V posteli do Ameriky a zpátky aneb jak chutná byznys třída

Letěl jsem hogofogo v byznys třídě, tom tajemném světě za závěsem v přední části letadla. Měl jsem airbag, vlastní menu a komplex méněcennosti kvůli obsluhování sedadla i televize. A nakonec mi vyžehlili košili.

Na dveřích je napsáno JFK, ale se zastřeleným prezidentem to má společné jenom to, že po něm pojmenovali letiště v New Yorku, odkud jsem před chvílí přiletěl. Takhle se teď jmenuje moje koupelna.

Ano, mám koupelnu jménem John Fitzgerald Kennedy.

Najít ji je pro můj mozek vypnutý nočním letem a sjetý půlkou stilnoxu docela hlavolam.

Když jsem přistál na letišti v Curychu a dostal se do byznys salonku, na který jsem měl nárok, zeptali se mě, jestli si nechci dát sprchu a nechat vyžehlit kalhoty nebo košili.

To mě vysloveně znervóznilo.

Člověku, jehož košile nevypadá, jako by ji měl přes noc v kapse, žehlení obvykle nenabízíme. Se sprchou funguje podobný vzorec. Nenápadně jsem se prohlédl a očuchal: vše v pořádku.

Zeptali se mě ještě, jestli si nechci poležet v soukromí pokoje. Řekl jsem, že nikam na hotel se mi nechce. Oni na to, že je to hned vedle koupelny. Tím mě přemluvili. Když už jsem v posteli proležel pár hodin za letu, teď můžu pro změnu ležet v posteli na zemi.

Dostal jsem dvě plastikové karty a vyrazil. Za rohem jsem našel dveře s obrázkem sprchy. Vrazím do nich kartu. Nefunguje. Tak jdu k jiným. A zase nic. Vracím se do recepce. "A u kterých dveří jste to zkoušel?" zeptali se mě.

"No, na těch prvních bylo napsáno Bangkok a na druhých snad Dillí," říkám.

"Ale vy jste přiletěl z New Yorku, tak jsem vám nechal připravit JFK."

Aha. Teď už karta funguje. Můžu se nechat vyžehlit a vysprchovat košili, nebo snad naopak.

Takhle to vypadá, když někdo, kdo skoro pokaždé cestuje obyčejnou třídou, jednou za čas letí hogofogo.

Dokonce jsem letěl v posteli.

Menu je takový elegantní velký sešit na dobrém papíře. Našel jsem ho v přihrádce. Patří jenom mně. Můžu si rozmyslet, co si vyberu k jídlu.

Ještě než si vyberu z jídelního menu, mi letuška vyndá z opěradla stolek a přehodí přes něj bílý ubrus.

Proč je ten pás tak tlustý?

Ta postel se zpočátku tvářila jako sedadlo. Je obrovské, pořádný fotel. Jak se usadím, dostanu šampaňské ve sklenici s dlouhou nožičkou.

Zapínám bezpečnostní pás, koukám, že je nějaký tlustý.

Zeptám se letušky proč. Odpověď mě odrovná: vevnitř je airbag. A po každé straně mám půl metru široké opěrátko pro ruce. Nebudu se s nikým strkat lokty. Ale co se divím. Letím byznysem. Jak se to stalo, vlastně dost dobře nevím. Letěl jsem do Ameriky něco dojednávat a hostitelé mi zkrátka e-mailem poslali letenku v jiné než turistické třídě. S Brussels Airlines do Washingtonu, zpátky z New Yorku se Swiss. Nezkoumal jsem, jak se to stalo, aby si to nerozmysleli.

