Libyjských celníků bylo na mě trochu moc

  • 2
Libyjské hranice - to byl zážitek. A to jsem ještě na celnici nestrávil dva dny jako jeden německý turista. K mému údivu nechtěli úředníci žádný bakšiš! Podávali si mě však jako míč a všichni se tvářili horzně důležitě. Každý měl v ruce to nejnutnější razítko - kdyby mi chybělo třeba jen jedno z osmi, tak se do Libye prostě nedostanu.

Na tuniské straně hranic jsem při výjezdu strávil hodinu a půl. Přede mnou byly stovky tuniských aut s usměvavými a příjemnými pašeráky nafty uvnitř. Samozřejmě mě pouštěli dopředu, a tak jsem narazil na prvního libyjského celníka několik set metrů od hlavní budovy.

Byl příjemný a z celého srdce mě přivítal v jeho království: "WELCOME, sir WELCOME". Do rukou mi pomodlil zelený papír, napsaný v arabštině. Sedl si vedle mě a pomohl mi ho vyplnit. Pozor, žádný bakšiš!! Začalo to opravdu super, ale to, co následovalo dalších pět hodin, to jsem dosud nezažil.

Celníci byli sice příjemní, ale podávali si mě jako míč a každý z nich byl ten nejdůležitější. V ruce držel to nejnutnější razítko, že kdyby mi chybělo pouze jedno z osmi, tak se do Libye prostě nedostanu.

NA MOTORCE PO AFRICE

I. díl: Jak jsem chystal motorku na pouť po Africe 

II. díl: Italské trajekty mě pěkně naštvaly

III. díl: Moji motorku pokořily tuniské louže

Podařilo se, ale smích pod helmou mě provázel
Všude ve frontách mě pouštěli Tunisané dopředu, ale i tak to bylo únavné. Pro sebe jsem vše vyřídil, ale na řadu přišel i má věrná motorka. Musel jsem s ní zajet do nějaké "černé garáže" jak tomu říkali.

Tam mi za deset dolarů našli a přepsali čísla motoru i karosérie. S nimi jsem šel do Trafic Office, kde mi tyto čísla zapsali do karnetu, který jsem měl letos naštěstí s sebou (ne jak před lety, kdy se pro něj musela Irena letecky vracet s Turecka).

V Traffic Office po mě chtěli sedm "zelenejch". S věcmi a doklady jsem musel zpátky na celnici pro razítko. Následovala pojišťovna, kde mi za 14 dolarů přidělali pojištění na 20 dnů. Vrátil jsem se po dobré hodině vítězně do černé garáže pro motorku.

Nekončící procedury 
Naivně jsem se už začal oblékat, když tu mě další celník opět přivítal v Libyi. Oznámil mi, že musím ještě do Plant Office, ještě jen formalita. Tam jsem dvě hodiny běhal a čekal na spícího bankovního úředníka, u kterého jsem musel samozřejmě za nejnevýhodnější kurs vyměnit 100 USD.

Měli to spočítané velice dobře, protože poslední libijský dinár jsem tam nechal za libyjskou značku na motorku.

Dostal jsem k tomu hromadu papírů a ujistili mě, že mi při odjezdu z Libye vrátí 30 dinárů. Byl jsem hodně unavený a ta byrokracie mě už ani tak neštvala, protože jsem s ní počítal. Smál jsem se však sám sobě, že sem vůbec lezu.

Turista z Německa přijel se svojí ufňukanou novomanželkou ořed dvěma dny.

Hůře na tom byl jeden Němec, chyběl mu nějaký papír na Land Rovera a na libyjských hranicích strávil už dva dny. Nechtělo se mu platit za ten bordel, jak mě později řekl.

Jeho ženy mi bylo celkem líto. Spíš bych si ji představoval popíjet kafe za 100 korun v nějaké luxusní restauraci v centru Prahy než tady ve smradu zpocenou a už čtyři den nemytou. Značku, kterou jsem neuměl ani přečíst, jsem namontoval a ještě po pár kontrolách, ale už na cestě a plný očekávání jsem vyrazil do nastávající tmy Libye.

Lybijci byli příjemnější něž lidé v Tunisu
Po 60 kilometrech jsem přijel do roztomilého města Zuara, plného zvědavých lidí, kteří se nahrnuli kolem motorky. Zvali mě k sobě na jídlo, ale neměl jsem chuť. Byl jsem unavený a neměl jsem náladu si povídat.

Chtěl jsem se konečně umýt a napsat deník. Ubytoval jsem se v hotelu za 3 dolary, kde jsem si musel dveře zavírat s mými gumicuky a na okno dát prostěradlo, aby na mě lidi nekoukali z ulice.

Motorku jsem zaparkoval v restauraci. Chvíli jsem s novými kamarády přece porozprávěl. A překvapila mě jedna věc - s Libyjci jsem se cítil nějak bezpečněji než v Tunisu.

Velbloudi ve městě Agulemin a Igor Brezovar na motorce

Burkina Faso: Vždy a všude v Africe vědšinou pracovali jen ženy.

Burkina faso - Děti ve škole

Libyjec