Kypr, ostrov roztržený ve dví

Berlin Check Point Charlie je název bufetu. Nedá se říci, že připomínka studené války není v Nikósii na místě. Za barem ční betonová zeď zářící bílou a modrou (řecké barvy) a zahrazuje uličku. Turisté z jižní Nikósie se mohou podívat do severní Nikósie skrz střílny. Co tam spatří? Neobydlenou zónu v šíři několika desítek metrů: rozpadající se domy, ostnaté dráty a divoký plevel, píše francouzský deník Le Figaro.

 

Naproti je další zeď a za ní turecká kavárna - ta je pojmenována Evrope. Ale abyste se z bufetu Berlin Check Point Charlie dostali do "Evropy", musíte urazit okliku v délce několika kilometrů a překročit frontovou linii v místě Ledra Palace, kde je generální štáb mírových sil OSN na Kypru. Ty střeží linii od roku 1974.


Právě v červenci 1974 zahájila turecká armáda invazi na Kypr. Reagovala tak na státní převrat na ostrově, který zinscenovala tehdejší vojenská junta v Aténách. Cíl řeckých plukovníků? Zachránit svůj zločinný režim uskutečněním politiky enosis, tedy připojit Kypr k Řecku. Kyperskoturecká menšina byla spíše pro "taksim", čili
rozdělení ostrova. Ozbrojená intervence Ankary vedla k pádu řecké junty, ale turecká armáda se rozhodla využít své výhody a okupovala severní třetinu ostrova. Turecko na severu udržuje 35.000 vojáků. Zde v roce 1983 vyhlásil vůdce kyperských Turků Rauf Denktaş Severokyperskou tureckou republiku. Uznala ji však
jen Ankara. Od té doby - více než čtvrt století - se celá armáda mezinárodních diplomatů marně snaží obě části ostrova sjednotit.

Zdá se, že zvítězilo "taksim", rozdělení ostrova, ale perspektiva vstupu ostrova do Evropské unie by mohla situaci změnit. "Při vstupních jednáních jsme uzavřeli 17 z 28 kapitol. Jsme nejpokročilejší kandidátskou zemí," zdůrazňuje kyperskořecký
ministr zahraničních věcí Joannis Kasulidis.

Evropská unie se dlouho stavěla proti vstupu ostrova, dokud nebude problém jeho rozdělení vyřešen. "Od summitu v Helsinkách (v prosinci 1999) proti tomu nic nemá dokonce už ani Francie. Ostatně Kypr je problém výhradně evropský," dodává ještě šéf kyperské diplomacie. Problém, který by docela dobře mohl rozšiřování unie vykolejit.  Atény hrozí, že budou vstup jiných kandidátů vetovat, jestliže bude kandidatura Kypru kvůli jeho nevyřešeného rozdělení zpožděna. Ani na turecké straně není v této chvíli patrna pružnost. "Bude-li Evropa integrovat jižní Kypr, zajdeme až k anexi severního Kypru," varuje turecký ministr zahraničních věcí
Ismail Cem.

Turci však ještě nehovoří o anexi, ale o sjednocení obou částí ostrova v rámci jakési konfederace dvou svrchovaných států a požadují tedy uznání Severokyperské turecké republiky. Z toho by plynulo, že ti, kdo přišli o svůj majetek v roce 1974 (což
byli především kyperští Řekové), by dostali finanční náhradu, ale nemohli by svého majetku zpětně nabýt.

Při operaci z roku 1974 bylo odsunuto na 160.000 lidí a na severní Kypr se přestěhovalo 95.000 Turků z kontinentálního Turecka. Od roku 1997 odmítá Rauf Denktaş hovořit s kyperským prezidentem Glafkosem Kleridisem. Turecká strana letos v lednu odešla z "nepřímých" jednání, která se konala pod patronací OSN.
Rauf Denktaş tentokráte odmítl jednat o návratu uprchlíků.

Na kyperskořecké straně se hovoří o sjednocení ostrova v podobě federace. "Nemyslíme si, že je nutné zakládat nový stát. Jen je třeba doplnit ústavu tak, abychom přešli od unitárního státu ke státu federálnímu," vysvětluje prezident Glafkos Kleridis. "Oba národy by v něm měly stejný politický status. Souhlasili jsme s přítomností mezinárodních sil na dobu neurčitou, pokud by přetrvávaly problémy mezi oběma komunitami," upřesňuje kyperský prezident.

Zdá se, že "stejný politický status" nepostačuje kyperským Turkům, kteří mají velký strach, že znovu budou v menšině. Turecká neústupnost však jde ještě dále. "Kypr je symbolem síly armády, která se stala součástí národní hrdosti," vysvětluje
novinář Mehmet Ali Kislali, jenž má blízko k tureckým vojenským kruhům. "Turecký generální štáb Kypr nikdy nepustí," tvrdí. Turecký premiér na tom nic nezmění: Bülent Ecevit byl v době vojenské intervence šéfem kabinetu. Ta byla tak trochu jeho dílem. Od 50. let se turecká politika na Kypru nezměnila: prosazování "taksim", požadavek uznání Severokyperské turecké republiky, návrhy na vytvoření konfederace dvou států, hrozby anexí - zkrátka oddělení obou kyperských komunit. Taková politika se jen těžko slučuje s evropskými ambicemi Turecka.