Setkání s Marťany
"Grüss Gott, Kristof, tak si už zase jdete dělat boule?" smějí se na mladého vůdce skupiny z městečka Ried. "Tohle asi nikdy nepochopíme. My už budeme až do konce jen na to chození po horách."
Kristof odloží batoh, z nějž čouhá dlouhé lano, sundá oranžovou helmu a potřese si se staříky uctivě rukou: "Já vím, pane Oberleitnere, ale zítra se polepším, jdu s turisty na túru do Kaunertalu."
Skupina nacpaná do neoprenů nemotorně pokračuje ve výstupu. V lese vypadají tito "potápěči" jako pěst na oko. Je to jako setkání lesních trollů s Marťany - typický obraz dnešních moderních Alp, kde se prolíná tradiční život a zvyky starších generací s adrenalinovou módou, kterou si žádají turisté.
"Tak tudy za chvíli polezeme," ukazuje Kristof na mostku do hluboké průrvy temného kaňonu. Začátečníci po sobě nejistě pokukují a přemýšlejí, kudy a jak se do té hloubky vůbec dostanou.
Velmi brzy na to přijdou. A je to šok.
|
CANYONING Hlavním smyslem tohoto relativně nového vodního adrenalinového sportu je zdolat kaňon s vodopády, skluzavkami a tůněmi v absolutní většině případů seshora dolů. Kombinují se horolezecké a lezecké prvky s plaváním, sklouzáváním a skoky do vody. V nabídkách canyoningových "túr", které se dnes nabízejí turistům takřka v každé alpské vesnici, se tyto výpravy dělí podle obtížnosti podobně jako třeba trasy pro horská kola: na lehké, střední a těžké. Čím náročnější terén, větší skoky a více vody, tím pochopitelně těžší túra. Při výpravě to pak funguje tak, že vůdce v nejtěžších úsecích seshora jistí na laně sestup členů skupiny a to jednoho po druhém. VÝBAVA PRO CANYONING: neoprenové kalhoty, bunda a boty (nejlépe s filcovou podrážkou), horolezecká helma, úvazky a speciální canyoningové lano, které na rozdíl od horolezeckého mnohem méně pruží. Neoprenový oděv slouží nejenom jako ochrana před ledovou vodou, ale chrání tělo před odřeninami a modřinami. |
Pro začátek? Skok do hlubiny
"Tchuss. Kristof, uvidíme se dole. A ne abyste nás předbíhali," zařve zničehonic vpředu chlapík navázaný na skálu a skáče pozadu do propasti. Skupina vyděšeně kouká do třicetimetrové díry s pocitem, že chlapík musí být na placku. Ten však už stojí na dně hlubiny, v klidu smotává lano a stará se o další skupinu.
"Ničeho se nebojte, nedržte se lana a zeširoka se opírejte rukama i nohama o stěnu. Nic to není. Já vás spustím dolů," dává první lekci canyoningu Kristof.
Ale takhle si ten začátek "lehké canyoningové túry" nikdo nepředstavoval. Plavání ve studené vodě po proudu a možná tak ještě opatrné skákání do hlubokých tůní… Ale horolezecký sestup?
Nakonec to všichni zázrakem zvládnou i přežijí. Skupina stojí v kaňonu a pod nohama jí utíká rychlý proud potoka. I přes neopren je cítit, jak je voda ledová. A to je teprve začátek.
Mrazivá sprcha
"Dávejte pozor, neriskujte a dodržujte prosím mé pokyny," upozorňuje Kristof. "Podívejte se sami, nejde tu mobil a ani není možné vylézt nahoru. Těžko by se k nám dostávala záchrana. Musíme projít až na konec. To je jediná cesta ven." "Teď zlezeme první vodopád. Je to zase úplně stejné jako na začátku," říká Kristof.
"Jenom se nedržte lana, mějte ruce zeširoka, aby vás proud vody neotočil zády ke skále." Po dvou metrech sestupu praští do obličeje ledová voda. Jako když někdo vylije vanu, která byla tři hodiny v mrazírnách. Lezec se ihned nepředpisově chytá lana a točí se ve vzduchu kolem své osy jako čamrda. Hlava lehce žďuchne o skálu.
Začátečník začíná chápat, jak důležitá je helma a že neopren neslouží jen k zahřátí, ale i jako "nárazník". Voda už je všude. V puse, za krkem v neoprenu i pod helmou. A proklatě studí. Tak nezmatkovat. Ruce se pouštějí lana a hledají skálu. Nohy chvíli nejistě hledají oporu, až po chvilce člověk vrávorá po pás v tůni, zatímco zbytek těla dělá fackovacího panáka vodopádu.
"Výborně," křičí shora Kristof. "Napoprvé to bylo skvělé." Kaňon se zužuje a ještě ztemňuje. Chlad už nejde jen z vody, ale i ze skal.
Hurá na tobogán!
Přichází vodní skluzavka. Prostě si kecnete do vody na zadek a jedete přírodním toboganem do další tůně. Občas to pěkně drncá. Kolem v proudu vody prohučí půlmetrové, tlusté poleno. Kristof ho na poslední chvíli chytá a hází na břeh. Přichází totiž další vodopád, vylepšený pořádným převisem. Tady dostat nacucaným polenem do hlavy, kdo ví, zda by to helma vydržela.
Tenhle vodopád je fakt za všechny peníze. Viset ve vzduchu a být od hlavy až po konečky prstů v šílící vodě. Pak další skluzavka, opatrný sestup po kolena ve vodě, ještě jeden vodopád, skluzavka a na závěr konečně pravý canyoningový skok do té nejhlubší tůně na trase. Skokan se dere z vody ven a lapá po dechu. Mrazivá voda je v uších, očích, nose, všude.
A je konec. Trvalo to hodinu a půl. Délka sestupu - necelých 500 metrů. Tělo je naklepané jak vídeňský řízek a chvěje se zimou. Mozek si teprve přebírá, co se to vlastně stalo. Kristof se zubí a smotává lano.
|
Může se hodit KOLIK TO STOJÍ JAK SE TAM DOSTAT CO JEŠTĚ ZKUSIT VÍCE INFORMACÍ Turistické informace v Riedu: www.tiroler-oberland.com H2O Adventure: www.h2o-adventure.at |
 Neopren, helma, horolezecké úvazy, speciální lano, tak se zdolávají divoké vodopády v soutěskách při canyoningu v Tyrolsku, ale i na jiných místech v Alpách |
