Děti po nás začínají opakovat slova. Smějí se ony i my. Je to legrační jak z úst malých capartů zní: Ahoj! Jak se máš? nebo Já jsem šikovnej kluk. Dětem se hrozně líbí, když jim nastavím dlaň a oni mně mohou plácnout. Mají z toho ohromnou zábavu a radostně se smějí.
Na oplátku nás učí znát jejich číslice a různé pozdravy. Není to však laoština, tou tady mluví jen muži. Sedíme s dětmi dobré dvě hodiny a pomalu se začíná smrákat. Přicházejí ženy, oblečené velmi prostě, že některým jsou vidět i prsa, a hledají mezi desítkami dětí svoje ratolesti. Je už večer a klekánice možná chodí i tady. Loučíme se s dětmi a naši hostitelé nás zvou k sobě domů.
Opulentní večeře
Pán domu nás vyzývá, abychom usedli ke stolu. Jako židle nám poslouží miniatruní, dvacet centimetrů vysoká sedátka. Večeře je nachystaná a ženy hospodyně přináší mnoho mističek s různými druhy pokrmů. Každý dostává proutěnou torničku s rýží a dřevěnou misku. Můžeme si nandat co hrdlo ráčí.
|
Pouchoutka v Laosu? Ptáčci i s hlavičkama! |
Jídlo je znamenité, převládá zelenina a to, co jsem otypovala, že by mohl být chudák bobr, je též moc dobré. Naši hostitelé se o nás starají natolik, že každému do koflíčku nalévají místní pálenku z rýže nazývanou Lao Lao. Neodmítáme nic a nálada je více než příjemná.
U stolu sedíme jen my, Kam On a čtyři další muži. Ženy poslušně sedí na zemi ve vedlejší místnosti a teprve když se my dosyta najíme, mohou si proutěný stolek odnést do kuchyně k ohništi a spolu s dětmi po nás dojíst zbytky.
Opiový dýchánek
Po večeři zůstávají ženy u kulatého stolku a zpovzdálí pozorují. jak se všichni přesunujeme a postupně uleháme do spací části chýše. Muži se zde připravují na zřejmě jejich každodenní obřad – a to kouření opia.
Opium se získává z nezralých makových palic. Místní lidé se pěstování máku věnují již po staletí. Každý den odchází ženy i muži na blíže či dále vzdálená maková pole. A je jich tu opravdu požehnaně.
|
Na sběr makovic jsme se byli podívat. Když nám ukazovali jak se sklízí, raději jsem si sedla. Svah na kterém oni celé dny pracují, je natolik strmý, že ve stoje i jen poslouchat mi přišlo nebezpečné. |
Nejstarší muž má přichystané své "nádobíčko" a pomalu čistí stříbrnou fajfku. Do kašovitě husté směsi získané z makovic, přidává paracetamol. Ten má zabráni případné bolesti hlavy. Vše řádně míchá. Nabírá část směsi, vytvoří z ní kuličku, umístí ji do speciální dýmky a obřadně kouří nad stále zapálenou svíčkou.
Mám trochu zábrany, ale nakonec ani toto pozvání neodmítáme a zkouším také kouřit, dle vzoru zkušenějších. Při natahování dýmu mě jeden z mužů významně poplácává po nohách a cosi u toho brebentí. To samé opakuje, kouří-li zrovna někdo jiný.
Je to příjemný a zvláštní večer. Rozhlížím se kolem sebe. Jednoduché stavení bez elektřiny, přívodu vody a žádného komfortu, mě jen utvrzuje v názoru, jak málo člověk potřebuje. Tváře všech okolo jsou usměvavé a milé, nic jim nechybí – neznají vymoženosti moderního světa. Svým způsobem je obdivuji, jak tento život zvládají a možná trošičku závidím na první pohled zřejmou soudržnost.
Na otázku, kam si můžeme jít odskočit, dostáváme jednoduchou odpověď: "Jděte ven za plot, ale vezměte si sebou klacek." Uposlechneme tedy příkazu a brzy zjišťujeme, že klacek je tu dosti praktická věc. Sotva překročíme plot a chystáme se vykonat to, kvůli čemu jsme sem přišli, slyšíme okolo ve tmě pochrochtávání zvědavých čuníků. Odháníme je všemi silami, aby nás nechali chvilku na pokoji.
Když odcházíme, prasátka jdou bleskurychle zkontrolovat, co jsme jim nechali za překvapení. Už je docela pozdě, únava postupně přichází nejen na nás, ale i na naše laoské hostitele, a tak se pomalu ukládáme ke spánku. Spacáky si vybalíme na velké dřevěné lavici a pod množstvím dojmů a nových zážitků, sladce usínáme.
Probouzíme se do slunečného rána. Do dveří nakukují děti; přišli zkontrolovat, zda jsme ještě tady. Luděk si z nich dělá legraci a dělá ze sebe bubáka, přičemž vydá strašidelný zvuk. Děti utečou a zase se vrátí a to se opakuje stále dokola. Hra se jim asi líbí. Zůstávají však pouze chlapci. Děvčátka jsou stydlivější a někam se, při bližším kontaktu jak na pět metrů, vždy běží schovat.
Po dobré snídani si jdeme, ještě než vyrazíme dál, prohlédnout vesničku. Klima je tu po ránu více než příjemné. Je skoro chladno a po všech těch tropických dnech, které máme za sebou, je to dobrá změna. Potkáváme spousty zajímavých lidí i věcí, ale jakékoliv focení nepřichází vůbec v úvahu.
České peníze pro radost a ozdobu
Vracíme se do našeho obydlí zabalit věci na cestu. Máme s sebou pytlíček českých mincí. Zdejší ženy nosí na ozdobných čepcích francouzské mince ze začátku 20. století. Z doby koloniální nadvlády francouzů v Laosu. Chceme ženám našeho hostitele (myslím, že má tři, ale nemáme v tom úplně jasno) věnovat na památku naše drobné. Ženy to s radostí přijímají a zvědavě si je prohlížejí.
|
Luděk obdaruje jedno z dětí propiskou. Hošík vypadá, že má opravdu radost, ale přichází náš hostitel, že dar je to příliš vzácný a tady to prý nikdo nepotřebuje. Prosí Kam Ona, zda by mohl propisku odevzdat jejich staršímu synovi, který "dole v údolí" chodí na nějakou vyšší školu. |
Uklízíme posledních pár našich věcí. Mezitím se nějak rozkřiklo, že máme malinké zvláštní mince a do chalupy se tlačí davy dětí. Vztahují k nám své ručičky a my se nedáme dlouho přemlouvat. Kovová kolečka, než se váček vyprázdnil, spravedlivě rozdělujeme.
Neměli jsme sice v plánu rozdat všechno, ale odolejte upřeným dětským očím a nataženým ručičkám. Je to pro ně cosi nevšedního. Peníze tu nepoužívají a pokud výjimečně ano, potom jsou to laoské kipy a ty kovovou podobu vůbec nemají.
Za doprovodu dětí opouštíme vesnici. Děti nám mávají a pokřikují pozdrav na rozloučenou: "SABAJDI". Máváme si vzájemně ještě dlouho potom, co jsme překročili plot.
Chvíli nás doprovázejí prasátka, potom vyplašíme pár slepic a na úzké cestičce potkáváme malé stádečko vodních buvolů. Hádejte, kdo uhnul. Když se po dobré čtvrt hodině otočíme a díváme se na vesnici už poněkud z nadhledu, nad nízkým plotem jsou pořád patrné malé mávající ručičky…
