Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Kuba: není kam spěchat

aktualizováno 
Do Santiago de Cuba, druhého největšího města Kuby, jsem se vydal z Havany vlakem. Cesta trvala 14 hodin, celkem 860 kilometrů. Ve vagonu bylo místa dost, takže jsem se vyspal a příjemně mě překvapilo i jízdné (30 dolarů bylo méně, než udávala Lonely Planet.) Na santiagské nádraží vlak dorazil ještě za tmy, ale před budovou už postávali jineteros.

Slovem "jineteros" se označují nahaněči cizinců, kteří nabízejí ubytování u soukromníků.

Obvykle je lepší tyto dotěry, kteří se na vás všude  lepí (a silně připomínají nám kdysi tak důvěrně známé veksláky), prostě ignorovat - už jen proto, že provizi za jejich "služby" vždy zaplatíte ze své kapsy -, ale někdy, zvlášť v noci v neznámém městě, vám jejich pomoc může přijít vhod.

Můj naháněč mě tedy odvedl do jednoho domu poblíž centra, cca 20 minut chůze od nádraží, který na první pohled prozrazoval movité vlastníky. Jako jediný v dlouhé řadě patrových domů měl čerstvý nátěr a střešní nástavbu. Zjevně 'Noví Kubánci', totiž ti s dolary. 

Na Ostrově svobody - jak ho mnozí Kubánci stále ještě hrdě označují -  totiž přes veškerá hesla či revoluční slogany (jež visí skoro na každém kroku) a ideologickou rétoriku a propagandu vůdců režimu v čele s comandantem Fidelem Castrem vznikly dvě třídy občanů: ti s dolary a ti bez nich.

Che Guevara se obrací v hrobě
Přijít k dolarům se dá mnoha způsoby; ilegálně například velmi rozšířenou prostitucí, legálně pak nejsnáze poskytováním ubytování cizincům.

Tato praxe, k níž byl stát donucen vzhledem k stále rostoucímu počtu turistů a zcela nedostačující (a převážně nevyhovující) síti státních hotelů, je dalším příkladem zrůdného spojenectví totalitní moci a všemocného dolaru. Ubytovávat cizince je totiž na Kubě přísně zakázáno všem kromě držitelů zvláštního povolení, samozřejmě důkladně prokádrovaných a kontrolovaných, kteří z podnikání odvádějí vysokou daň.

Pronajímané prostory přitom musí splňovat určitý standard, ať už jde o pokoj či o koupelnu (pravda je, že díky tomu jsou casas particulares, jak se jim říká, obvykle velmi pohodlné a čisté). Stát tímto chytrým tahem nejenže vytvořil ubytovací kapacity, aniž musel hnout prstem, ale získal i slušný příjem do státní kasy; odvod je jistě stoprocentní, protože sankce za krácení odvodu či nepovolené služby zahrnují i konfiskaci domu bez náhrady!

Části populace tak stát umožnil vysoce nadprůměrnou životní úroven (průměrný měsíční příjem Kubánce je zhruba 15 dolarů, což je spodní hranice toho, co soukromý pronajímatel žádá za noc!) - ovšem revoluční ideály tak vzaly za své. Che Guevara se musí obracet v hrobě.

Typická kubánská snídaně - v pronajatém pokoji - sestává z vajíček na dohodnutý způsob, chleba s máslem, případně marmeládou,  kávy s mlékem a ovoce - banán, kvajáva či ananas

Nabízený pokoj je skutečně pěkný; zatímco zbytek rodiny se tísní v přízemí, já mám skoro celé patro pro sebe, včetně koupelny a balkonu (možná i proto mi večer paní domácí se spikleneckým úsmevem sděluje, že si klidně mohu přivést i slečnu - což bytné jak známo obvykle netolerují). Cenu 20 dolarů včetně snídaně se mi sice nepodaří usmlouvat - kolikpak z toho asi dostal můj naháněč? -, ale snídani nakonec dostávám i dnes. To už je už slunce vysoko nad obzorem a já vyrážím do města.

Procházka po Santiago de Cuba
Půlmilionové Santiago je druhé největší město Kuby. Založil ho v roce 1514 Diego Velázquez jako jednu ze sedmi původních španělských osad a téměř celé století bylo hlavním městem ostrova (jeho prvním starostou se stal pozdější dobyvatel Mexika Hernán Cortéz).

Počátkem 18. století sice roli nejvýznamějšího města převzala Havana, ale Santiago zůstalo důležitým střediskem východní části ostrova, jak společenským a kulturním, tak i náboženským; měla zde sídlo i hlava katolické církve, biskup, později arcibiskup. Bohatá historie města se odráží i v množství dochovaných koloniálních staveb.