Život nahoře mi od začátku chutná, je však místy docela složitý. Ovládací pultík mého trůnu má tolik tlačítek, až mě napadne, jestli jimi taky nemůžu řídit letadlo. Nejdřív zkouším vychytávku, kterou jsem ještě neviděl. Upravím si sedadlo podle toho, jestli chci sedět na tvrdém, nebo na měkkém. Jak tlačím na knoflík, cítím, že opěradlo a sedák tuhnou, jako bych je něčím nafukoval. Pak zase ubírám, až sedím skoro jako v peřině. No, to trochu přeháním, ale měkké to opravdu je.

Na řadě je tlačítko s nápisem lounge, lenoška. Záda se trochu sklopí dozadu, sedadlo trošku poodjede dopředu a zvedne se - a já si hovím napůl vsedě a napůl vleže. Když najdu nejlepší polohu, přichází další fajn věc: můžu si vytvarovat opěradlo podle toho, jak to vyhovuje mým zádům. Jedním tlačítkem vyboulím opěradlo dopředu, dalším zase bouli ubírám, třetím ji posouvám dolů ke kříži, čtvrtým nahoru někam mezi lopatky.

Těch kombinací je na mě moc. Vlastně nepoznám, která poloha je pro mě ta správná. A tak končím tím, že si zase nastavím základní tvar. Pro má záda tedy nemá smysl ani to, že sedadlo si pro každou polohu uloží do paměti, jak jsem si ho vytvaroval.

Ale aspoň zabíjím čas. Už jsme nad Irskem. Ještě si dám masáž. Ne že bych na takové věci věřil, ale když už to tady je. Zmáčknu knoflík a sedadlo i opěradlo se začnou pod mým tělem pomalu vlnit a vzdouvat, jako by tam byl někdo schovaný. Doufám, že mi nesní oběd, protože budeme jíst.

Menu je takový elegantní velký sešit na dobrém papíře. Našel jsem ho v přihrádce. Patří jenom mně. Můžu si rozmyslet, co si vyberu k jídlu.

Ovládací pultík mého trůnu má tolik tlačítek, až mě napadne, jestli jimi taky nemůžu řídit letadlo.

Krevety a glenlivet

Drahý špás

• Letět byznys třídou je drahý špás. Kdybyste chtěli letět ještě před Vánoci do New Yorku a zpět, stála by vás běžná letenka v turistické třídě podle profesionálů z firem Go Travel a Nemo&Selecta, které letenky prodávají, až 25 000 korun, zatímco za pohodlí byznysu byste zaplatili klidně 80 000 a víc. Je to proto, že před Vánocemi je "vysoká sezona", letět chce kdekdo a ceny jdou nahoru.
• Kdybyste letěli až v lednu, pořídíte New York za 15 000 (samozřejmě je to plus minus) a byznys za 60 - 65 000 korun. Byznys koupený narychlo ale může samozřejmě přijít i na skoro 100 000. Pro ty, jimž na nějaké koruně nezáleží, je v takovém případě však už skoro výhodné pozeptat se po cenách první třídy. Ta může stát taky 100 000, ale to by bylo velké terno, protože obvykle je to víc - 150 tisíc, 200 tisíc a někdy i 250 tisíc.
• A kolik procent Čechů vlastně někdy letělo byznys třídou? Taková statistika nikde neexistuje, ale když jsme se zeptali několika šéfů firem prodávajících letenky, shodli se, že by to mohlo být asi pět procent - 95 ze 100 Čechů tedy nikdy byznysem neletělo.
• Proč si lidé, kteří na to mají, za byznys připlatí? Hledají komfort, prostor a služby na úrovni. Nejenže mají prvotřídní pití a menu jako ve špičkové restauraci, ale mají pro sebe mnohem větší prostor, sedadla se dají změnit v postel a kromě toho jsou rozmístěna a tvarována tak, že zaručují soukromí.
• Výhod je ale víc: majitel letenky v byznysu (o 1. třídě nemluvě) má přednostní odbavení, takže nemusí čekat ve frontách, jeho kufry mohou vážit mnohem víc.
• K letence patří luxus a poměrný klid letištních salonků s pitím a jídlem (nyní někde i se sprchami a pokoji), do nichž letenka zajišťuje vstup.

