Horký kouř a sirné výpary člověka dusí.

Horký kouř a sirné výpary člověka dusí. | foto: Jiří Prušapro iDNES.cz

Největší sopka Evropy, jak jste ji neviděli. Unikátní fotky z cessny

  • 14
Sopky mě lákaly odjakživa, vždy jsem si přál nahlédnout co nejblíž do nitra těchto unikátních přírodních výtvorů. Rozhodl jsem se proto vypravit se do vulkanické oblasti jižní Itálie tvořené sopkami Vesuv, Etna, Il Vulcano a Stromboli a všechny si je aspoň trochu prohlédnout a vyfotit ze vzduchu.

Kvůli pracovnímu vytížení mého spoluletce a fotografa výpravy plánujeme odlet z Tábora v Cessně 172 na čtvrtek 6. září až na půl pátou odpoledne. Bedlivě už skoro týden sledujeme počasí a to se během dne zlepšuje. Tlaková výše nad Francií a Itálií tlačí špatné počasí na sever a východ a předpověď na další tři dny slibuje to nejlepší.

V půl páté tedy startujeme a míříme přes Rakousko do slovinského Mariboru. Maribor leží na cestě do Itálie, je v Schengenském prostoru a tak odpadají problémy s celním a pasovým odbavením, nikdy jsme tam nebyli a doletět se tam dá přes východní část Alp, která je nižší než ta přímo na jih od nás. To je důležité, protože na obloze je přece jen ještě dost mraků a letět skrz ně přes nejvyšší vrcholky Alp by nebylo nejlepší řešení. A také víme, že tam doletíme ještě před setměním.

Za dvě hodiny v Mariboru

Asi po dvou hodinách letu přistáváme na letišti v Mariboru. Nejsou tu cestující ani žádná letadla, přesto tu pracuje asi 10 zaměstnanců, kteří toto dnes velmi málo využívané letiště drží v chodu. Rozpočtová krize tady asi ještě neudeřila plnou silou a tak si užíváme ochotné pozornosti a pomoci nám přiděleného člověka.

Další den ráno pak přicházíme na osmou hodinu, jedna dáma odemyká hlavní vchod do terminálu letiště a provoz tak začíná. Opět jsme tu sami a během asi hodiny startujeme směrem na chorvatské pobřeží. 

Jižně pod Zadarem se pak stáčíme více na jih, pevnina za námi mizí a před námi se táhne jen opar a modro Jaderského moře. Tak to trvá asi hodinu a půl, než doletíme k městečku Termoli v Itálii. Odtud pokračujeme dál napříč italskou botou směrem k Neapoli. Po necelé hodině letu od pobřeží se objevují obrysy Vesuvu.

Všechna letadla na letišti v Mariboru

Plný okruh nad Vesuvem

Tato jediná dosud živá sopka na evropské pevnině je vysoká 1 279 metrů a leží pár kilometrů jihovýchodně od Neapole, ještě v zóně neapolského letiště. Naštěstí se nám daří přemluvit letištního dispečera, který nám povoluje nad Vesuv vyletět a udělat nad ním jeden plný okruh. Samozřejmě to využíváme k bouřlivému fotografování, jehož výsledky si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Potom pokračujeme přes neapolský záliv směrem k radiomajáku u Sorenta.

Z mlhy jen matně vystupuje ostrov Capri, proto se rozhodujeme, že ho vyfotíme až na zpáteční cestě. Nad Sorentem zatáčíme směrem na jihovýchod a sklesáme do 300 metrů nad mořskou hladinou, abychom mohli pořídit záběry pobřeží u měst Amalfi a Positano, patřících určitě mezi nejkrásnější pobřeží v Evropě a zřejmě také na světě. Zdejší strmé skály jsou také místem, kudy se spojeneckým jednotkám 9. září  1943 v průběhu vylodění u Salerna podařilo proniknout za německé linie.

Vesuv – naposledy soptil v roce 1944, kdy na blízkém letišti zničil asi 80 spojeneckých letadel.

Městečko Amalfi – skalami nad ním se spojenci v září 1943 dostali do týla německých vojsk.

