Kudy chodil pan Inka

Cestovat v Peru vlakem patří mezi silné zážitky, na které se hned tak nezapomíná. Každý si může vybrat mezi soupravou turistickou nebo lidovým vláčkem. Ten kromě levnější jízdenky nabízí i hlubší poznání a proniknutí i do peruánské životní filozofie.

Na trasu Cusco-Quillabama se motoráček vydává časně ráno a systém cik cak (lokomotiva střídavě táhne a tlačí) zdolává první a vlastně jediný kopec, který mu stojí v cestě. Venkované přistupující po trase na první pohled vyhlížejí, jako by se stěhovali, a navíc v domnění, že jim jistě připadne alespoň třetina vagonu, pokud ne část větší. Bedny, krabice, pytle, trsy ovoce, rance a ruksaky se vším potřebným i nepotřebným se stěhují do vozu dveřmi i okny.

Většina pasažérů zaplatí penězi, ale čas od času i naturáliemi. Kilometr 88 je mezi všemi, kdo chtějí inckou cestu absolvovat, notoricky známý jako konečná. Stanice se však ve skutečnosti jmenuje Qoriwayrachiny. Celá oblast je vyhlášená národním parkem. Po zaplacení příslušného poplatku, který ještě nedávno činil 44 Nuevo Soles (asi 18 USD), se lze přes dravou a vodnatou řeku Urubamba vydat na pochod dlouhý 43 km.

Někteří se rozhodnou nastoupit na trek o deset kilometrů dříve, na kilometru 77 v Chillku, a cestou navštívit ruiny Ollantaytambo. Na terasách Llaqtapata, ve výšce 2500 m se obě cesty spojují a odtud pak začíná pravá cesta, kudy chodili Inkové. I přes tuto nepříliš dlouhou vzdálenost trvá celý pochod asi tři dny. Vstupenka do národního parku se vystavuje na dobu čtyř dnů a je v ní zahrnuta rovněž návštěva Macchu Picchu.

Přes rokli Kusichaca, vzhůru po klikaté cestičce se dostávám přes ruiny Wayllabamba (3000 m n. m), do kempu. Protože první vlak přijíždí na osmdesátý osmý kilometr asi v deset dopoledne, nestihne to většina trekařů dál a tráví první noc v tomto místě, pod nedalekým sedlem vysokým 4050 metrů. Navíc se kolem čtvrté odpoledne dolina i okolní hory zahalí do mraků a i únava vykonává své.

Druhý den je všeobecně považován za nejnáročnější. Je zapotřebí překonat dvě čtyřtisícová sedla, z nichž zvláště to druhé - Warmihuaňusca (4200 m) dá každému slušně zabrat. Je-li hezké počasí, je z něj překrásný pohled na horu Salchantay (6271 m), a ovšem tím nejsilnějším zážitkem je jistě prolézání ruin. A cestou jich je habaděj. Patallalta, Runcuracys Sayajmarca (3569 m).

Z hřebenového chodníku, kterým jsou jednotlivé zříceniny propojeny, se otevírají jedinečné pohledy do bezedných dolin i na okolní hory. Celá cesta dokonale přibližuje divokou přírodu a umožňuje lépe pochopit smysl života Inků. Ze Sayajmarky sestupuju pomalu níž k dalším ruinám Phuyupatamarca (3495 m). Závěrečné kilometry šlapu mezi hustou zelení z níž prokukují červené střechy ubytovny ve Wiňay Wayna (2558 m). Po půldruhé hodině, v níž jsem vyšlapal několik desítek schodů, se ocitám v Bráně slunce. Projít Camino Inca a spatřit všechna uvedená místa, znamená pomalu se připravovat na zakončení celého namáhavého pochodu. Pohled na vegetaci i nepříliš vzdálené ruiny posledního města Inků je výjimečný a neopakovatelný.

Machu Picchu, nejnavštěvovanější peruánská památka.

Serpentiny vedoucí z Machu Picchu do údolí řeky Urubamby.

Údolím řeky vlak odveze turisty zpět do Cuzca.

Kilometr 88, pro většinu trekerů výchozí bod cesty.

Na stezce Inků překonáte dvě sedla vyšší než 4000 metrů.


Témata: Peru, Vlak