z nejdůležitějších měst Sibiře, obchodní bránou do Asie,odkud vyrážely karavany na slavné objevitelské cesty. Z vybledlých fotografií i dnes dýchá doba, kdy se - tvrdí panel - "z oken domů bohatých kupců rozléhaly líbezné tóny piana a něžný zpěv dívek." Dámy nosily nadýchané bílé šaty, znudění carští důstojníci hráli ruskou ruletu a političtí exulanti spřádali plány jak změnit chod dějin. Velká část čaje šla prý kdysi dávno do Evropy přes sklady v Kjachtě. Jenže to už je pryč, ač kus té důstojnosti je zde stále cítit. Dominantou Kjachty jsou trosky majestátního chrámu, jehož věže beze zvonů smutně ční do výše. Všechna města a větší vesnice v Zabajkalí si jsou podobné. Na hlavní třídě je několik obchodů, muzeum nějakého (nikdy neexistujícího) dělnicko-rolnického revolučního pokrokového burjatského hnutí a kavárna, kde nad borščem vysedávají neuvěřitelně peroxidově odbarvené úřednice. Večer se po prašných ulicích mezi dřevěnými domky s pestrobarevnými vyřezávanými okenicemi potloukají přívětiví opilci. ("Išozum sto gram abchab! Ještě bych si sto gramů vodky dal!") Babičky, které prodávají slunečnicová semínka a padělané cigarety, diskutují o počasí. Věční poutníci s králíkem v kleci se u nádraží podivují, co cizinec pohledává na konci světa. "Upřímně mi řekni, žijete vážně lépe než my?" ptají se občas. Mají nás pořád dost rádi. Lidé na Sibiři mají rádi každého. Kromě vlády v Moskvě, která na ně zapomněla. S kapitalismem to není lehké, i když něco se přece jen mění. Například sovětský podnik Zabajkalselelektroseťstroj je nyní Zabajkalselelektroseťstroj, a. s. Alexandr Burlakov nejezdí městy rád. Bručí a nadává v nich na počasí. Když však auto začne pádit monotónní silnicí v zářezu mezi dvěma zelenými hrázemi tajgy,trochu taje a začne rozvážně rozprávět. Často to je variace na oblíbené téma, že Sibiř by měla být nejbohatším místem světa, jenže se to nějak nedaří. Musí to být sabotáž, soudí. A pak, když se rozvrzaný žigulík vyhoupne nad zelenou placku, dupne na brzdu a zařve: "Bajkal!" Rozpíná ruce nad dlouhou nudlí modře, ukrývající v divočině čtvrtinu pitné vody zeměkoule. Už nenadává. Vypadá jak pohádkový skřítek, pobíhá v mechu mezi sosnami a skáče po kamenech na břehu. Vypráví o bouřích, které smetly velké lodě. Vysvětluje, jak se ze směru větru dá předpovídat počasí. Povídá si s rybáři, kteří v šedivé vodní tříšti celé dny čekají na rybu a vypadají jako dokonale šťastní lidé, neboť přece nemůže být většího blaha. Nic jiného na práci stejně není. Pan Burlakov je nefalšovaný Sibiřan. Jméno má po předku, který byl prý burlakem na Volze - polootrok, který tahal proti proudu čluny. Za cara nějakého předka vyhnali na Sibiř. Další z Burlakovů si někde dole v civilizaci u železnice postavil dům. Tím se pro bolševiky stal třídním nepřítelem a byl vyhnán ještě dál, až do Usť-Barguzinu, rybářské vesnice, kde nyní žije v dřevěném domku. Kdyby chtěl, dokázal by prý Burlakov hodně. Postavit velký dům či chytnout do pasti medvěda či odjet do Moskvy či zbohatnout. "Není na to čas," říká. Je hasičem, dva dny v týdnu hlídkuje u pekelného červeného stroje, křížence náklaďáku, tanku a cisterny. Jindy odpočívá či honí po lese krávu, která se věčně toulá. Vaří skvělou polévku uchu. To se chytne ryba, vhodí se do osolené vody se snítkou kopru. Patnáct minut se vše vaří. A je to. Nechápe, jak někdo může jíst kapry. Asi kilometr dál, přímo na břehu Bajkalu, sedává u praskajícího ohně Karl Balžinovič Azagajev. Mlčky sleduje západ slunce,své zamilované divadlo, a dumá. "Jsem Karl jako Karl Zeiss, ne Marx," zdůrazňuje. Je soudce, místní honorace, ruka zákona, významná osoba. Vezme sklenici vodky, pár kapek vhodí do plamenů místním duchům, obrátí kořalku do sebe, asistentka mu podá okurku a řidič jeho služební volhy hbitě přistrčí opečený brambor. "Olchon mizí," ukáže na obzor. Bílá mlha, zvednutá odpoledním slunce, zahaluje obrys ostrova Olchon, ostrova šamanů, odkud prý vyšla jedna větev jeho národa, Burjatů. Jeho život je řízen ze dvou směrů: z Moskvy,která mu posílá zákony, a z domu místního šamana, který mu radí. Šaman je ten, který ví více než jiní. Každý rod má svého šamana. Za symbolické částky řeší lidem problémy, hádá budoucnost, léčí, radí. "Moje dcera Sajana byla dlouho nemocná. Šaman mi řekl, že její jméno ji dusí, neboť je studené. Změnil jsem ho a ona se uzdravila," vykládá a sleduje loďku pytláků, která se před setměním snaží dorazit k písčitým břehům. Karl není fanatik, je to člověk, který nalézá útěchu v návratu ke kořenům. "Nemusíte tomu věřit," říká s úsměvem. "Svatý nos mizí," říká pak teatrálně. Skála, barvená sluncem na červeno, se ponoří do příšeří. "Jdeme spát." Chrstne zbytek vodky do táboráku. Bůh ohně pochvalně zasyčí a vyhodí nad temnou hladinu spršku jisker. "Brzy se vrátíme."

Starověrci žehnají dvěma prsty, ne třemi jako hlavní pravoslavná církev. Za to je vyháněli na Sibiř.

Autor:




Nejčtenější

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

V Sieře Leone přišlo po masivním sesuvu půdy o život až tisíc lidí. (14. srpna...
Jak bahno utopí tisíc lidí. V přelidněném Freetownu katastrofě sami pomohli

Při masivních sesuvech půdy v metropoli západoafrické Sierry Leone Freetownu zemřelo více než 400 lidí, z toho zhruba sto dětí. Dalších 600 se stále pohřešuje,...  celý článek

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Další z rubriky

Podvečerní „poušť“ ve slovenském Záhorie
Jen tak si prožít poušť ve střední Evropě. Záhorie miluje i armáda

Nejrozsáhlejší písečné duny ve střední Evropě jsou tak dokonalou replikou pouště, že si je oblíbili i vojáci a ti, kteří jejich techniku vyrábějí. Vždyť...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Jak létají Češi. Letenka za 300 tisíc a cesty kolem světa

Kolik jste ochotni zaplatit za letenku na vysněnou dovolenou či pracovní cestu? Český rekord za poslední půlrok drží letenka za bezmála tři sta tisíc korun....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.