Křišťálový vzduch a hory jako na dlani. Parádní let balonem nad Dolomity

Stojíte v proutěném koši, vznášíte se nad zasněženými horami ve výšce tří tisíc metrů a máte pocit, že si můžete sáhnout na nebe. Výlet balónem nad Dolomity je zkrátka celoživotní zážitek.

Balony na lukách, balony na nebi. Balony startují, balony přistávají. Balony se nafukují a balony se skládají. Balony kulaté i balony nejrůznějších originálních tvarů.

Balonový festival v Toblachu

Takhle nějak každoročně vypadá malebné severoitalské údolí Hochpustertal druhý lednový týden, když se do Toblachu sjíždějí vzduchoplavci z celého světa. V krásném jihotyrolském městečku se účastní desítky pilotů se svými týmy jedné z největších balonových událostí v Evropě a jediné v zimních Dolomitech vůbec.

„Začalo to mezinárodním setkáním patnácti balonistů v lednu 2003,“ vypráví Paolo Barbieri, hlavní koordinátor týdenního programu Toblach Balloon Festival. „Tehdy šlo o průkopnické lety do neznáma, protože piloti mnoho nevěděli o proudění větru nad horami a vlastnostech zimních povětrnostních podmínek.“

Druhý lednový týden se každoročně koná v Toblachu balónový festival a v údolí Hochpustertal je vidět balóny všude.

Letos Toblach hostí balonový festival už po patnácté. Od počátku se ho už zúčastnilo přes 350 týmů z téměř dvaceti zemí světa. Piloti celý týden soutěží v několika disciplínách, jako je např. let na co největší vzdálenost (za 4,5 hodiny) či přesné přistání na daný cíl.

Kolik to stojí?

Hodinový let stojí v Toblachu 290 eur (7 850 Kč) na osobu. U nás se letenky pohybují kolem 4 500 Kč. U dálkových letů se platí 99 eur (2 700 Kč) za osobu za každou hodinu letu. Více informací na www.balloonfestival.it.

„Základním principem, jak letět takový závod, je vyhledávání směru větru v různých výškových hladinách. To docílíme stoupáním, nebo klesáním,“ vysvětluje pilot Ivan Vastano, který do Toblachu jezdí pravidelně. V Toblachu jde však především o zážitek proletět se nad štíty Dolomit, kterým tu dominuje rozeklaný masiv Drei Zinnen.

Festival se rozrostl o bohatý doprovodný program hlavně po roce 2009, kdy byly Dolomity prohlášeny za místo světového kulturního dědictví UNESCO. V rámci ochrany zdejší přírody dostal zelenou udržitelný rozvoj a cestovní ruch.

„A právě šetrnou turistickou atrakcí jsou při dobrém počasí balony, jejichž pomalý a klidný let umožňuje návštěvníkům obdivovat horská panoramata velmi neobvyklým způsobem. Létáme nad Dolomity celoročně, ale nejkrásnější jsou lety v zimě, kdy je vzduch křišťálově průzračný a příroda se ukazuje v třpytivé kráse,“ vysvětluje Paolo Barbieri.

„Romantika je tak fascinující, že už tu několik mladíků v balonu požádalo své vyvolené o ruku.“

Startujeme s kachnou

S ohledem na směr a rychlost větru pilot Ivan Vastano zvolil místo vzletu v bočním údolí Gsiesertal. Projíždíme kolem místa, kde na nás ze vzduchu kulí obrovské oči balon-kachňátko. Možná má připomenout pokusná zvířata bratrů Montgolfierů, když v září 1783 poslali do vzduchu nedaleko francouzského Lyonu na první let ovci, kachnu a kohouta.

Jejich balon byl vyrobený z papíru a tkaniny a po osmi minutách bezpečně přistál, když zhasl oheň živený slámou, vlnou a dušený hnojem.Dnes balony pohánějí vzhůru horkovzdušné hořáky, jejichž plamen dosahuje až 1600 ° C.

My vybalujeme balon na louce u vesničky Sankt Martin, kde se vždycky v druhé polovině února koná dálkový závod běžkařů. Teď na místě startu leží třísetkilová látková nudle z polyesterové textilie, která brzy pojme 3 000 m3 vzduchu.

Balón-kačátko připomíná pokusná zvířata bratrů Montgolfierů, kteří v září 1783 poslali do vzduchu na první let ovci, kachnu a kohouta.

Do útrob balónu pro pětičlennou posádku se vejde 3000 m3 horkého vzduchu.

Větším ventilátorem ho naháníme do budoucí obří žlutooranžové koule a závistivě sledujeme posádky kolem, které už mají práci hotovou. Někteří se, na rozdíl od nás, chystají na celodenní výlet. Prý by měli zvládnout téměř dvě stě kilometrů a plánují přistát někde u Benátek. Večer jsme se pak dozvěděli, že je vítr zavál až k moři do Chorvatska.