Naproti katedrále stojí budova radnice, z jejíhož balkonu pronesl hned po útěku Batisty svou první řeč Fidel Castro.

Přirozeným centrem Santiaga je náměstí Parque Céspedes s katedrálou (Catedral de Nuestra Senora de la Asunción), což je poslední z řady kostelů, postavených na tomto místě; zatímco první zde vyrostla už ve 20. letech 16. století, ta současná byla dokončena o celá čtyři staletí později. Z jejího vyvýšeného ochozu je pěkný výhled na prostranné náměstí i na okolní budovy. Nejpozoruhodnější je bezesporu Casa de Diego Velázquez z roku 1522, nejstarší dochovaný dům na Kubě, zrestaurovaný v 60. letech.

Hlavní pamětihodnosti města, muzea a restaurace se soustřeďují v oblasti mezi Parque Céspedes a náměstím Plaza de Dolores, podél ulic Aguilera a José Saco. Většina muzeí je umístěna do krásných zrestaurovaných koloniálních paláců, které jsou obvykle pozoruhodnější než vlastní sbírky - patří mezi ně např. Muzeum kubánské historie, církevní Muzeum arcidiecéze, Muzeum rumu (!) a stejně orientované Městské muzeum Emilia Bacardí (prvního starosty města a proslulého výrobce rumu).

Já jsem si k návštěvě vybral Muzeum karnevalu, protože byla neděle a dopoledne zde mělo být folklórní vystoupení. S hodinovým zpožděním před převážně turistickým obecenstvem pak v patiu skutečně vystoupila černošská taneční skupina  za doprovodu převážně afrických rytmů.

Večerní Buena Vista
Hudební zlatý hřeb jsem si ovšem nechal na večer. V místní Casa de la Trova (jakýsi dům lidové hudby, který je ve všech významnějších kubánských městech ) a v okolních hudebních podnicích se denně hraje tradiční taneční hudba stylu son - nesmírně zpopularizovaná filmem Buena Vista Social Club -, salsa či rumba: samozřejmě převážně pro turisty. Vstupné i tržba z baru jde ovšem do státní kasy; hudebníci z toho nemají nic, po vystoupení proto často obcházejí návštěvníky, prosí o příspěvek nebo nabízejí cédéčka se svými nahrávkami.

Zbytek dne jsem se procházel městem. Z historického centra jsem zamířil dále na východ. Úzká ulička José Saco s množstvím obchodů a stánků s občerstvením (v zájmu nasycení populace mají většinu z nich v režii soukromníci) končila rušným náměstím Plaza de Marte (kde kdysi Španelé popravovali vězně); odtud pokračovaly široké silnice a bulváry, plné vysloužilých aut, náklaďáků a autobusů, z jejichž výfuků se valila mračna černého dusivého dýmu - typický obrázek motorizované Kuby (v tom samozřejmě vede Havana, kde je vzduch skutečně nedýchatelný).

U stánku jsem si za pět pesos koupil pizzu (zásadně, až umíněně, jsem se stravoval za pesa - místní platidlo téměř rovnocenné s korunou -, protože jsem jednak chtěl pokud možno splynout s prostředím, a také to bylo citelně levnější). Cena kubánské pizzy odpovídá její kvalitě - obvykle jde o více či méně dobře upečené těsto, potřené kečupem, posypané hrstičkou sýra. Ale dvěma se člověk najedl a o to obvykle šlo.

Za  Plaza de Marte jsem se napojil na Třídu osvoboditelů (Avenida de los Libertadores), ozdobenou revolučními hesly a bustami kubánských buditelů a došel až ke kasárnám Moncada, jež proslula nezdařeným útokem revolucionářů pod vedením Fidela Castra na Batistovy jednotky v roce 1953.

Co stojí za vidění v okolí
Třída osvoboditelů vedla až na hlavní autobusové nádraží, ale byly na ní i zastávky příměstských autobusů do zajímavých míst v okolí Santiaga. Jedním z nich je například 20 km vzdálená pláž Playa Siboney - vhodné místo na koupání i jen na únik v rušného, rozpáleného města -, a nedaleký výletní kopec Gran Piedra (z  výšky 1200 poskytuje celkem dobrý výhled do krajiny).

Nejlépe dosažitelnou a zároveň nejatraktivnější pamětihodností v okolí Santiaga je Castillo de San Pedro del Morro, pevnost vypínající se na šedesátimetrovém ostrohu nad ústím Santiagské zátoky. Byla postavena v 2. polovině 17. století na obranu před piráty a považuje se za nejlépe uchovaný španělský vojenský objekt v Karibiku (a jako taková je zařazena na Seznam dědictví Unesco).

