Kubánské silnice - živé muzeum dopravy

Od koňských povozů přes chevrolety z 50. let, přeplněné přívěsy motocyklů a staré vojenské dodávky až po dvě lady svařené k sobě, to všechno je k vidění na kubánských silnicích, které dnes tvoří živé muzeum dopravy. S nedostatkem automobilů a paliva po celém ostrově se zvlášť po pádu sovětských mecenášů stali Kubánci světovými odborníky na vynalézání různých forem přepravy a ve stopování aut těch několika šťastlivců, kteří je vlastní.

Je pátek odpoledne a na hlavní silnici kousek za Havanou trpělivě čekají skupinky mužů a žen shrbených nad zavazadly, dokud se nad nimi nějaký řidič neslituje. Ženy a děti mají podle nepsaných zákonů ulice přednost. Naopak nebývá zvykem zastavovat řidiče s dámským doprovodem, jejich soukromí je třeba v takovém
případě respektovat. Automobily bohatých turistů si na dálnicích stopují i policisté. V případě, že se nad stopaři dlouho nikdo neslituje, přijde na řadu mávání penězi.
   

Na autobusových a vlakových zastávkách se dlouhým frontám nikdo nediví. "Už nám připadá normální čekat šest či osm hodin na autobus," prohlašuje Julio Reino rezignovaně na havanském autobusovém nádraží, z něhož by ho měl autobus odvézt do práce do letoviska Varadero.
   

Problémy s dopravou se na Kubě výrazně zhoršily na počátku 90. let. Tehdy do země přestala proudit dotovaná nafta, automobily a náhradní díly ze Sovětského svazu. Lpění na komunistickém režimu zaplatila Kuba desetiletí trvající hospodářskou krizí, již Fidel Castro eufemisticky nazval "zvláštní období v době míru".
  

V současné době situaci postupně zlepšuje dovoz autobusů a aut určených na podporu rychle se rozvíjejícího turistického průmyslu. Tato moderní vozidla pak na ulicích kontrastují se zmíněnými muzejními kousky a místními vynálezy. "Mírně se zdokonalila i veřejná doprava. Pořád ještě to nestačí, ale stejně je to nesrovnatelně lepší než na vrcholu 'zvláštního období'," tvrdí ministr dopravy Alvaro Pérez Morales. Palivová krize nicméně zůstává nadále "poměrně napjatá".
   

Jak ví každý turista a znalec starých aut, kubánské silnice jsou posledním místem na zemi, kde lze obdivovat úžasnou sbírku amerických vozů ze 40. a 50. let, které celá ta desetiletí přečkala s pozoruhodnou oddaností. V Havaně navíc mnohé z těchto ozdob začaly fungovat jako taxíky, jež za 10 pesos (0,5 dolaru) odvezou zákazníka přes půl města. Této výhody dnes pochopitelně využívá i řada místních
obyvatel, ačkoli pro dělníka je 10 pesos dost peněz. Průměrný plat se na Kubě pohybuje kolem 250 pesos (12 dolarů), avšak Kubánci dostávají dotované jídlo, ubytování a základní služby. Asi polovina obyvatelstva má přístup i k americkým dolarům, ať už prostřednictvím podpory příbuzných ze zahraničí, nebo ze
spropitného a bonusů v tvrdé měně, dostupných například v oblasti turistiky.
   

Jiným oblíbeným dopravním prostředkem, který se ujal v průběhu "zvláštního období" je takzvané bici-taxi, jízdní kolo s vozíkem pro dvě až tři osoby fungující jako rikša. "Jde o dokonalý alternativní dopravní prostředek," vysvětluje Daniel
Escalona, který se, ač vystudovaný historik, posledních pět let živí právě jako řidič bici-taxi.
   

Snad nejcharakterističtějším dopravním prostředkem pro "zvláštní období" je "camello", čili velbloud, jak se na Kubě přezdívá růžovému autobusu se dvěma velkými hrby vzadu o kapacitě 300 osob. Oblíbený kubánský vtip přirovnává tyto vždy přeplněné autobusy k sobotním nočním televizním filmům, "protože v nich
najdete sex, násilí a spoustu sprostých slov".
   

Mimo metropoli hrají nadále klíčovou roli pro přepravu zvířata. Mnohá provinční města si tak uchovávají ráz 19. století s ulicemi přeplněnými volskými a koňskými povozy. V posledním desetiletí se k nim přidávají ještě jízdní kola, na nichž však
kupodivu často spatříte až tři osoby vezoucí tu živého pašíka, tam zase obrovskou matraci. "Co jiného mi zbývá? Mám snad nějakou jinou možnost?" argumentuje vyčerpaný Ramón, který za bicyklem na opuštěné dálnici táhne čtyři židle.
   

Přece jen se však scéna začíná pomalu měnit a stále více cizinců či Kubánců pracujících pro zahraniční společnosti zaplňuje s novými auty silnice. Občas se také z ničeho nic objeví v zapadlé provincii zcela nový klimatizovaný autobus, aby tak
vytvořil bizarní protiklad ke staromódním vynálezům, jichž používá většina místních obyvatel.
   

A nelze pochopitelně zapomenout na "El Comandante" Castra s jeho kolonou tří černých mercedesů, která se co chvíli řítí závratnou rychlostí Havanou k pobavení kolemjdoucích, zastavovaných všudypřítomnou policií.