Nejdřív aperitiv. Na pultu před námi postavili bar. Aby se neřeklo, jsou tam i mísy s ovocem. To hlavní je však takových třicet lahví dobrého pití. Abychom viděli, z čeho můžeme objednávat. A letušky už vyjely. Sáhnu po menu.

Á propos, menu: je to takový elegantní velký sešit na dobrém papíře. Našel jsem ho v přihrádce. Patří jenom mně. Můžu si rozmyslet, co si vyberu k jídlu. Ale nejdřív to pití. Letuška mi vyndá z opěradla stolek a přehodí přes něj bílý ubrus. Už musím něco říct. Jediné, co vím, je, že si dám od šampaňského pauzu. Tři stačila. Zatím, samozřejmě. Dobře, ale co tedy chci pít, když to sám nevím? Mozek je po bublinkách zadřený. Letuška na mě kouká, ochota sama.

"Campari s džusem," řeknu nakonec. Nic jiného mě nenapadlo.

Jako předkrm si pak dám blízkovýchodní mezze a jako hlavní chod krevety. K tomu bílé burgundské. V menu je napsáno, že voní po vanilce, tak není co řešit. Jmenuje se Louis Jadot Chateau des Jacques Clos de Loyse. K sýrům červené Chateau La Grangere Saint-Émilion Grand Cru. Ta jména mě omračují, jsou dlouhá jako rodokmen plemenného jezevčíka.

Pak přichází moje nejmilejší disciplína. Káva a dezert. Kávu nemusím, ale tady si ji dám, protože si k ní objednám i pralinky a koňak Camus. Za čtvrt hodinky mi chtějí dolít kávu. Abych neurazil, dám si další koňak. Později to bude dvanáctiletá singlemalt whisky Glenlivet a taky Kir Royal. Lehce dekadentní pití: šampaňské s likérem z černého rybízu. Kdesi daleko nad Atlantikem nabízejí zmrzlinu. Odmítnu, i když je vanilková. Už nemůžu. Ležím v posteli a koukám na Velkého Gatsbyho.

Dva metry naplocho

Postel jsem rozložil snadno. S filmem to bylo horší. Televize byla skoro dvakrát větší, než na jakou jsem v letadle zvyklý. Ale neuměl jsem ji nastavit. Ach, to intuitivní ovládání...

Nakonec jsem ho zvládl, i když intuitivně to rozhodně nebylo. Spíš to bylo vydřené vítězství. Nejdřív jsem sledoval konžský film o dětech ulice v Kinshase, které rodiče vyhnali z domova, protože si mysleli, že jsou čarodějové. Vypadaly úplně stejně jako děti se stejným osudem, které jsem tam před časem potkal a vedl zpátky k rodičům.

Pak jsem si pustil Velkého Gatsbyho, a protože film byl o hogo fogo životě, díval jsem se na něj z postele. A to byl, prosím, bílý den. Prostě jsem zmáčkl tlačítko, sedadlo mě nejdřív nadzvedlo hodně vysoko, pak se začalo natahovat a propadat dolů, až jsem ležel na úplně normální ploché dvoumetrové posteli. Byla jen trochu užší. A abych si opravdu užil, pustil jsem si masáž, takže jsem se i hezky vlnil. Chudák Gatsby, tohle neměl ani on. Zvedl mě až krabí koktejl a hovězí. No a pak už jsme byli v Americe.

Zmáčkl jsem tlačítko, sedadlo mě nadzvedlo, pak se začalo natahovat a propadat se, až jsem ležel na úplně normální posteli.

A zase do peřin

Před zpátečním letem jsem si opět užil drobná privilegia - salonek s dobrým pitím a jídlem, rychlejší odbavení a hlavně možnost nestát děsivou frontu při bezpečnostní kontrole. Tohle k životu vyšší třídy patří.