Městským autobusem č. 212 za dvě pesa jsem dojel až k zátoce těsně pod pevností, odkud jsem pěšinkou po úbocí kopce vystoupil nahoru. Většinu z bašt, věží a strmého příkopu s mostem, vedoucím do pevnosti, je vidět zvenčí; uvnitř objektu je malé muzeum, představující návštěvníkům zdejší bitvu z roku 1898 (vstup $ 4 - tj. pro cizince v dolarech, pro Kubánce v pesech, jako ve většině zdejších muzejí a galerií).

Ve městě a jeho okolí jsem nakonec strávil čtyři dny; vzhledem k jeho velikost i množství času, stráveného veřejnou dopravou, je to doba víceméně úměrná. A HLAVNĚ, NA KUBĚ NENÍ PROČ SPĚCHAT!

Doprava na Kubě - "valuta bere"

Doprava na Kubě je věrným zrcadlem zoufalé hospodářská situace země (která po rozpadu sovětského bloku zůstala odkázána sama na sebe, bez hospodářské pomoci a dodávek zboží a surovin za sníženou cenu). Projevuje se jak nevyhovujícím vozovým parkem, tak i citelným nedostatkem pohonných hmot.

Zatímco v Havaně se dosud daří udržovat MHD na hranici únosnosti - ač jízda věčně nabitými autobusy či obřími metrobusy (zapřaženými za tahače jako kamiony) je dobrodružstvím pro silné nervy a ramena - zbytek země zčásti tiše přešel na polosoukromou dopravu.

Jednak jsou to koňky (vozy pro 4-8 pasažérů, tažené jedním, zpravidla zbídačelým koníkem), převážně zajišťující  spojení mezi centrem a nádražím, a pak soukromí majitelé nákladních aut, kteří mají povoleno provozovat meziměstskou přepravu. Ti obvykle pendlují mezi sousedními městy; na korbu, opatřenou lavicemi, napěchují co nejvíce cestujících, aby si i při státem regulovaném nízkém jízdném něco vydělali. Podobně fungují nejrůznější typy "taxíků", od mikrobusů přes džípy až po osobní auta, z nichž část operuje načerno (a jízdné vybírá potajmu během jízdy).

Běžná státem provozovaná autobusová a vlaková doprava samozřejmě funguje také, ač díky uměle nízkým cenám jízdenek poptávka vysoce převažuje nabídku, což Kubánce odsuzuje k neustálému čekání - ať už v nejrůznějších frontách a pořadnících, na nádražích nebo přímo u cest a silnic, kde se snaží stopovat (za svezení se na Kubě platí, a zde zákon nabídky a poptávky funguje spolehlivě). Připadalo mi, že většina národa neustále na něco čeká.

U cizinců je to samozřejmě jiné. Za dolary jsou místa vždycky, bez čekání. Dálkové linky zajišťují dvě autobusové společnosti: ASTRO se staršími, ale vcelku vyhovujícími autobusy pro tuzemce, platící místní měnou (několik míst je vždy rezervovaných i pro dolarové cizozemce) a  výhradně dolarová VIAZUL s luxusními vozy, určená pro cizince, i když movití Kubánci ji používají také. Problém alespoň pro mě byl v tom, že zmíněný luxus, stvrzený vyšší cenou, zahrnuje i klimatizaci, obvykle puštěnou naplno; během několikahodinové jízdy jsem dostal rýmu a od té doby jsem se Viazulu vyhýbal.

Vlak funguje obdobně; tvrdá valuta vám i zde zajistí rezervaci na kterýkoli spoj.

 

Castillo del Moro poblíž Santiago de Cuba

Santiago de Cuba

Zákoutí v Santiago de Cuba

Parque Céspedes v Santiago de Cuba

Casa de Diego Velázquez v Santiago de Cuba

Folklór v Santiago de Cuba

Autoři:




Nejčtenější

Provensalské Grasse je hlavní město francouzských parfémů
Kde nos potřebujete víc než oči. Výlet do města, kde voní každá ulice

Letní návštěva jihofrancouzské Provence se nemusí omezit jen na notoricky známá místa a přímořská letoviska. Vyrazte pár kilometrů do vnitrozemí, kde se mezi...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Další z rubriky

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

Výhled na pobřeží ostrova Gran Canaria
U Kanárských ostrovů je hnědé moře, zamořují jej sinice

Návštěvníky Kanárských ostrovů může v těchto dnech na vyhlášených plážích překvapit odpudivá barva moře. Kvůli vysokým teplotám vody se zde rozbujely sinice,...  celý článek

Cestou necestou
Puchýře jako dvacka a klopýtání v dešti, to je slavný dánský pochod

Tři dny intenzivní chůze napříč dánským ostrovem Fyn spolu s dalšími 850 nadšenci pěší turistiky, tak vypadá akce nazvaná Fjällräven Classic Denmark. Treku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.