Ve chvíli, kdy náš pilot opatrně vytopí útroby vzdouvajícího se obalu speciálním hořákem, balon se narovná do letové pozice. Koš je připnutý karabinami. Vejdeme se do něj čtyři, všichni se tísníme vedle ocelových lahví s propanem (spotřebuje se mezi 100 až 120 litry paliva za hodinu letu).

Hodina uteče jako voda

Je to doslova dechberoucí dobrodružství přeletět horský masiv v zimě, když vrcholy i údolí v Dolomitech pokrývá třpytivý sníh. Stoupáme vzhůru a krajina pod námi se mění v mozaiku poskládanou z bílých luk a tmavých lesů, pruhů cest a domečků připomínajících kostičky lega, zamrzlých jezírek a potoků lemovaných vzrostlými stromy, které z výšky vypadají jako chomáče štětin. Kolem parkovišť se odlepují od sněhu další balony, jako by země vypouštěla pestrobarevné bubliny.

Balón přelétá zalesněný hřebem mezi údolími Gsiesertal a Hochpustertal.

Letíme v nadmořské výšce kolem 3000 metrů.

Modré, bílé, červené koláče jsou i na obloze nad námi a pomalu plují k zalesněnému masivu, který se zvedá z Welsbergu směrem k italsko-rakouské hranici až do výšky kolem dva a půl tisíce metrů. Už vidíme i věhlasný zubatý symbol Dolomit – Drei Zinnen, který se tyčí do výšky 2 999 metrů.

Přes oblý kopcovitý horskému hřbet se přehoupneme do hlavního údolí Pustertal a míříme směrem k Toblachu. Pilot Ivan Vastano vybírá místo, kde přistaneme. Při hodinovém letu to dopředu nelze přesně určit, protože záleží na větru, který často nefouká ve všech výškách stejným směrem. Proto piloti při závodech dlouho manévrují tím, že lehce stoupají nebo klesají podle vzdušných proudů.

„Balon může nastoupat i do několika kilometrů,“ vysvětluje Ivan Vastano a dodává, že světový výškový rekord je téměř 17 kilometrů. „Dálkový rekord drží švýcarský dobrodruh Bertrand Piccard, který v roce 1999 s roziérou ‘Brietling Orbiter’ obletěl Zeměkouli.“ (Po dvaceti dnech letu bez mezipřistání překonal s Brianem Jonesem 45 755 kilometrů a 21. března 1999 přistál v Egyptě.)

Balón přeletěl zalesněný hřebem z údolí Gsiesertal do Hochpustertal. Pod námi je městečko Niededorf.

Klesáme do údolí. Míjíme zelenou věž kostela v Toblachu a kecneme uprostřed louky kousek od silnice na Innichen.

Lidé v autech valí oči a my si připadáme si jako první posádka montgolfiéry, kterou 21. listopadu 1783 pilotoval šlechtic Pilâtre de Rozier z královského dvora Ludvíka XVI. Z centra Paříže vystoupal nad střechy domů a po dvaceti minutách přistál na vinicích asi míli od města.

Místní sedláci se „ohnivého draka“ přicházejícího z nebes lekli a hnali se k němu s vidlemi. Uklidnili se, až když jim pilot nabídl šampaňské, aby úspěch společně oslavili. Tradice nechat se po zdárném letu pokřtít sektem a pak si připít na počest vynálezu bratrů Montgolfierových se dodržuje dodnes. Takže na zdraví!

Lyžování v nové oblasti Drei Zinnen

Let balonem může být skvělou alternativou během lyžařského pobytu, který v Hochpustertal opravdu stojí za to. Zdejší středisko Drei Zinnen je naším tajným typem, o kterém zatím mnoho českých lyžařů neví.

Poté, co před dvěma lety dvě moderní sedačkové lanovky propojily svahy Helmu a Rotwandu do sedmdesátikilometrové lyžařské houpačky, vznikl jeden z nejkrásnějších zimních sportovních rájů Jižního Tyrolska. Jsou tu hlavně široké červené i černé tratě s převýšením až 1 000 metrů.

Z vrcholové stanice Stiergarten jsou mezi zubatými hřebeny Sextenských Dolomit za pěkného počasí krásně vidět i slavné vrcholy Drei Zinnen, po nichž nově vzniklý areál letos dostal nové jméno. Z celého údolí se sem nejsnáze cestuje vlakem. Právě pro lyžaře funguje nová železniční stanice ve Vierschachu s přímým přestupem do lanovky na Helm, podobně jako má své nádraží i třicet kilometrů vzdálený Kronplatz v obci Percha.