Letěli jsme přes noc, takže postel prošla plným nasazením. Už jsem byl chytřejší, tak jsem si v zástrčce u svého sedadla dobil telefon. Z menu, které bylo ještě větší než při prvním letu, jsem si chtěl dát lososa s grilovaným chřestem, abych měl na noc něco lehkého, ale když přišla letuška, najednou slyším, jak masožravec ve mně říká: „Steak, prosím.“ Ještě jsem vyplnil dotazník, co chci k snídani.

A zase bylo šampaňské, DuvalLeroy Brut s aroma citrusů, pečeného jablečného dortu a medu. To neříkám já, ale vinný list. Jako dezert švýcarské sýry s ořechy a červené Pinot Noir Neuchatel s nádechem jahod a čokolády, potom káva s čokoládou a koňakem.

Celé jsem to korunoval půlkou stilnoxu.

Přetočil jsem si totiž hodinky na evropský čas a bylo půl třetí v noci. Protože přistávat jsme měli v osm, byl nejvyšší čas jít spát.

Opět jsem se vyzvedl do výšky a najednou se sedadlo začalo rozkládat, až z něj byla postel. Roztáhl jsem si deku podšitou prostěradlem, takže mě připadalo skoro nevhodné spát v kalhotách. Nasadil jsem si klapky na oči, které jsem dostal, a pak už si nepamatuju nic.

Po přistání opět salonek. Co bylo dál, to už víte.

Abych nezapomněl, v pokoji jsem se natáhl na slabou hodinku. Ale čas jsem nemarnil, v televizi šly Vraždy v Midsomeru v rétorománštině. A tu košili mi opravdu vyžehlili. Pověsil jsem ji v koupelně JFK na ramínko do dřevěného výklenku ve dveřích, do něhož byl přístup i z chodby.

Když jsem se po sprše utřel, našel jsem ji tam a byla jako nová.

Jako bych v ní ani nespal v posteli.

Život nahoře

Na letiště limuzínou
Emirates patří k několika aerolinkám, které zajišťují svým pasažérům v byznys třídě dopravu na letiště a z letiště přímo z domova. Pro cestující přijede limuzína s řidičem a v pohodlí je doveze až k letišti. Totéž se opakuje při příletu.

Vinárna v oblacích
Podnětná zpráva pro milovníky dobrého vína: nejlepší víno má podle mezinárodní odborné poroty, která porovnává kvalitu vín podávaných v byznys třídě leteckými přepravci po celém světě, společnost Brussels Airlines, přičemž v kategorii šampaňského byla navíc třetí. Porotu tvoří 28 předních sommeliérů, vinařů a obchodníků s víny.

Ti nejlepší

Nejlepší sedačky v byznys třídě mají letos podle uznávané britské firmy Skytrax, která hodnotí letiště a letecké společnosti, v letadlech Japan Airlines. Loni to byla malá indická společnost Kingfisher Airlines. Nejlepší kabinu v byznys třídě má letos podle Skytrax Qatar Airways. Zvláštní je, že první Evropané jsou zastoupeni až na 5. místě společností Swiss. Jinak všechna místa v první desítce obsadily asijské aerolinky.

A co 1. třída?
Něco, o čem si můžeme nechat leda tak zdát: první třída, která je ještě vysoko nad byznysem, nabízí takřka rozmařilý luxus, čemuž samozřejmě odpovídají i hříšně vysoké ceny letenek, jež představují několikaměsíční český průměrný plat.

Služby tomu odpovídají: pasažéři v některých aerolinkách například mají k dispozici koupelnu, toaletu a šatnu. Jinde nabízejí zase osobního komorníka. Zavádějí se zvlhčovače vzduchu pro větší pohodlí pasažéra, servírují se vybrané lahůdky jako íránský kaviár, cestující si myjí ruce v mramorových umyvadlech a odpočívají na ručně vyšívaných polštářích.