Pak už přistáváme na letišti v Salernu, kde dotankujeme a pokračujeme nad mořem směrem k Mesinské úžině, která odděluje Sicílii od zbytku Itálie a současně spojuje Tyrhénské a Jónské moře. Odsud to je k další sopce Etně už jen asi 80 km a tak žádáme o povolení ke stoupání. Etna má totiž 3 329 metrů a na to v teple jižní Itálie potřebujeme alespoň půl hodiny.

Pátrání po Etně v mracích

Jak se k blížíme Etně, přibývá mraků a my jen doufáme, že někde najednou tato nejaktivnější sopka Evropy vyskočí. Jsme ale už ve 4 000 metrech a Etna nikde. Snažíme se ji tedy najít pod sebou v průrvách mezi mraky, ale ani to se nedaří a tak to po 20 minutách vzdáváme. Letíme pak na jihozápad Sicílie k městečku Gela, kde fotíme pláže, na nichž se v červenci 1943 vylodily spojenecké jednotky.

Pláže u města Gela – místo vylodění spojenců v červenci 1943

Kdo je Jiří Pruša

Letecké dopravě a sportovnímu letectví se věnuje celý život. Soukromě se věnuje létání na větroních a ve sportovních letadlech. Nějaký čas létal také na paraglidu, ale poté, co si naštípl obratel a pár žeber, mu další létání na paraglidu rodina zakázala. Více z jeho cest najdete na jeho blogu zde.

Jiří Pruša také vydal knihu Abeceda reálného socialismu.

Podél západního pobřeží Sicílie potom letíme směrem k Palermu, kde po celkem čtyřech hodinách letu ze Salerna přistáváme na starém vojenském letišti Boccadifalco. Hned v sobotu ráno ale odsud opět startujeme s vírou, že dopoledne nebudou mraky kolem Etny tak vysoko, a že se nám přece jen ukáže.

Opět přes půl hodiny stoupáme, když najednou na nás vykoukne vrchol Etny z mraků. Také Etna je v blízkosti velkého letiště – Catanie, a tak i zde musíme přemlouvat dispečera, aby nás nad ni pustil. Je velmi shovívavý a tak nám jen říká, ať mu nahlásíme, až od Etny budeme odlétat a nechává nám ji jen pro nás.

Další půlhodinu trávíme létáním nad Etnou a focením jejích kráterů i kouře z různých výšek a úhlů. Kabina se nám plní pachem síry a musíme se vyhýbat zvláště hustým oblakům sirného kouře. Je to úchvatné a strhující divadlo.

Obrazovka GPS ukazuje, že jsme přesně nad vrcholkem Etny.

Horký kouř a sirné výpary člověka dusí.

Míříme nad Il Vulcano a Stromboli

Pak se stáčíme na sever a míříme nad Liparské ostrovy, z nichž první ostrůvek se jmenuje příznačně Il Vulcano. Také zde fotíme jícen sopky a pokračujeme směrem k další sopce - ostrovu Stromboli. Sopka na Stromboli je ale aktivní vlastně stále, a tak je létání nad ní zakázané, jak nám sděluje dispečer, když na svém radaru vidí, že jsme v blízkosti.

Il Vulcano naposledy soptila v letech 1888/90, nyní dřímá.

Ostrov Capri v sobotu kolem poledne

Mraky promísené s kouřem nám bohužel pohled na kráter Stromboli neumožňují a tak ostrov po dvou obletech opouštíme a pokračujeme zpět směrem k ostrovu Capri. Když vyfotíme i ten, letíme nad Ischii, a poté přes další vyloďovací pláže u městečka Anzio na římské letiště Urbi.

V neděli ráno vylétáme z Urbi a nejdříve si plánujeme let do Benátek, abychom dočerpali benzin na let zpátky až do Tábora. I tato část cesty přináší hezké záběry. Nad Alpami se letí krásně a přes Linec pak kolem čtvrté hodiny odpoledne doletáme do Tábora.

Majestátní sopky zůstaly za námi, vzpomínky na ojedinělý přírodní fenomén v nás ale zůstávají navždy.   

Detail letů nad sopkami